V Bubenči objevují pozapomenutého malíře

Veris – malířská bytost odjinud

V Bubenči objevují pozapomenutého malíře
Veris – malířská bytost odjinud

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat. Umělci, kteří dodržovali modernistický kánon, pak ovládli hlavní linii vysokého výtvarného umění, ve kterém platilo, že co stojí mimo modernu, to jako by nebylo.

Tím se stalo, že z pozornosti a pak i z kunsthistorie vypadla mnohá jména velmi kvalitních malířů, jejichž problém spočíval v tom, že malovali tak dobře, že se do modernistických výbojů nepouštěli. Neměli pro to osobní důvod a ani by se to moc nelíbilo jejich publiku, většinou konzervativnímu, nicméně ochotnému si jejich obrazy pověsit na zeď. Souhrnně se tomu říká akademismus, ale to úplně nevystihuje šíři a bohatost jejich přístupů a také vlastně tragédii těchto profesionálů odsunutých na okraj zájmu. Takoví malíři, kteří se narodili začátkem 20. století, měli v poválečném Československu obvykle problém se někde uchytit a někam zařadit. Nezajímali se o ně modernističtí kunsthistorici a zmizeli jim i jejich přirození zákazníci, tedy buržoazie, k níž i oni stylem života a hodnotami patřili. Byli to solitéři, kusy poněkud muzeální, kteří vzpomínali na mladá léta, kdy jezdili do Parisu a Itálie, malovali portréty krásných dam, továrníků, ale třeba i prezidentů a po válce žili ve svém světě a zkoušeli se živit tím, co uměli, jak jen to šlo.

Příkladem hodným zapamatování je malíř, s jehož dílem je možné se seznámit v galerii Arthouse Hejtmánek v pražské Bubenči – to už je známé místo pro azyl polozapomenutých umělců, kterým se zde věnuje přiměřená péče. Ta se nyní obrátila na Jaroslava Verise (1900–1983), kterého možná zájemce o tyto „zjevy ve stínu“ zaregistroval na významné výstavě „akademického“ malířství Bytosti odnikud, kterou v roce 2008 pořádala v Městské knihovně kunsthistorička Marie Rakušanová. Veris ale nebyl „odnikud“, nýbrž z lékařské rodiny ve Vsetíně, původně se jmenoval Zamazal, což tehdy nebylo vhodné jméno pro malíře. V roce 1917 začal studovat na Akademii v Praze v ateliéru Jana Preislera a po jeho předčasné smrti (27. 4. 1918) u Vratislava Nechleby. Brzy po studiích odchází do Mnichova a pak do Paříže. Tam začne své obrazy podepisovat jménem Veris, což někdy doplní slovem Paris.

V Paříži dál studuje malířství, v muzeích a galeriích si tříbí vkus u starých mistrů, jichž je výborným kopistou. Vedle toho dochází na přednášky k Františku Kupkovi, který tam vede kurzy pro české Pařížany. Dalo by se tedy říct, že Veris je v nejlepší společnosti a prožije skvělé časy: vystavuje často v Praze, cestuje po jihu, má dobré recenze, píše o něm velký Arne Novák, kterému se líbí právě Verisův neoklasicismus a to, jak je mimo „módní proudy“. Jenže pak přichází válka, Veris se vrací do Prahy, v roce 1944–45 je vězněn pro židovský původ manželky. Má v plánu návrat do Paříže, ale po roce 1948 spadne klec. Naštěstí divadla potřebují výtvarníka, Veris nalézá místo v Hudebním divadle Karlín, kde se seznamuje s Oldřichem Novým, který je mu přítelem do konce života. Ten Veris prožije v Sázavě, kde ještě maluje pro místní sklárny. Umírá téměř zapomenut.

Zůstalo po něm rozmanité a vizuálně velmi přitažlivé dílo, které by mohlo sloužit jako katalog malířských směrů a technik, na kterých Veris demonstroval, jak mu všechno šlo. Uměl malovat fatální krasavice ve stylu Ingrese nebo Modiglianiho, šly mu cézannovské krajiny, stejně jako městská zákoutí jako od Utrilla, zátiší jako od Gauguina, surrealistické kompozice jako od Ernsta, hravě zvládl kubismus. Po válce zkoušel abstrakci i informel, z kterých přecházel do klidného impresionismu. Úžasně kreslil lehce lascivní ženy ve stylu pin-up girl, za které by v Americe vydělal majlant. Žil však v Československu… Kdo má rád právě tyhle bytosti odjinud, měl by se s ním seznámit.