Slovensko si zvolilo první prezidentku v historii. Je to pohledná, sympatická dáma, která chce podle svých slov společnost spojovat. To chtěl na začátku i Miloš Zeman, ale on už si na rozdíl od Zuzany Čaputové vybral svůj čas hájení a prezidentský úřad za tu dobu proměnil v továrnu na trolling. Čaputová ani v kampani nevystupovala agresivně a je dobrá šance, že to nebude dělat ani jako prezidentka.

Nejspíš bude po vzoru Andreje Kisky obstojně reprezentovat, a pokud se dostatečně separuje od strany Progresívne Slovensko, která ji do boje o prezidentství vyslala a její úspěch si celkem pochopitelně snaží přisvojit, nebude stávající rozpory prohlubovat, ani vytvářet nové. Vypadá jako rozumná žena, která si uvědomuje, že má nejslabší mandát v historii, nevolily ji skoro tři čtvrtiny oprávněných voličů - o jejich důvěru se bude ucházet až jako prezidentka.  

Na výhře Čaputové se podepsala řada faktorů. Na prvním místě její osobní kvality a zdrženlivost, nekonfrontační přístup. Pak samotný institut přímé volby prezidenta, cizorodý prvek v parlamentních systémech. tyto volby se řídí jinou logikou než parlamentní, a stranický kandidát, natož z vládnoucí strany, je v nevýhodě. Maroš Šefčovič byl přesně takovým kandidátem, navíc z Bruselu. Musel se ucházet o voliče, které by jako euroúředník z Evropského parlamentu nechal vynést, a nebyl autentický, nepřesvědčil. 

O voličích Čaputové víme, že netvoří nějakou jednolitou masu, rekrutují se z příznivců všech politických obcí, společné mají to, že pro ně Čaputová představuje naději na alespoň symbolickou opozici vůči současné vládní garnituře, kterou vnímají více jako politicko-mafiánský pakt. Čaputové se podařilo získat dokonce 30 procent voličů fašisty Mariána Kotleby z prvního kola, což dává nahlédnout, jak živým organismem je společnost, že není radno dělat rychlé závěry. 

Ale co jiného než rychlé, avšak o to dalekosáhlejší závěry, jak nás Slováci překvapivě civilizačně udolali (mimochodem součást koloniálního smýšlení o nich jako o mladších, méně schopných bratrech), jak se konečně v rámci nemocného Visegrádu spustil ozdravný liberální proces, nebo stálé zdůrazňování všem zřejmého faktu, jak je Čaputová hezká žena a Zeman olezlý dědek, mohly následovat po sobotním večeru. Čekal vůbec někdo něco jiného?  

Trochu to připomíná nadšení z Macrona, který měl přinést naději celé Evropě. Dnes je prý nešťastný a opuštěný, namísto konsolidace poměrů doma má v ulicích občanskou válku a v průzkumech nepopularity překonává i svého rekordně neoblíbeného předchůdce. Některé příčiny tohoto stavu přitom byly patrné už v době, kdy sice porazil Marine Le Penovou rozdílem třídy, ale čtyři miliony voličů raději vhodily takzvané bílé lístky, kterých bylo nejvíce v historii.

„Macron není ani vpravo, ani vlevo, protože to, co reprezentuje, není ideologie, nýbrž společenská kasta. Jeho základnou jsou francouzské meritokratické elity, které benefitují právě z oněch globálních trendů, jež nechávají zbytek společnosti zaostávat. Nejvíce mylná představa o jeho agendě je, že představuje ambiciózní program prorůstových reforem. V jeho okolí se přitom pohybují lidé, kteří radili prakticky všem vládám v minulých 35 letech,“ píše o příčinách povstání proti Macronovi pro Wall Street Journal Pascal-Emmanuel Gobry. 

Jenže Macron se „statečně postavil na stranu internacionalismu“, jak psal v Lidovkách jistý nejmenovaný kolega a nejen pamětníci socialismu zahlíželi do kalendářů, co je právě za rok, aby se vzápětí pojistil větou: „Pokud jeho domácí agenda selže, jeho mezinárodní agenda pravděpodobně selže také. A to se možná právě děje.“ 

Čaputová není Macron a Slovensko není Francie, její pravomoci jsou jinde, pravděpodobně bude pokračovat ve šlépějích Andreje Kisky a pro Slovensko je to asi dobře. Jde o způsob, jakým naši komentátoři přemýšlí, k jakým zkratkám se uchylují. V případě Slovenska je přehledně shrnul dlouholetý komentátor deníků SME a Trend František Múčka. V rozhovoru pro konzervativní internetový Postoj z února 2015 popisuje dění za uplynulý rok a půl, „odkdy vyhrál volby Kotleba, byl zvolený Kiska a proběhlo referendum (o rodině - pozn. aut.)“.

