Spolu to zvládneme, vzkazoval po koronavirovém vypnutí ekonomiky, zavření obchodů, restaurací a škol a omezení volného pohybu premiér Andrej Babiš. Na zeď Kramářovy vily, dobře viditelnou z celého nábřeží, umístil svítící nápis v barvách trikolory. Zvládneme to! Ve svých pečlivě předem napsaných a Márou Prchalem stylizovaných proslovech rád říkal: Lidi, zvládneme to, ale důležitá je důvěra. Bez ní to nedáme.

Jenže slova se tvrdě míjela s činy. Andrej Babiš dělat vše pro to, aby o tu důvěru velké části společnosti přišel. Začalo to lhaním o dostatku roušek a respirátorů, provázeným výkřiky, jak je sám zdravotníkům rozveze. Aby se zjistilo, že nejsou. Když  se v polovině března vládním zásahem vypnula podstatná část ekonomiky, Andrej Babiš nasliboval zasaženým přímo pomoc státu, přesahující 900 miliard korun. Znělo to ambiciózně. Zrodily se úvěry COVID a náhrady mezd Antivirus, aby podnikatelé zjistili, že jsou to produkty úplně jiné, než se tváří ve vládních píárových sděleních. Přímá vládní pomoc je dosud minimální. Dosahuje jen desítky miliard korun. Vláda se na rozdíl od jiných zemí přímé pomoci brání. Nechtělo se jí odkládat placení třeba DPH nebo sociálního pojištění. Nechtěla jít do té nejjednodušší pomoci, na kterou nepotřebuje žádné žádosti ani úředníky. Prostě by lidem ty peníze, které jí mají povinnost na daních a pojistném zaplatit, pár měsíců nechala. Tím by získala čas rozhodnout se, komu je pak případně podle míry zásahu odpustí.

Místo toho přenášela povinnost pomáhat na soukromníky. Prvním případem bylo moratorium na splácení úvěrů. Kde se banky nejprve v neděli z televizního rozhovoru ministryně Aleny Schillerové dozvěděly, že se vláda chystá na půl roku nadiktovat odklady splátek všech úvěrů a hypoték. Bez jakékoliv žádosti o ně. Nakonec se z toho podařilo vymanévrovat alespoň tak, že se o odklad musí požádat a podepsat čestné prohlášení o zásahu vypnutím ekonomiky. K odkladům nájmů byli donuceni soukromí pronajímatelé nemovitostí. A ve včerejším hektickém dni kabinet ještě zakázal soukromníkům nájmy zvedat.

Privatizace povinnosti pomáhat je motivována nechutí ministryně financí a premiéra nést odpovědnost za největší schodek rozpočtu v historii. Takže raději svou nechutí pomáhat přímo ze státních peněz nechá ekonomikou roznést nákazu druhotné platební neschopnosti. A ještě skoro v přímém přenosu lže, jak vláda pumpuje do ekonomiky 1,2 bilionu korun. Doloží to školáckou tabulkou, ze které je na první pohled vidět, že to není žádná přímá pomoc, ale sesyp obecných deklarací typu investic do infrastruktury.

Nic z toho nebudí důvěru, a tak se už pár dní po vypnutí ekonomiky začaly objevovat zprávy o tom, jak se podnikatelé chystají stát kvůli vypnuté ekonomice žalovat. Včetně právních interpretací, že krizový zákon, na jehož základě vláda zavřela obchody, školy a omezila volný pohyb, možnost náhrady škody přímo připouští. Takže už 23. března, deset dní po prvních usneseních zakazujících obchod a volný pohyb, vláda v tichosti, bez toho, aby se obtěžovala komukoliv cokoliv vysvětlit, zrušila všechna svá předchozí usnesení a zákazy převedla do právního režimu podle zákona o ochraně zdraví. Tam přímá možnost žalob není. Poté, co se to dostalo na veřejnost, ministryně financí Alena Schillerová na tiskové konferenci po zasedání vlády, kam se od té doby už neobtěžuje chodit premiér Andrej Babiš, přiznala, že vláda se ke změně rozhodla právě pod hrozbou žalob.

To je přímo inkubátor na nedůvěru. Snaha obejít zákon byla zjevná, takže na Městském soudě v Praze se začaly scházet žaloby, že kabinet rozhoduje nezákonně. Spouštěčem k nim byl nebezpečný mix nedůvěry, vyvolané pokoutní účelovou změnou právního řízení krize, a nechuti pomáhat. Kdyby vláda hrála s lidmi otevřeně a ti jí věřili, že skutečně pomáhá, žaloby by nepřišly. Ve společnosti by panovala ta důvěra, o které Andrej Babiš řečnil v projevech.

Včera Městský soud v Praze, konkrétně senát vedený soudcem Štěpánem Výborným, čtyři nařízení ministra zdravotnictví o zákazu obchodu a volného pohybu s účinností od pondělí 27. dubna zrušil. V tiskové zprávě, kde vysvětluje rozsudek, soud zdůrazňuje, že si je plně vědom mimořádné situace, zároveň ale varoval, že i v takové situaci se musí v maximální možné míře zachovat právní stát. „Nelze brát ze zřetele, že jakákoliv krize značného rozsahu může mít negativní dopad nejen na zdraví obyvatel či hospodářství či hospodářství státu, nýbrž může zasáhnout též podobu státu jako státu právního a demokratického,“ zdůvodňuje své rozhodnutí soud. „Omezení základních práv tedy musí být i při mimořádných stavech přijímána právem předvídaným způsobem a zároveň musí šíře jejich omezení odpovídat ústavní ochraně podstaty těchto práv a svobod (viz čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu). A soud shledal, že v daném případě nebyla dodržena již prvá uvedená podmínka.“

Soud argumentuje tím, že na mimořádnou situaci přesně seděl krizový zákon, podle kterého vláda nejdřív postupovala. Pak ale účelově přepnula jinam. Soud pouze okrajem poznamenává, že vláda si své role při nouzovém stavu nejprve byla vědoma, neboť přijala krizová opatření obdobného obsahu ve formě, jež předjímá ústavní zákon o bezpečnosti a krizový zákon. Z jakého důvodu však následně tento správný postup opustila, soudu není zřejmé, respektive tento její postup není nikterak právně obhajitelný.

Tím fakticky otvírá prostor k žalobám na náhradu škody.

Vláda večer pod tlakem znovu přepnula omezení pohybu a zavření obchodů do krizového zákona. Tedy stavu, kdy je možné podávat žaloby na náhradu škody. Zjevně pod vlivem soudního rozhodnutí také výrazně zrychlila otvírání vypnuté společnosti. Scházet už se může víc než deset lidí a otvírají se hranice.

Je to další lekce, jak společnost zvládla tuto krizi velmi dobře, zatímco vláda v ní v mnoha zkouškách selhala. Je to výstižná ukázka, jak si lidé nemají nechat líbit aroganci, kdy jim jen někdo účelově tají věci a chaotickými zákazy bez jasného vysvětlení a jeho podložení fakty, daty a argumenty se k lidem chová jako k malým nesvéprávným dětem.