Zpráva, že Filozofická fakulta Univerzity Karlovy odmítla vyvěsit na své budově transparent s portrétem Milady Horákové kvůli nápisu „Zavražděna komunisty“, skýtá vhodnou příležitost nadhodit otázku v titulku tohoto textu.

Pojem antiantikomunismus se objevil po druhé světové válce hlavně ve Spojených státech. Označoval postoj intelektuálů či politiků, kteří se ohrazovali, označil-li je někdo za komunisty nebo fanoušky komunismu. Ale antikomunismus, tak jak byl aktuálně praktikován, jim vlastně vadil víc. Svou vulgaritou, agresivitou, demagogií, ochotou omezovat lidská práva a stavět na neprokázaných nebo nepřímých proviněních.

Jistě, komunismus je nepřijatelná ideologie a Sovětský svaz působí proti americkým zájmům, ale nepřeceňujeme jeho hrozbu trochu? Tak zněla jejich argumentace. Nebezpečí, že by se komunismus moskevského typu prosadil v USA, je mizivé, ale co takový senátor McCarthy, neohrožuje americkou demokracii víc? Co hollywoodský blacklist? Vždyť ani u nás není všechno v pořádku. Konzumní společnost a masová média unifikují myšlení a vkus lidí, není to vlastně podobné jako komunistická indoktrinace v sovětském bloku? Není naše svoboda podobně iluzorní? Tak nějak argumentovali, takže se vyznačovali tím, že hledání chyb vlastní strany věnovali mnohem větší energii než zločinům komunismu a chyby a poklesky antikomunistů jejich zrak viděl mnohem pronikavěji než komunistů.

Jak napovídá koneckonců i slovo samotné, byl to postoj přitažlivý zejména pro lidi sofistikované. Takové, pro které je důležité nejít s davem, oceňovat nuance, zpochybňovat zažité pravdy. Výraz „rudé nebezpečí“ používat jen v uvozovkách, ale o Sovětském svazu mluvit uměřeně. Hlavně nepodlehnout antikomunistické paranoii. Lidé ten postoj zastávali z důvodů společenských a estetických stejně jako z důvodů filozofických.

U nás se po roce 1990 antikomunismus těšil zvláštnímu postavení. Byla to oficiální doktrína – máme na to koneckonců i zákon – a zároveň nebyla v rozporu s nezávislým duchem. Rockeři u nás mohli organizovat koncerty proti komunistům, což by se na západ od našich hranic nedělo.

Jistým zlomovým momentem byla prezidentská kampaň Karla Schwarzenberga. Tehdy bylo poprvé pregnantněji formulováno to, co byly dosud jen výhrady marginálních levicových typů – že s image „pankáče ze zámku“ je něco špatně. Tato kritika schwarzenbergovské politiky z pozic moderní levice nutně musela mít i svůj dopad na antikomunismus.

K tomu přidejme i aspekt generační – z antikomunismu se nutně během času musela stát ideologie otců. Když je nějaká rodina veřejně činná, můžeme to občas sledovat zcela názorně, jako v případě Břetislava Rychlíka a jeho dcery Apoleny, ale jistě se to v obecnější podobě odehrává i v jiných rodinách a institucích.

Pak je tu měnící se mezinárodní klima. V době po roce 1990 dominantní intelektuální kruhy náš antikomunismus tolerovaly. Ne že by byly nadšeny – podíváte-li se třeba na americkou žurnalistiku, bylo starostem o osud zdiskreditovaných agentů tajných policií v postkomunistické Evropě, kupříkladu Jana Kavana, věnováno víc pozornosti než obětem komunismu. Ale s novou generací, jež vynesla třeba Jeremyho Corbyna do čela britské Labour Party, přišla ke slovu i rehabilitace komunismu bez pověr a iluzí.

