Od prezidentské volby někteří lidé očekávají jakousi emocionální katarzi, nejenom pro společnost, ale zřejmě i pro sebe

Zavřít oči a myslet na Anglii

Od prezidentské volby někteří lidé očekávají jakousi emocionální katarzi, nejenom pro společnost, ale zřejmě i pro sebe
Zavřít oči a myslet na Anglii

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

První kolo prezidentských voleb pro Miloše Zemana nedopadlo jednoznačně dobře, svědčí o tom i náhle zdrženlivější postoj Andreje Babiše vůči němu. Stávající prezident je k poražení, jakkoliv se před druhým kolem objeví ještě ledacos a ledacos se taky stane. Protizemanovský tábor se už připravuje na příval nejrůznějších, třeba bizarních, „kompromatů“, diskutuje o tom, jakým způsobem by mohla ovlivnit výsledek voleb debata kandidátů (domnívám se, že i na tomhle poli je Zeman porazitelný, možná dokonce snadno, chce to jen trochu přípravy, otázka jen je, jestli to jeho protikandidátovi bude stát za tu práci – je přece tolik důležitějších věcí, že...). Vážnou hrozbu pro Jiřího Drahoše ale mohou představovat potenciálně vlastní řady, jejich očekávání a potřeby.

Jistě to souvisí s tradičně pokřiveným vnímáním hlavy státu jako osoby, která má jakousi kvazináboženskou funkci – vyzařovat, sjednocovat, šířit, symbolizovat, být někým, ke komu se dá vzhlížet jako k představiteli tak trochu vyšší moci. Prezidentské volby přitom nejsou ta zásadní politická a společenská událost těchto měsíců. Poměry v zemi daleko důsažnějším způsobem jistě ovlivní volby sněmovní, ty prezidentské směr, který byl na podzim určen, mohou jen nějakým drobným způsobem korigovat, Jiří Drahoš pro nějakou aktivní politickou roli navíc – alespoň dle jeho vystupování v kampani soudě – není zrovna výrazně disponovaný. 

Od prezidentské volby zároveň někteří lidé očekávají jakousi emocionální katarzi, nejenom pro společnost, ale zřejmě i pro sebe. Jako kdyby to měl být především akt, který člověku udělá dobře, navodí mu příjemné pocity. Docela narcistní vnímání, které je ovšem v souladu s zeitgeistem, jenž pocity, vágní emocionalitu, až fetišizuje, dělá z nich důležité měřítko posuzování světa. Co nepřináší dobrý pocit, jako kdyby bylo zbytečné, postrádalo smysl. Z takového hlediska nakonec může být člověku jedno, kdo prezidentské volby vyhraje, když výběr ani jednoho z kandidátů to emocionální uspokojení nepřinese, ani jeden „není hoden“ hlasu toho nejdůležitějšího člověka na světě – tedy mne. 

Pro takového voliče nechť je prezidentská volba příležitostí uvědomit si, že jeho momentální pocity jsou z širšího hlediska naprosto nicotné. A vzpomenout si na radu pro poněkud jiné situace, kterou podle tradičního podání měla formulovat královna Viktorie. Chce to jen zavřít oči a myslet na Anglii.