Lídři Evropské unie se v Bruselu čtyři dlouhé dny a noci pokoušeli dohodnout o největším průlomu v evropské integraci od zavedení eura. Délka, náročnost, tvrdost a nervozita jednání odpovídala podstatě. Nejednalo se o nic menšího než o společné dluhy, kdy za ně svorně a nedílně ručí všechny země Evropské unie.

Plán se zrodil v květnu v hlavách německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Rozhodli se, že využijí tvrdého zásahu, který evropské ekonomice dala koronavirová karanténa, k delfínímu skoku k integraci. Ke společným dluhům. V krizi chtěli pod záminkou koronaviru propojit dohromady hned dva plány, o něž dlouho usilují. Zelenou, bezuhlíkovou Evropu, což je hlavně německá priorita. A společné evropské dluhy, symbolizované společným evropským dluhopisem, což je zase nejvyšší priorita francouzská. Emmanuel Macron o ní mluví, kudy chodí, od chvíle, kdy byl zvolen. Byla pilířem jeho slavného evropského projevu na Sorbonně v roce 2017.

Ty dva plány ale dlouho nešly dohromady. Společný evropský dluhopis byl pro Němce jako červený hadr pro býka. Nepřekročitelná linie. Hrůza z představy, že by někdy Němci sdíleli dluhy s někým jiným, plnila ještě před deseti lety při krizi eura první stránky německých bulvárů. Nebudeme platit ani euro za Řeky, hlásal opakovaně vlivný deník Bild. Angela Merkelová, která se začátkem června ujala předsednictví Evropské unie, věděla, že společný dluhopis musí zabalit do mimořádně lákavé formy, aby se dal Němcům prodat.

Pro Němce dluhy v zeleném balení

Ta se okamžitě nabízela. Zelená, bezuhlíková ekonomika. Evropská unie se ještě koncem loňského roku, před startem pandemie koronaviru, dokázala na summitu v Bruselu dohodnout na Novém zeleném údělu. Zásadním průlomu, jak se kádruje ekonomika na zelenou a špinavou. Když Evropu v březnu tvrdě zasáhlo koronavirové vypnutí ekonomiky, vypadalo to, že drahý zelený úděl půjde k ledu. Jenže Merkelová s Macronem to naopak zvedli jako příležitost. Evropský dluhopis se nalakuje na zeleno, aby byl přijatelný pro Němce. A ještě se bude vydávat za pomoc Evropě zasažené koronavirem.

Tak se zrodil první květnový plán dua M & M na záchranný fond za 550 miliard eur (14,3 bilionu korun). Měl to být jednorázový fond, který vydá dluhopisy, za něž se zaručí všechny členské země. Společný dluhopis, ale ad hoc. Pro jeden účel obnovy po koronaviru, která se bude dělat zeleně. Dotace na obnovu půjdou téměř výhradně do bezemisních oborů.

Plán dua M & M Evropská komise dotáhla do výrazně ambicióznější podoby. Dala jí jméno New Generation EU (Evropská unie nové generace). Měly to být společné dluhy už nikoli za 550 miliard eur, jak původně plánovala Merkelová s Macronem, ale rovnou za 750 miliard eur. Navíc se měly přímo propojit se společným evropským rozpočtem. Takže jednorázovost na pomoc zasaženým zemím už byla ta tam. Na stole ležel společný evropský dluhopis se splatností třicet let přímo propojený se společným evropským rozpočtem a navázaný na Nový zelený úděl. Největší část peněz neměly tvořit půjčky zemím zasaženým koronavirem, ale nové dotace. Aby to lépe vypadalo a plátci v bohatých severních zemích včetně Německa to snáz vstřebali, začalo se těm novým dotacím říkat granty.

