V pondělí a v úterý bude svět v Marrákeši přijímat podivuhodný dokument známý jako migrační pakt. Jeho autoři a příznivci vytvářejí dojem, že pakt je dobrý, protože je nezávazný. Asi i dítě pochopí, že na této argumentaci něco nesedí. Kritici naopak dramaticky tvrdí, že Globální dohoda o bezpečné, řízené a legální migraci Evropu promění navždy, každopádně víc, než když Angela Merkelová dramaticky otevřela hranice v září 2015. Už ze skutečnosti, že souběžně vzniká Globální pakt o uprchlících, plyne, čím je tento migrační pakt tak výbušný: nejde v něm o uprchlíky před politickým postihem nebo před válkami, jde o ekonomické běžence, lidi, kteří se přesouvají za lepším. Což je naprosto srozumitelná pohnutka, nicméně pakt zavazuje signatářské země k různým povinnostem vůči těmto hospodářským migrantům, de facto je staví na úroveň politických azylantů i uprchlíků před válkami (na ty se vztahuje Ženevská konvence). V tom spočívá radikální potenciál paktu.

To byl také hlavní důvod, proč se česká vláda rozhodla k paktu nepřistupovat. „Máme v rámci toho paktu obavy z narušení národní suverenity. Je tam nejasné rozlišování mezi legálními a nelegálními migranty,“ poukázal před třemi týdny na jednu ze slabin paktu Andrej Babiš.

Migrace dobře

Pakt o migraci jako politická deklarace je ten druh mezivládní dohody, kterou už potom nebude třeba schvalovat v národních parlamentech. Nemusí se ratifikovat proto, že bude právně nezávazná. Tím pádem se údajně nijak nepromítne do zákonů signatářských zemí. A skutečně – pasáže, z nichž lze vyvodit nezávaznost celého dokumentu, najdeme jak v preambuli, tak například v často citovaném článku 15c textu: „Globální pakt potvrzuje suverénní právo států určovat si svou národní migrační politiku, stejně jako jejich výhradní právo migraci na svém výsostném území v souladu s mezinárodním právem si sám regulovat.“ Ve skutečnosti ale pakt stanovuje obecné cíle, k nimž pak mají vlády směřovat, čímž se samozřejmě jejich suverenita, jejich právo, aby si řídily přistěhovalectví samy, bude postupně zmenšovat. Oficiální stanovisko německé vlády, kterou je třeba považovat za jednoho z hlavních hybatelů paktu, přímo říká, že text „je koncipován jako právně nezávazný, ovšem politicky zavazující“.

Na paktu se pracovalo dva roky. Měl se stát odpovědí mezinárodního společenství na chaos, který otřásl Evropou po otevření Německa všem žadatelům o azyl v létě 2015, měli jsme v něm dostat pojistku, že ten chaos už se nebude opakovat. O rok později, v září 2016, se velvyslanci 193, tedy všech u OSN zastoupených vlád, v tzv. Newyorské deklaraci zavázali, že do konce roku 2018 vypracují dva pakty, jeden o migraci a jeden o uprchlících. 

Až bude historie hledat tři hlavní autory toho migračního, šanci na medailové pozice mají Barack Obama, Angela Merkelová a António Guterres. Ten byl postupně premiérem Portugalska, prezidentem Socialistické internacionály a předtím, než se v lednu 2017 stal generálním tajemníkem OSN, dlouho vysokým komisařem OSN pro uprchlíky. OSN už asi dvacet let čas od času zveřejňuje studie o migraci s podobným vyzněním: že migrace je dobrá věc sama o sobě, že vymírání obyvatelstva na Západě a masivní přírůstky v Africe nebo na Blízkém východě do sebe vlastně perfektně zapadají. 

Tímto duchem je samozřejmě prostoupen i globální pakt o migraci. Už v preambuli čteme: „Migrace vždy byla součástí dějin lidstva. Uznáváme, že v dnešním globalizovaném světě představuje migrace zdroj blahobytu, inovace a udržitelného rozvoje a že optimálních účinků lze dosáhnout lépe řízenou migrační politikou.“

Kritika migrace špatně

Za preambulí je jakýsi soupis 23 cílů, které napomohou ulehčit život (hospodářským) migrantům, cílů, o něž signatářské země mají usilovat. Pro účely tohoto textu vynecháme deklaratorní cíle, u zbytku se soustředíme na ty důležitější z nich. K zemím původu, z nichž odchází hospodářská emigrace, se tak či onak obracejí tři články: cíl č. 4 od těchto vlád žádá, aby zajistily to, že migranti budou mít dokumenty a budou snáze identifikovatelní. V jiném bodu se šroubovaným jazykem naznačuje povinnost zemí původu usilovat o zlepšování poměrů doma. Třetí bod, který bychom s dobrou vůlí mohli označit za domácí úkol pro třetí svět, představuje závazek v bodě 21, že země původu budou kooperovat, kdyby se migranti jednoho dne chtěli vrátit domů („experti“ z nevládek mají bohužel tendenci prodávat cíl č. 21 jako ustanovení, které umožní nucenou repatriaci ilegálů, ale je to bohužel dezinformace).

Naopak požadavků na cílové země, v čem a jak mají ekonomickým přistěhovalcům vyjít vstříc, je dlouhá řada. Hned cíl č. 3 zavazuje signatářské vlády, aby migrantům během jejich příchodu poskytovaly korektní informace; o tři články dál čteme, že vlády budou pracovat na systému férového a eticky obhajitelného náboru pracovních sil; cíl č. 8 zavazuje státy pomáhat při záchraně lidských životů – což má asi být návrat k páchání dobra u břehů Afriky, kde evropské lodě deset mil od pobřeží nabírají běžence z chatrných člunů, do nichž je předtím naložil libyjský organizovaný zločin. Bod č. 13 signatářům klade na srdce, že internace (ilegálních) migrantů má přijít na řadu vždycky až jako poslední. Bod č. 15 obsahuje závazek vlád, že migrantům zajistí přístup k „základním službám“, pro toho, kdo by nechápal, že jde i o sociální služby, je tu bod 16, který mluví o „uskutečnění plného začlenění a sociální soudržnosti“.

