Vambeřice, barokní krab v kladské krajině
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Jméno Vambeřice zní starodávně česky, ale zdání trochu klame. Ona je to zkomolenina z německého Albendorfu a nalézá se v Polsku, tedy v Kladsku, což je zvláštní část rzeczipospolitej, do níž patří teprve od roku 1945. Všichni Poláci, kteří tam nyní žijí, sem přišli (dnes už jejich rodiče či prarodiče) až po válce, většinou z východních částí Polska, které právě zabral Stalin, a osídlili tak kraj, odkud krátce předtím uprchlo či bylo vyhnáno obyvatelstvo německé.
Kladsko bylo však od 12. století v té či oné podobě součástí státu českého, byla to přemyslovská država, od roku 1348 vnější kraj České koruny – jako Slezsko, které tehdy bylo již dosti poněmčené, Kladsko ale ještě dlouho ne. Když se podíváte na mapu, je patrné, že ta kladská kapka z jedné strany sevřená mezi Orlickými, z druhé Rychlebskými horami, vlastně Jeseníky, by chtěla přirozeně spadnout do Čech, ale dějiny rozhodly jinak.
Staré české Kladsko padlo, jak známo, za oběť pruským výbojům už v roce 1742, hned na začátku válek o rakouské dědictví, stvrzeno to bylo pak roku 1783 mírem hubertusburským. Německé obyvatelstvo potom převládlo i tam, ale české enklávy, zvláště v tzv. Českém koutu, tam zůstaly ještě do minulého století, až do roku 1945. Osud kladských Čechů byl tragický: jako říšští občané museli do wehrmachtu, po válce je vyhnali Poláci, v Čechách se na ně dívali jako na zrádce nebo na Němce, řada z nich nakonec do Německa také odešla, ti, co zůstali, žijí většinou v Náchodě. Profesor Václav Černý, který pocházel z České Čermné, jež je skoro na hranicích, vyzýval po druhé světové válce k připojení tohoto území k Československu. Marně, asi by z toho byla válka s Polskem. Ludvík Vaculík to ve své knize Cesta na Praděd komentuje slovy, že profesor Černý neměl pro svůj plán dost spisovatelů.
Někdy před patnácti lety jsem podnikl několikadenní cestu na kole skrz tuhle krajinu, to ještě se mnou byl ochoten jezdit můj syn. Vzali jsme to přes Náchod na Chudobu, Dušníky a Štítnou a dále přes Starý Bor až do Kladska, které leží uprostřed té kapky. Německy bychom stejnou cestou jeli přes Bad Kudowa, Bad Reiner, Rückers a Altheide Bad do Glatzu. Nyní jsme sledovali zelené polské cedule Kudowa-Zdrój, Duszniki-Zdrój, Sczytna a Polanica-Zdrój, až jsme přijeli do Klodzka. Tam jsme přespali a druhý den pokračovali do Vambeřic. Na ty jsem se obzvláště těšil a byl na ně zvědavý, můj syn méně, ale nezbylo mu než potrhlého otce následovat: už tehdy mě při stoupání, a těch je v Kladsku dost, lehce předjížděl a o kapličky jevil menší zájem, než jsem si přál.
Důvod, proč se Vambeřice měly stát vrcholem cesty, spočíval ve větě, kterou jsem si před cestou vypsal: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách jsem strávila několik šťastných let.“ Jak jistě každý ví, pronáší tato slova Magdaléna Novotná, rozená Čudová, tedy babička Barunky Panklové, později Boženy Němcové, která si ta slova buď zapamatovala, nebo vysnila a zapsala do svého bestselleru, který opakovaně Václav Bělohradský označil za příčinu naší zaostalosti…
A pronáší je obklopena svými vnoučaty na vlastivědné procházce, když vylezli (babička měla ještě páru) na návrší u Ratibořic, ze kterého je vidět do krajiny, tedy také ke Kladsku. A to pohnutí je způsobeno jednak tím, že vzpomíná na své mládí, kdy žila se svým vojákem Jiřím právě v onom kraji, odkud se pak po jeho smrti vrátila znovu do Čech, do Olešnice v Orlických horách. Ale jistě je v těch jejích slovech cítit také jistá řekněme vlastenecká nostalgie za územím, které za jejího mládí už sice nebylo padesát let součástí zemí České koruny, jeho český charakter byl jistě pořád silný, a teď tam jsou Prušáci místo Rakušáků…
Přijeli jsme tehdy v letní podvečer, který byl takový nazlátlý. Městečko leží v údolí, takže jsme k němu sjížděli z kopce a já jsem pak měl dlouho před očima obraz toho žlutého, a v tom slunci tedy spíš zlatého chrámu, který působil přízračně, neskutečně a snově. Měli jsem objednané bydlení v nějakém domku na kraji, tehdy už v Polsku dávno frčelo airbnb, jen se to tak nejmenovalo, prostý pokoj s postelí to byl, za okny dvůr s pořádkem polského typu. Večer, už se pomalu stmívalo, jsme se šli projít a bylo to úchvatné, protože v devět hodin se kostel rozsvítil jako cirkusový stan stovkami žárovek a připomínal obrovského světelného kraba.
