Když se chcete cítit staří, zeptejte se svých dětí, co je to magneťák. Přenosné médium, bez kterého si starší generace neuměla představit dospívání, stejně tak jako bez vinylových desek nebo VHS kazet. Ty jsou dnes už retro a mají převážně estetický a dobový charakter. Hudba se přenesla do nul a jedniček a už jen fajnšmekři si ji užívají z limitovaných edic nových labelů anebo hledají po vinylových antikvariátech speciální nahrávky, které jsou digitálním záznamem nenahraditelné.

Svůj silný vztah k hudbě obecně, s důrazem na britskou a německou elektronickou a postpunkovou scénu 80.–90. let, propisuje celoživotně berlínský umělec Gregor Hildebrandt do svého díla. Magnetofonové pásky, rozřezané nebo tvarované gramofonové desky, audiokazety zalité laminátem do podlahy nebo jejich součástky jako plstěné podložky a měděné prvky se postupně staly jeho výtvarným materiálem, který od 90. let tvaruje do svých monumentálních instalací nebo abstraktních obrazů.

Retrospektivní výstavu Hildebrandtova díla otevřela na konci září jako první samostatnou expozici jednoho autora pražská Kunsthalle, která má několik prací tohoto výtvarníka ve své sbírce. Monumentální instalace bez zvukové stopy se rozkládá na třech patrech a v přilehlých prostorách a představuje autora v obdivuhodné šíři jeho rozsahu. Stěny, strop i podlaha jsou zdálky plné geometrických a minimalistických abstrakcí, zblízka ale rozpoznáte precizně skládané, vysoce hořlavé 6mm celuloidové pásky, které se chvějí v mnohametrových formátech v prostoru a dotvářejí architekturu galerie nebo se lesknou nalepené na podkladu z plátna, rozfázované podle délky konkrétní skladby. Stejným způsobem pracuje umělec i s elpíčky. Z vinylových misek, objevených na berlínském bleším trhu, tvaruje do sochařských kompozic sloupů a zástěnami z nich odděluje další části své výstavy. Na monochromních bílých a černých stěnách pak najdeme obrazy, které se nezřídka staly obaly hudebních nahrávek umělcova vydavatelství Grzegorzki Records.

Hildebrandt, který prý vždycky chtěl malovat obrazy jako Cure (podle názvu jednoho obrazu), výstavu zakončuje poctou tvarosloví šachových matric a figurek, které po odchodu z galerie uvidíte nečekaně všude kolem sebe na balustrádách okolní malostranské architektury, v kovovém zábradlí anebo v historických patnících pražského centra.

Gregor Hildebrandt: z instalace výstavy A Blink of an Eye and the Years are Behind Us, Kunsthalle Praha, foto: Vojtěch Veškrna