Tvrdá obrana vlastních zájmů

PR je pro celý příběh vznikající evropské dluhové unie zásadní. Každý z lídrů ten příběh potřebuje svým voličům prodat ve stravitelné formě. To není úplná novinka, ale evropská tradice. Ve francouzských médiích zpravidla vypadá výsledek summitu vždycky jinak, než vypadal v britských nebo německých. Tentokrát už se ale jde hodně daleko, když se popírá sama podstata, že jde o čistou evropskou dluhovou unii. Posun, který je nejen v Německu, ale i v dalších severních zemí Unie tabu. Ze 750 miliard eur společných dluhů mělo jít podle návrhu Evropské komise plných 500 miliard na dotace (nazývané granty), peníze, které se plátcům nikdy nevrátí. Zbývajících 250 miliard eur měly být úvěry. Znamenalo to výrazné zvýšení evropských dotací, které prostě někdo musí zaplatit.

Navíc se vymyslel podivný klíč k rozdělování peněz, který neměl se samotným zásahem koronavirem nic společného. Zvýhodňoval především země, které dlouhodobě špatně fungují. Měřítkem pro získání „grantů“ byla míra nezaměstnanosti mladých nebo výše státních dluhů. Nikoli vzestup nezaměstnanosti za časů koronaviru, ale sama míra nezaměstnanosti. Je přirozené, že ten, kdo ji měl vysokou před karanténou, ji má ještě vyšší po ní. To samé platí o státních dluzích.

Došlo tak k pozoruhodným výsledkům, které nás na rozdíl od všech ostatních zemí střední Evropy zařadily mezi čisté plátce. Jen proto, že máme výrazně nižší nezaměstnanost mladých a výrazně nižší státní dluhy. Česko tak mělo do Nové generace EU zaplatit 11,9 miliardy eur (322 miliard korun; na dotacích a půjčkách může ale dostat jen 11,3 miliardy eur, tedy 305 miliard korun). Bylo by čistým plátcem se skóre minus 0,3 procenta HDP. Orbánovo Maďarsko by bylo naopak v plusu 5 procent HDP. Pokud bychom na tom byli jako Budapešť, dostali bychom o 280 miliard víc, než do Nové generace zaplatíme. Slováci jsou v plusu dokonce 10,5 procenta HDP. V našem případě by takové skóre znamenalo čistý zisk 588 miliard. Poláci mají skóre plus 6,8 procenta HDP. Právě díky tučným dotacím jsou nejspíš vlády v Bratislavě a Varšavě připraveny Novou generaci podpořit. Všechny země střední Evropy mají totiž výrazně vyšší nezaměstnanost mladých i státní dluhy. Na Slovensku je bez práce 16,1 procenta mladých, v Maďarsku 11,3, v Polsku 8,1. U nás téměř nejméně z Evropy, jen 6,2 procenta. Stejně tak máme s 30,8 procenta HDP jeden z nejnižších státních dluhů. Slováci mají 48 procent, Poláci 46, a Maďaři dokonce 66,3 procenta HDP. Právě tyto horší výsledky, nikoli zásah koronavirem, je kvalifikují do role masivních příjemců. A nás mezi plátce.

Tento plán předložil předseda Evropské rady, belgický expremiér Charles Michel, na summitu členským zemím. Unii předsedající kancléřka Angela Merkelová věřila v rychlou dohodu. Každý z účastníků měl právo veta. Servírovali přitom obrovský průlom v integraci. U nás si to skoro nikdo neuvědomil. Sněmovna hlasy vládní koalice i opoziční pětice Piráti, TOP 09, STAN a lidovci vybavila Andreje Babiše mandátem užitečných idiotů. „Přijměte cokoli, co bude na stole.“ Není divu, že se s Babišem fakticky nikdo o ničem nepokoušel vyjednávat. Z domova si vezl mandát schválit jakýkoli návrh.

Ostatní si ale přesně uvědomovali, o co se hraje. A přijeli do Bruselu tvrdě hájit vlastní zájmy. Rakouský kancléř Sebastian Kurz to avizoval od začátku. „Chceme pomoci Itálii, ale odmítáme společné dluhy,“ hlásal už několik týdnů před summitem. Na něj přijel s otevřeně velmi tvrdou pozicí. „Nebudeme souhlasit s ničím, co by vedlo k permanentní přerozdělovací unii,“ sdělil Kurz v angličtině na Twitteru druhý den nekonečného summitu.