Následuje cíl č. 17, nejtemnější bod celého katalogu požadavků na vyspělý svět, který by měl znepokojit všechny vyznavače svobodné diskuse bez ohledu na to, kde stojí na úsečce mezi vítači a xenofoby. Vlády se tu zavazují stíhat tzv. hate speech a podporovat takovou veřejnou diskusi o migrační politice, která „bude stát na průkazných faktech“. Za tím účelem bude třeba zapracovat jak s novináři – „senzibilizace a výchova mediálních pracovníků v migračních otázkách“, tak se samotnými médii – tady najdeme cukr: „investice do etických standardů ve zpravodajství“ i bič: zastavení veřejných financí „pro média, která systematicky podněcují netoleranci, xenofobii, rasismus a další formy diskriminace migrantů“. Vypadá to zatím hrozně abstraktně, jenže třeba ve Francii už dnes vláda normálně přiděluje subvence soukromým novinám a je podezřelá, že taky podle politických sympatií. Kdo ví, jak volně se dnes vykládají pojmy jako tolerance nebo diskriminace, měl by si už dopředu začít dělat starosti o svobodu slova. 

Zajímavý je i bod 18, který státy nabádá, aby byly uznalejší při uznávání kvalifikace přistěhovalců, což podle okolností může znamenat buď vítanou liberalizaci striktních pravidel, nebo devalvaci kvalifikačních zkoušek a vzdělávacích standardů.

Celkově je tento pakt o migraci spíš paktem pro (hospodářské) migranty. Často se používá argument, že hlavním cílem paktu je zamezit ilegální migraci, to je však dosti chabý trik. Ilegálnímu přistěhovalectví, jež autoři – třeba oprávněně – berou jako nezměnitelný fakt naší doby, chtějí zamezit… jeho plošnou legalizací.

Kotva Merkelová

Pakt vznikal jakoby dvoukolejně. Vedle OSN se na jeho vzniku podílela i Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Původně mezivládní IOM, která za posledních deset až patnáct let hodně zideologičtěla, má ale už dva roky přidružený status agentury OSN. 

Útrobami  Spojených národů migrační pakt nejvíc tlačilo Německo. Brzy po zahájení prací na něm však Merkelová ztratila hlavního spojence. V amerických prezidentských volbách zvítězil Donald Trump a zhruba rok poté USA od paktu ještě v jeho zárodečné fázi odstoupily. Zbylých 192 vlád světa schválilo konečné znění letos v červenci. Brzy poté odpadlo Orbánovo Maďarsko, to však mezi pokrokovými demokraty požívá špatné pověsti. I to, že se k němu během listopadu přidal zbytek visegrádské čtyřky včetně České republiky, bylo jaksi v řádu věcí. Větší rozruch způsobil rakouský kancléř Sebastian Kurz, když na konci října oznámil, že nepodepíše ani on. Rakousko bylo prvním odpadlíkem ze „západní“ části EU. Dnes je států, které oznámily, že v Marrákeši nepodepíší, jedenáct: kromě USA, Rakouska a V4 jsou to Bulharsko, Estonsko, Austrálie, Švýcarsko, Izrael, Japonsko a na poslední chvíli Itálie. Kdyby do Marrákeše zbývalo víc času, odpadlíků by asi přibylo.

Jednu chvíli se zdálo, že podpora pro pakt se zhroutí i v Německu, což by byl pěkný paradox na závěr příběhu. Spolková vláda zřejmě chtěla pakt prosadit v rámci jakési tiché diplomacie, což ale po odstoupení Rakouska nešlo. Najednou se o obsahu paktu chtěli bavit všichni i ve Spolkové republice. Navíc do toho přišlo přepřahání v CDU po odstupující Angele Merkelové. Dva konzervativnější z trojice uchazečů o nového předsedu naznačovali, že s podpisem není třeba spěchat. Merkelová, která zůstává kancléřkou, a pokud se její favoritka Annegret Kramp-Karrenbauerová stane na sjezdu předsedkyní CDU, i faktickou šéfkou strany, ale trvala na svém. A tak minulý týden Bundestag honem honem prohlasoval rezoluci na podporu paktu. Z 246 poslanců CDU a CSU se jen čtyři odvážili hlasovat proti. Tlak na podvolení musel být silný. Pro byla nakonec i drtivá většina pravicové CSU, ačkoli významný politik CSU Peter Ramsauer ještě pár dní předtím tvrdil, že on „nemůže hlasovat“ pro pakt a že nespokojenost s paktem je v jeho poslaneckém klubu široce sdílená. O něčem vypovídá, že mezi tou odbojnou čtyřkou byl poslední protikomunistický disident v Bundestagu Arnold Vaatz.

Kdyby Německo od paktu odešlo, stala by se z něj makulatura. Takhle musíme čekat, jak moc se v příštích letech promítne do legislativy EU, která bude směrodatná i pro nás, do judikatury Evropského soudu pro lidská práva a následně i národních soudů. Profesor mezinárodního práva Matthias Herdegen z Bonnu v této souvislosti mluví o „evoluční tendenci“. To znamená, že soudci s odvoláním na mezinárodní dohody přehodnocují, čti: razantně rozšiřují smysl platných zákonů.