V Británii si člověk bez ostychu může koupit knihu Plně automatizovaný luxusní komunismus. Deník New York Times v roce 2017 přinesl sérii článků fakticky rehabilitujících reálný socialismus. Bylo to znakem měnící se tváře americké imigrace, v níž se scvrkl podíl východoevropských přistěhovalců, kteří by se dříve proti něčemu takovému ozvali. Ale i znakem změny ideologických poměrů. Když v roce 2008 Barack Obama poprvé kandidoval na prezidenta, novináři taktně obcházeli známý fakt z jeho životopisu, že jeho důležitým mentorem v mládí byl americký komunista jménem Frank Davis. Dnes už by nemuseli.

Naplno se to projevilo v současné vlně revolučních rasových nepokojů. Přijde-li v diskusích na sociálních sítích řeč na podobnost metod rasových aktivistů s komunistickými režimy, nikoli výjimečně se najde někdo, kdo řekne, že s tím nemá problém, protože koneckonců Lenin ani Stalin nevlastnili žádné černé otroky.

Mezi mnoha strženými nebo vandalizovanými pomníky v posledních týdnech byl vedle soch různých amerických prezidentů a generálů také pomník obětem komunismu, postavený ve Washingtonu v roce 2007. Na sociálních sítích můžete najít jeho fotografie, posprejovaného a obklopeného afroamerickou mládeží, jež mu radostně ukazuje vztyčené prostředníčky. Médiím to nestálo ani za zprávu.

Takže si lze představit, že člověku určitého naladění mohou připomínky smrti Milady Horákové lézt krkem. Je na nich cosi oficiálního, musí v tom cítit snahu staré gardy udržet si své pozice v ideologicko-kulturně-vzdělávacím komplexu. Musí se jistě stydět před svými západními autoritami, jež jsou pro ně důležitějším referenčním bodem než třeba dopad, jaký měl komunismus na rodiny jejich spoluobčanů. Ne že by popravu schvalovali. Ale slyšeli jsme o ní všichni už mnohokrát, je to známá věc, proč to opakovat. Nejde náhodou hlavně o to, aby ta slova „Zavražděna komunisty“ neretardovala prosazování levicových idejí?

V tomto duchu také chytrolíni mezi nimi také připomínají, že Milada Horáková byla socialistka. Čímž mají být legitimizovány levicové ideje na české scéně a zároveň zesměšněni pravičáci onoho schwarzenbergovského typu. No a? Že byla česká společnost první republiky výrazně levicová, to není novinka. Že nepřátelství mezi komunistickou a nekomunistickou levicí hrálo důležitou roli při nástupu komunismu i nacismu, to víme taky. I to, že komunisté popravovali i socialisty. Vždyť oni všude popravovali i jiné komunisty.

Na filozofické fakultě zřejmě získal antiantikomunismus zatím nejsilnější pozice. Po oficiální podpoře klimatické okupační stávky je to další nahlédnutí do tamní radikalizace. Zástupce sdružení, jež vyvěšování transparentů organizovalo, sdělil serveru iRozhlas, že děkan „po konzultaci se svými kolegy řekl, že vyvěsí pouze portrét, nikoliv s tím nápisem Zavražděna komunisty“. Vedení fakulty k tomu vydalo stanovisko, v němž to nepopírá. Ale říká:

„Filozofická fakulta UK samozřejmě odsuzuje justiční vraždu Milady Horákové spáchanou komunistickým režimem a všechny další zločiny komunismu. Filozofická fakulta UK se samozřejmě plně hlásí k tomu, že komunistický režim v Československu byl ,zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný‘ a že ,Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii‘ (viz zákon o protiprávnosti komunistického režimu)“.

Je to pěkná ukázka doublespeaku. Děkan Pullmann jako by těm na pravici říkal: Vidíte, že jednoznačně a bez vytáček odsuzuji komunismus. A těm na levici: Klid, nevidíte ty uvozovky? Jsem státní zaměstnanec, jen jsem ocitoval platný zákon.

Antiantikomunismus je na dobré cestě.