V tvrdém postoji se spojil do „spořivé čtyřky“ s Nizozemci, Dány a Švédy. Sekundovali i Finové. Role lídra se ujal nizozemský premiér Mark Rutte. Ten jasně a velmi tvrdě oznámil několik podmínek. Balík pomoci musí být mnohem menší. Výrazně menší část musí jít na „granty“, tedy dotace, a víc na půjčky. Každá země musí předložit reformní plán, který jí jednotně schválí všechny ostatní členské země. Každá bude mít jako financiér právo veta. Italský premiér Guiseppe Conte, adept na jednoho z největších příjemců nových dotací, začal zuřit a vykřikovat, že je to porušení evropských smluv. „Možná budeš ve své vlasti pár dnů hrdinou, ale po pár týdnech budeš před všemi evropskými občany tím, kdo je zodpovědný za to, že adekvátní a účinná evropská reakce je zablokovaná,“ vyčetl Conte podle kuloárních informací serveru Politico Ruttemu. Jižnímu křídlu vyrazil na pomoc Macron. „Můžete mě s mými granty klidně považovat za cvoka, ale i Angela je na mé straně,“ řekl v jednu chvíli Macron, což část vyjednávačů rozesmálo, údajně i samu kancléřku Angelu Merkelovou. Francouzský prezident se vzápětí pustil osobním útokem i do Rutteho rakouského spojence. Když Kurz v jednu chvíli opustil jednání, aby si zatelefonoval, Macron okamžitě zareagoval. „Vidíte? Jemu je to jedno. On ostatní neposlouchá, má špatný přístup. Stará se o svůj mediální obraz a basta,“ citují diplomaté francouzského prezidenta.

Maďaři k odklonění pozornosti

Rutte jako zkušený vyjednávač rozjel ještě další linii. Aby se zbavil image skrblíka, který nechce sdílet dluhy, začal zároveň hrát linii obhájce evropských hodnot. Přišel s podmínkou, že kromě reformního plánu je další podmínkou cesty k penězům z nového společného fondu to, že země dodržuje „vládu práva“. To byl přímý útok na Maďary a Poláky, proti kterým Brusel právě kvůli tomu, že jim vyčítá jejich zásahy do migrace, justice nebo médií, vede procedury kvůli porušování „vlády práva“. Poláci, kteří tvrdě hrají o co největší balík peněz a samotný posun Unie k společným dluhům a zelené ekonomice jim moc nevadí, se drželi zpátky. Tvrdě vystartoval maďarský premiér Viktor Orbán. „Nevím, jaký má nizozemský premiér osobní důvod nenávidět mě nebo Maďarsko, ale útočí velmi tvrdě a dává jasně najevo, že Maďarsko podle jeho názoru nerespektuje právní stát, a proto musí být finančně potrestáno,“ prohlásil Orbán a obvinil Rutteho, že právě on celý summit protahuje a rozkládá.

Summit, který byl druhým nejdelším v historii Evropské unie po jednání v Nice, kdy se EU v roce 2004 rozšiřovala o nové členy včetně Česka, ukázal, jak moc je Evropa rozdělená. A tlak na další integraci ke společným dluhům může ty propasti dál prohlubovat. V Bruselu bylo jasně vidět, jak rozdílné zájmy má sever, jih, Berlín a Paříž. A ze střední Evropy si dělají zástupný problém svých sporů. Ukázal také, jak Česká republika v čele s Andrejem Babišem, oslabeným obviněním ze zneužití evropských dotací, v nových poměrech vůbec neumí hrát, vyjednávat a hájit své zájmy. Tohle není kupčení o pár miliard dotací, ale velká hra o kontrolu nad Evropou a stovky miliard eur společných dluhů.