Jen samé nepříjemnosti přináší rozhodnutí slovenského krajského soudu o tom, že Andrej Babiš byl právoplatně registrován jako agent StB. Nepříjemnosti osobního rázu některým Babišovým spojencům, kteří, jisti si poddajností slovenských soudů, prohlašovali, že spolupráce s Babišem-agentem by pro ně byla nepřijatelná. To se vztahuje i na ty Babišovy souputníky, kteří sice nikdy nic takového výslovně neprohlásili, ale význam je zjevný jim i všem ostatním.

Když se takový signatář Charty 77 dostal na výplatnici Agrofertu, bylo to právě proto, že svou osobní historií poskytoval oligarchovi morální krytí. Teď je váha této osobní historie, jak by se to dalo říct – relativizována? Následky smutnější než cokoli, co Babiš svou spoluprací způsobil za komunismu, bude mít verdikt pro Jiřího Zlatušku, který v roce 2013 slíbil, že se v případě Babišovy potvrzené spolupráce oběsí. Čest jeho památce.

Tedy to kdybychom kecy těch, co se jednou Babišovi upsali, považovali za cokoli jiného než kecy.

Nepříjemné následky bude mít verdikt pro celý politický systém, a to ty, že spolupráce s StB jako překážka k výkonu veřejné funkce bude definitivně anulována.

Jedna věc je, že o tom, že Babiš agent byl, měli už teď všichni jasno. Druhá věc je, když to musí stvrdit otevřeně, ignorováním platného rozsudku sousední demokratické, nám nejbližší země. Prezident Zeman už ten krok učinil, další budou následovat. Změna je v tom, že pro praktickou politiku, sestavování vlády, se nemění nic.

Nic se nemění rovněž pro unijní partnery. Kultura EU a jejích dominantních členů bere problém tajných policií někdejších totalitních režimů svých členů na vědomí v jednom jediném případě: když je třeba ospravedlnit údajnou zvláštní citlivost Německa na ochranu osobních údajů, hlavně ve sporech s americkými internetovými giganty. Tehdy se připomene v jednom gardu s nacistickým dědictvím i historie Stasi. Ale jinak se o to Evropa mnoho nestará. Byla by ostatně fraška, kdyby měla agenta StB v čele české vlády ostrakizovat instituce, která má agenty StB mezi svými zaměstnanci.

Přesto, nebo možná právě proto, stojí za to v tento den ocitovat, co napsal přední znalec archivů StB Radek Schovánek, který mj. jako expert dosvědčil autenticitu Babišových záznamů pro slovenský soud:

Dle dohledaných záznamů patřil agent Bureš k spíše podprůměrným spolupracovníkům, podal několik zpráv, a to v prostředí, kde byla spolupráce se Státní bezpečností běžnou a samozřejmou věcí a kde jeho kolegové mohli takovou aktivitu očekávat. Stejných případů jsou stovky. V archivu bezpečnostních složek jsou uloženy svazky agentů, kteří pronikli do nepřátelského prostředí a v padesátých letech způsobili smrt mnoha lidí. I v prostředí Charty 77 se pohyboval spolupracovník, který podal více než tři tisíce hlášení. Zde lze zřejmě hledat důvod, proč se Andrej Babiš brání být spojován s opravdovými agenty, kteří se tvářili jako bojovníci proti režimu, a ve skutečnosti mu sloužili. Přes mé hluboké přesvědčení, že spis byl veden v souladu s předpisy a nebyl zfalšován, musím konstatovat, že Andreje Babiše chápu.

Proces lustrací si nečinil nárok na verdikt o vině a trestu ani na ustavení historické spravedlnosti. Byl ochranou integrity nově budovaných institucí demokratického státu a měl symbolický význam. Stvrzoval, že stát se udavačem je špatné, byť neříkal, že v každém jednotlivém případě se dotyčný závažně provinil či selhal. Uzavřená cesta k nejvyšším funkcím byl prostě následek, který se někdy přihodí. Jeden z prvních inzerátů automobilky Jaguar v této zemi pracoval s následujícím claimem: Některé sny si už nikdy nesplníte, třeba stát se kosmonautem, ale vlastnit Jaguara ještě můžete. Pro část potenciálních zákazníků Jaguaru tím snem, s jehož nedosažitelností se člověk smíří, mohlo být stejně dobře předsedání vládě.

