Smrt dlouholetého primátora Gdaňsku Pawła Adamowicze Polsko šokovala. Chladnokrevná vražda před očima diváků a za vykřikování politických hesel skutečně není způsob, jak ve střední Evropě politici běžně odcházejí. Bohudíky, chtělo by se napsat. Ale i jeden lidský život je moc, jedna zbytečná smrt manžela a otce dvou dcer. 

Na opačné straně pachatel. Sedmadvacetiletý Stefan W. byl od dětství problémové dítě. Učil se podprůměrně, byly u něj zjištěny různé poruchy chování a už jako nezletilý byl psychiatricky léčen. Jako pacient byl velmi nespolehlivý a na terapie nedocházel. 

Od léta 2013 do prosince 2018 přebýval ve vězení za celkem čtyři loupežná přepadení. Vyzbrojený poplašným revolverem spáchal loupeže v různých finančních ústavech ve dnech 8. května, 15. května, 31. května a 12 června 2013. Částky, které odnesl, nebyly velké, nejvíce šest tisíc zlotých, v přepočtu asi 36 tisíc korun. 

Ve vazbě měl status nebezpečného vězně. Po odsouzení putoval do vězení v pomořském Malborku, kde se jeho stav začal prudce zhoršovat. Setrvával na psychiatrickém oddělení a v únoru 2016 byl odeslán na specializované pracoviště soudní psychiatrie ve Štětíně. Zde mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie a nařízena farmakologická léčba a terapie. Několik měsíců nato odmítl brát léky, ale podle lékařů byl v dobrém stavu. 

Jiného názoru byla jeho matka Jolanta, která ještě před propuštěním varovala policii, že syn je i nadále nebezpečný. Doufala, že ho nepustí nebo že ho budou sledovat. Uslyšela ale od policistů, že k tomu chybí důvod a že jen ohlásí její pochybnosti věznici. Pak už ji nikdo nekontaktoval, až do bytu vtrhlo komando. 

Omyl ošetřujících lékařů stál život primátora Adamowicze, ale Stefan W. plánoval zabíjet dál. Při činu vykřikoval hesla proti dnes opoziční Občanské platformě a křičel, že byl za její vlády mučen ve vězení. Domněnka neléčeného paranoidního schizofrenika, že za jeho údajné týrání nesla zodpovědnost předchozí vláda, sama o sobě pokulhává, ale útok na Adamowicze je o to absurdnější, že primátor Gdaňsku z Občanské platformy před třemi lety odešel; nejprve v roce 2015 přerušil členství ve straně kvůli své majetkové aféře, o rok později mu zaniklo a už jej neobnovil. 

Od února 2018 byl se stranou ve sporu, protože jej odmítla podpořit v opětovné kandidatuře na primátora Gdaňsku; Adamowicz se rozhodl kandidovat stejně, a to i bez podpory někdejších straníků. Platforma postavila vlastního kandidáta – Jarosława Wałęsu, syna Lecha Wałęsy. Adamowicz mandát obhájil, ale vztahy mezi ním a Občanskou platformou ochladly. 

Snaha vraždu za každou cenu politizovat a přehodit na politického oponenta vychází ze smutné reality dnešního Polska. Společnost je rozdělená na dva nesmiřitelné tábory, pěstuje se kmenová mentalita, média nejsou pozorovateli, ale přiznanými politickými hráči, a to včetně veřejnoprávní TVP, která je dnes tvrdě provládní – a ano, útočila i na primátora Adamowicze a na mnoho dalších. Podobně agresivní rétoriku však používají média a politici na obou stranách barikády. 

Tento stav je dlouhotrvající a nemůže za něj jen jedna strana, Adamowiczova smrt není od pádu komunistického režimu první „politická“, nebo spíše zpolitizovaná vražda. Tou byla smrt Marka Rosiaka, asistenta europoslance, při útoku na sídlo Práva a spravedlnosti v Lodži 19. října 2010. Pachatel Ryszard Cyba tehdy s křikem „smrt Kaczyńskému!“ vtrhl do budovy, střelbou na místě zabil Rosiaka a těžce pobodal dalšího asistenta – Pawła Kowalského. Kaczyński tehdy nereagoval jinak než dnešní opozice: „Událost v lodžské kanceláři je výsledkem velké nenávistné kampaně vedené už dlouho proti PiS. Každé slovo, které bude pokračováním této kampaně, a je jedno, kdo ho řekne, bude prostě výzvou k vraždám.“

Je-li některý polský politik terčem opravdové „nenávisti až za hrob“, je to právě Kaczyński. Má na tom svůj nemalý podíl, je výrazně polarizující osobností, používá silná slova, je zaťatý, jaksi odlidštěný, bez rodiny a s kočkou, od smrti svého dvojčete plný smutku a zášti proti opozičním politikům, které z jeho smrti částečně obviňuje. V minulosti padlo několik desítek trestních oznámení na lidi, kteří Kaczyńskému buď přáli, anebo přímo hrozili smrtí; několik bezprostředně po Adamowiczově vraždě, ale i předtím, jak na běžícím páse. Mezi celebritami, které nikdo nezná, bylo v minulosti populární nechutné tričko „Kaczyński je jen jeden“, zesměšňující smrt dvojčete; dodnes se v internetových obchodech prodává.

A konečně, v představení Prokletí chorvatského režiséra Olivera Frljiće (pravděpodobně rovněž nemocného, ale bohužel prominentního pomatence, u nás známého znásilňováním muslimky Ježíšem), které se pravidelně hraje ve varšavském Teatrze Powszechném, mluví jedna z postav o peněžní sbírce na vraždu Kaczyńského. V představení dva dny po Adamowiczově vraždě tuto scénu vypustili; ale prý nemá nic společného s násilím a teď se zase vesele hraje dál.

Na závěr přidávám aktuální analýzu Centra pro výzkum předsudků Varšavské univerzity. Průzkum byl prováděn na tisícovce respondentů na podzim 2018 a publikován až po vraždě. Respondenti byli rozděleni jen do dvou kategorií, voliči vládních konzervativců a opozice. Voliči vládní strany mají častěji pozitivní zkušenosti s voliči opozice, častěji s nimi přicházejí do kontaktu, smýšlejí o nich lépe a méně je dehumanizují. Navzdory zpravodajství veřejnoprávní televize.