V pondělí se konalo klíčové jednání o brexitu. Theresa Mayová v Bruselu rokovala s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem. Servery se předtím hemžily nejmenovanými zdroji z evropských struktur, že tento týden má Británie poslední šanci. Pokud prý se Mayová nepodřídí, EU na svém summitu 15. prosince nedá zelenou k jednáním o volném obchodu, po němž Britové tolik touží.

Je to absurdní, ale reálná podívaná. Británie má se zbytkem EU výrazný obchodní deficit, víc co ztratit máme tedy v úhrnu my. Nicméně aby se Britové do pozice, z níž smějí poprosit o volný obchod, vůbec dostali, byla Mayová přinucena k sérii vážných ústupků. Mediálně nejšťavnatější bude nepochybně tzv. účet za rozvod, suma, již Británie musí zaplatit, aby se mohla vyvázat. Před čtvrt rokem britská premiérka projevem v italské Florencii slavnostně oznámila ochotu jít až na 20 miliard liber. Zhruba by to odpovídalo britskému příspěvku do unijního rozpočtu, který končí rokem 2020. Ta částka dávala smysl, politicky a zřejmě i právnicky. Podle jedné právnické teorie vzniklo příjemcům unijních peněz před třemi lety, kdy aktuální rozpočet EU vstoupil v platnost, tzv. legitimní očekávání, právo kalkulovat s tím, kolik z Unie vyinkasují peněz, a například si podle toho naplánovat investice.

Brusel však kontroval požadavkem trojnásobku: 60 miliard. Mayová teď v podstatě kapitulovala, do Bruselu odjela s nabídkou 40 až 50 miliard. Charles Moore, významný novinář a autor epochálního životopisu Margaret Thatcherové, který Mayovou často poměřuje s železnou lady, jedovatě spočítal, že od 22. září, kdy Mayová vystoupila ve Florencii, ustupoval Londýn každý týden o tři miliardy liber. Podstatné je, že na rozdíl od startovních 20 miliard nemá těch 60, 50 ani 40 žádné opodstatnění, jež by se aspoň zhruba krylo s elementárním smyslem pro spravedlnost.

Přestože Británie bude i nadále čistým plátcem do unijního rozpočtu, až do roku 2019, na kdy je naplánovaný její odchod, už nemá vliv na novou evropskou legislativu a normy. A co je ještě důležitější, rozsudky Evropského soudního dvora (ECJ) mají pro občany EU usazené v Británii platit i po roce 2019. Těch dnes na ostrovech žijí tři miliony, v porovnání s domorodci by se z nich v určitých ohledech stala vyšší kasta.

Moore zmiňuje jeden velmi konkrétní příklad: zatímco britské právo neumožňuje Britům přivést si do země životního partnera ze zemí mimo EU, pokud neprokáží, že mají dost peněz, aby se o něj případně mohli starat, občané EU v Británii takové právo rozhodnutím ECJ mají. Vzhledem k tomu, že klíčové heslo kampaně pro odchod z Unie znělo „Vezmeme si zpátky kontrolu“, těžko zachování jakékoliv jurisdikce ECJ chápat jinak než jako politický naschvál. I když si máme myslet, že to je naše vítězství.

Jak se hrdý Albion do situace, v níž byl opakovaně rituálně ponížen, dostal? Ústřední bylo podivné rozhodnutí v Konzervativní straně obstarat si po referendu lídra, který byl sám proti brexitu. A i když Theresa Mayová pochopitelně vzápětí slíbila, že výsledek referenda je pro ni svatý, partneři na kontinentu rozpoznali, že to, co se před nimi ocitlo, je dezorientovaný politik prosazující něco, čemu předtím nevěřil, a dokonce to odmítal.

Dnes, rok a půl po referendu, v průzkumu pro nedělník Mail on Sunday přesně 50 % Britů žádá, aby se před samotným odchodem z EU konalo druhé referendum – o dojednaných podmínkách brexitu. Nevím, do jaké míry lze tento průzkum skutečně interpetovat jako touhu po reparátu, procitnutí ze snu o nezávislosti (většina respondentů také soudí, že 50 miliard liber na odchodnou by bylo příliš; jiné průzkumy – v říjnu Sky Poll – hlásily, že 75 % Britů dává přednost tvrdému brexitu bez dohody před špatnou dohodou). Každopádně celebrity mezinárodní politiky typu Tonyho Blaira s odvoláním na údajné změny ve veřejném mínění apelují na to, aby byl brexit anulován a my se všichni mohli vrátit do statu quo ante.

Stav před konfliktem není bohužel možný, jakkoliv z pohledu české diplomacie by to byl dar. Škoda se už stala – 23. června 2016 a dřív, celou tu dobu, kdy Unie nebyla ochotna nabídnout Britům ústupky, kdy lidé typu Junckera demonstrovali nadutost a lidé typu Blaira svým chováním v plebsu živili podezření, že většinové názory jsou jim na obtíž.