Když jsme tam přijeli loni s mým přítelem, selesiánským knězem Zdeňkem Jančaříkem, bylo asi pět hodin odpoledne, začínalo jaro. Před chrámem Navštívení Panny Marie (Nawiedzenia Najświętszej Marii Panny) se houfovala mužská polská dechová kapela. Vystoupali jsme padesát sedm schodů před kostelem (číslo mělo svůj teologický důvod), po kterých v barokních dobách a ještě dlouho potom poutníci lezli po kolenou, přičemž na každém schodu odříkali modlitbu. Byl to vlastně takový meditativní tělocvik. Vešli jsme do chrámu, Zdeněk se požehnal kněžským způsobem, já laickým a počali si prohlížet vnitřek.
První kostel na tomto místě stál ve dvanáctém století, byl dřevěný a při práci na něm měli asistovat andělé. Byl postaven, aby chránil sošku Panny Marie, která byla původně umístěna na obrovské lípě. Soška jakýmsi způsobem přispěla k tomu, že se slepému Janovi z Radkova, což je tvrz kousek dál, vrátil zrak, a pak snad dělala i jiné zázraky. Mariánská úcta se tu rozvíjela po celý středověk, ale vrchol přišel až s barokem, kdy se po třicetileté válce poměry uklidnily a lid toužil po nějakém spirituálním povyražení. Tehdy majitel místního panství, rytíř Daniel Paschasius von Osterberg (1634–1711), což bychom mohli přeložit jako Daniel Pašijový z Velikonoc, pojal plán proměnit místo v jednu velkolepou pašijovou scenerii. Podobně jako Karel IV. Nové Město pojal tenhle pražskými jezuity odchovaný mecenáš nápad, že z vesnice, jež leží v příhodném terénu, učiní místo pašijového dramatu, v jehož centru bude kostel připomínající Šalomounův chrám v Jeruzalémě a okolí chrámu bude pojato jako místo Ježíšova života vrcholícího na vrchu Kalvárii, jež se tu vypíná přímo naproti chrámu. Do města se pak vstupovalo čtrnácti branami (zachoval se jich zlomek), jež byly pojmenovány též podle bran jeruzalémských. A aby byla iluze dokonalá, potok, protékající tou zvláštní vesnicí, dostal jméno Cedron…
Na okolních návrších, která nápaditý impresário pojmenoval biblicky Oreb, Sion a Tábor, nechal postavit desítky kaplí se sochami, které znázorňovaly děj z Nového i Starého zákona. Mnoho z nich se v lehce otlučené podobě zachovalo, což lze přičíst zbožnosti nového obyvatelstva – u nás v Sudetech by dopadly pravděpodobně hůř. Sochy světců, proroků a samého Krista jsou převážně dřevěné nebo sádrové a mají rysy spíše lidové tvorby než mistrovského umění. Jsou však ve své naivitě dojemně upřímné, líbezné i hrozivé v znázorněných mukách.
Tehdy, před těmi patnácti lety, jsem v podvečer vešel do otevřeného chrámu a našel oltář, kterému se říká český. Je na něm svatý Jan Nepomucký, obklopený zemskými patrony, svatým Václavem a svatým Vítem. Uvědomil jsem si, že zcela jistě se před ním modlila taky babička Boženy Němcové, tehdy mladá žena Magdaléna Novotná. Podíval jsem se po synovi, ale ten zůstal před kostelem. Byl jsem v setmělém kostele sám. Klekl jsem si před ten prostý barokní oltář a myslel na otlačená kolena budoucí národní Babičky.