Do určité míry se ale stalo to, že z nálezu, zda někdy byl, nebo nebyl oprávněně registrován jako spolupracovník StB, se stala náhražka za vyrovnání se s minulostí. A tak jsou výsledky lustračních sporů ignorovány i prožívány jako stigma zároveň.

Projevuje se tu nedostatečný zájem o historii i o lidské osudy a povahy v celé jejich šíři a komplikovanosti. Jeden postřeh, který je irelevantní myslím jen zdánlivě: česká literatura ani kinematografie moc neumí zpodobňovat zajímavé zloduchy. Vykreslit třeba gangstery jako zajímavé a vzrušující postavy, aniž by je morálně rehabilitovali, jak to umí (nejen) američtí filmaři, to jsme nikdy neuměli. Stejně tak jsou čeští novináři zpravidla lepší v popisování skandálů a korupce než v psaní zajímavých profilů a reportáží (nebo aspoň svou komunitou více oceňovaní).

Jeden příklad toho, kam mířím: jedním z výstupů trvalé hodnoty prezidentské kampaně bylo, že se předvedl jako naprosto neschopný moderátor Karel Voříšek. Voříšek svou kariéru odstartoval na Nově, ale byla přerušena poté, co se objevilo podezření, že byl důvěrníkem StB. Soud posléze rozhodl, že byl registrován neoprávněně, a jeho kariéra tak mohla pokračovat až ke svému dosavadnímu trapnému vrcholu letošního 23. ledna. Mýtus, že s StB spolupracovali ti nejchytřejší a nejschopnější, tak dostal aspoň jednou pořádnou ránu do zubů.

Ale to přece není všechno. Detaily rozsudku neznám, ale jeho rozhodnutí mě úplně nepřekvapuje ani nebudí nedůvěru. Protože Voříšek měl našlápnuto na velkou komunistickou kariéru, byl předsedou fakultního výboru SSM Filozofické fakulty UK. U takových funkcionářů se spolupráce s orgány StB předpokládala a formální závazek pro ni nebyl vždy nutný. Každý, kdo tehdy chodil na tuto školu, to věděl. Věděl taky, že Voříšek z titulu své funkce rozhodoval například o tom, kdo mohl požádat o devizový příslib a kdo směl jet na jeden z těch pár stipendijních pobytů v cizině, které tehdy na fakultu přicházely. Protože razítko SSM, jímž Voříšek vládl, bylo conditio sine qua non. Byl součástí systému svévolné moci a užíval si ji. Dopady to mělo konkrétní a doložitelné. Už relativně nedávno pak badatelé v archivech našli doklady, že i jeho spolupráce s StB byla hmatatelná a doložitelná a zaslouží si výraz udávání.

To všechno jsou veřejně dostupné informace, vedle nichž je lustrační rozsudek vlastně mnohem méně zajímavou informací. Z hlediska důvěryhodnosti člověka, který večer prezentoval národu nejsledovanější zprávy, zcela určitě. Ale nikomu to nevadilo a nikdo se na to neptal. Teprve výskyt ve svazcích začal být kariérně zajímavý.

V některých zemích, jež zažily diktatury a podobná společenská kataklyzmata, se uskutečňovaly veřejné tribunály, tzv. komise pravdy, jejichž účelem bylo minulost provětrat a dojít k nějakému společensky sdílenému povědomí, jaké jednání ve veřejné sféře bylo špatné a kdo za něj nesl odpovědnost. Cítíme, že naší kultuře by byly cizí. Nemáme u nás tradici veřejných zpovědí, jež třeba v Americe degeneruje až do velkolepých televizních vyznání viny, při nichž nechybí pláč a jež jsou téměř standardizovanou zastávkou pro kariérní znovuzrození celebrit, které potkal nějaký skandál.

Někteří experti to dávají do souvislosti s protestantským dědictvím. Nevím. Ale každý, kdo trochu cestoval, si může všimnout odlišnosti stejně významné jako to, že někde mají čistší města, rychlejší vlaky a lépe opravené památky: že jsme společnost, kde se cizí lidé nezdraví. V mnoha zemích platí, že když potkáte cizího člověka v situaci, kdy ho nemůžete věrohodně nevidět, třeba na opuštěné ulici, tak se pozdravíte. U nás je v této situaci zvykem odvrátit oči, pozdrav není vnímám jako zdvořilost, ale jako nevítaná vlezlost. Třeba tahle mentalita odvracení očí nějak souvisí s tím, že i pokud jde o agenty StB, tak se raději moc nezajímáme a případně se chopíme až rozsudku.