Bavorské pavučiny

Bavorské pavučiny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před padesáti lety se v hlavním městě Bavorska odehrály letní olympijské hry, pomocí kterých se Německo snažilo definitivně vystoupit ze stínu druhé světové války a celému světu se prezentovat jako moderní a demokratická země. Tyto ideály mělo vyjadřovat také urbanistické a architektonické řešení velkorysého olympijského areálu, u kterého se mohou pořadatelské země inspirovat i dnes.

Vystižení doby

Celý projekt olympijského areálu se rodil pod obrovským časovým tlakem. Od začátku projektování až po dokončení všech staveb a terénních úprav uplynuly pouhé čtyři roky. Soutěž na urbanistické řešení rozlehlé lokality na severozápadním okraji Mnichova, tzv. masterplan, vyhrála roku 1967 stuttgartská kancelář architekta Günthera Behnische ve spolupráci s krajinářským architektem Güntherem Grzimkem v konkurenci stovky dalších týmů. Jejich společná vize podoby areálu ztělesňovala aktuální společenskou atmosféru konce šedesátých let, víru v technologický pokrok i ohleduplnost k přírodě a krajině. Skvěle vystihli také oficiální motto mnichovských her: Olympijské hry v zeleni, hry krátkých vzdáleností, múz a sportu.

Díky konstrukční genialitě pilota luftwaffe přitáhlo dějiště mnichovských her pozornost architektů z celého světa. - Foto: Shutterstock

Architektonický návrh šikovně pracoval se zadanou lokalitou městské části Oberwiesenfeld, kde se rozprostíraly prázdné pozemky, kam se po válce odklízela stavební suť z rozbombardovaného města. Projekt počítal s jejím novým „přemodelováním“ do podoby romantické kopcovité krajiny, kterou doplnily vysázené aleje, lesopark, záhony s květinami i umělé jezero. Vše bylo promyšleno tak, aby areál nabídl návštěvníkům i místním obyvatelům příjemnou a jaksi mírumilovnou atmosféru. Ve vzduchu se totiž stále vznášelo strašidlo posledních olympijských her pořádaných v Německu – těch v Berlíně roku 1936, které Adolf Hitler využil jako svoji politickou propagandu a kterým vévodily přísné osy a monumentální říšské stavby ve stylu neoklasicismu. V Mnichově se snažili udělat vše přesně naopak.

Co nejlehčí konstrukce

Jádrem olympijského areálu, pro který se vžil název Olympiapark, měl být hlavní stadion. Na ten se pochopitelně soustředila také největší pozornost architektů. Při jeho promýšlení se autoři komplexu obrátili na význačného německého architekta, stavebního inženýra Freie Ottu (1925– 2015), a jak se později ukázalo, právě díky tomu rozhodnutí vznikla vskutku ikonická stavba, o které se dodnes učí všichni studenti a studentky architektury. Otto byl znám pro svoje odvážné střešní konstrukce, kterými na sebe upozornil zvlášť během legendární Světové výstavy v Montrealu roku 1967, kde realizoval nápadité stanové zastřešení německého národního pavilonu. To byl ostatně také důvod, proč dostal při realizaci mnichovské olympiády příležitost. Frei Otto byl vášnivý obdivovatel letectví, za války se navíc stal pilotem luftwaffe. Odtud pramení také jeho snaha vytvářet co nejlehčí konstrukce, pro které mu byly velkou inspirací příroda a její procesy.

V architektuře platí ten paradox, že věci, které vypadají velmi jednoduše, bývají zpravidla ty nejpracnější. Obří pavučiny, které zastřešily tribunu hlavního olympijského stadionu i další sportoviště a prostory, vyžadovaly obrovské nasazení celého týmu architektů, stavebních inženýrů, matematiků a statiků. Jde také o jednu z vůbec prvních staveb, která se připravovala za využití počítačů. O rozsahu a náročnosti celé akce dobře vypovídá jedno číslo – na střešní stanové konstrukce bylo použito neuvěřitelných čtyři sta třicet šest kilometrů ocelových lan. Každý spojovací prvek se přitom musel navrhnout zvlášť, není tak divu, že se střechy podařilo zkompletovat až na poslední chvíli, tři měsíce před zahájením her. Sítě pokryly transparentní tabulky plexiskla, které nevrhají ostré stíny, což si přáli organizátoři kvůli televizním přenosům.

Historický odkaz mnichovské olympiády tragicky poznamenal krvavý teroristický útok, po architektonické stránce ale patří mezi ty vůbec nejpovedenější v novodobé éře. S olympijskými areály totiž bývá ta potíž, že pokud se strategicky nepromyslí, hrozí jejich budoucí chátrání, jak tomu bylo třeba v Athénách, Riu nebo Sarajevu. Mnichovský areál se však díky svému přívětivému měřítku a multifunkčnímu využívání stal samozřejmou součástí města a platí za jeden z největších volnočasových areálů v Evropě, který je navíc od roku 1997 památkově chráněn.

25. září 2022