Múčka si všímá, že „když v župních volbách v Banské Bystrici vyhrál Kotleba, média byla plná tvrzení, že se Slovensko fašizuje a že výsledek je důsledkem ľudácké DNA. Půl roku na to vyhrál prezidentské volby Kiska a najednou jsme byli normální, vyspělá společnost. Komentátoři, kteří předtím psali, že se fašizujeme, najednou psali, jak je slovenská společnost moderní. Potom se vysbíralo 400 tisíc podpisů na referendum a zase se psalo o nastupujícím středověkém státě. No a po referendu (neúspěšném - pozn. aut.) došlo k další krkolomné otočce při hodnocení společnosti, najednou jsme byli vyspělá sekulární společnost. Ale společnost se přece nemůže každý kvartál tak dramaticky měnit. Některé zkratky byly až exemplární, přesto se stále opakují.“

Tehdy ještě Múčka nevěděl, že za rok volby vyhraje opět Róbert Fico a složí koalici s národovci a Maďary, Kotlebova strana se dostane do parlamentu i s hnutím excentrického milionáře Borise Kollára. Zastánce tvrdého jádra Fico bude chvíli považován médii hlavního proudu za menší zlo než euroskeptik Sulík, dojde k vraždě novináře, která odhalí temné spodní proudy a propojení mezi světem politiky a špinavého byznysu, vláda to ustojí za cenu Fica a Kaliňáka, ale mediální mínění se obrátí proti ní. Nic z toho Múčka netušil, a přesto jeho tehdejší slova dnes sedí jak ulitá. 

Když se na slovenskou společnost podíváme očima průzkumů, zjistíme, že se žádný ostrůvek liberálního, prozápadního smýšlení v reakční střední Evropě nekoná. Slovensko je dlouhodobě v rámci Visegrádu zemí, která nejméně podporuje členství v NATO. Podle nejnovějšího průzkumu Nézőpont Institute je pro setrvání 52 procent Slováků. V Orbánově Maďarsku, které bývá popisováno téměř jako ruský předvoj, je toto číslo významně vyšší, 67 procent, nemluvě o neoblíbeném Polsku, kde o opuštění EU a NATO uvažuje v průměru každý desátý. 

Podle dalšího průzkumu od Globsec Trends Slováci také věří konspiračním teoriím nejvíce ze zemí Visegrádu. Pro lidi, kteří sledují slovenskou mediální scénu, to není překvapivé. Přestože slovenská společnost patří v Evropě mezi ty relativně konzervativní a náboženské, v mainstreamových médiích citelně chybí zastoupení tak velké části populace. Češi jsou liberálnější než Slováci, ale slovenská média jsou liberálnější než česká. Výše zmíněný Postoj vznikl nedávno a je více čtením pro vzdělané, přemýšlivé a názorově jasně definované lidi než pro masy. To přirozeně vyhání obrovský počet lidí na různé obskurní platformy, kde se někdy podprahově, ale i zcela otevřeně zbožňuje Putin. 

Osobní pozorování, nic exaktního, nemusíte mi věřit. Poláci se Ruska bojí a jsou pořád ve střehu, Maďarům je ukradené, nepovažují ho za vzor ani za hrozbu, ale nikde jsem neviděla tolik entuziastických příznivců Putina (coby zachránce křesťanstva, obránce před islámem, Bruselem, genderem, NWO atd.) jako na Slovensku. Pokud jde o antisemitismus, nejhůř jsou na tom Poláci a Slováci, ale Poláci nemají v parlamentu stranu, která by se k tomu otevřeně hlásila.

Politický výtlak této skupiny obyvatel se těžko odhaduje, část nepochybně volí SMER, který vystupuje jinak doma a jinak v Bruselu, ne nadarmo začal Fico po vraždě Jána Kuciaka šermovat Sorosem. V prezidentských volbách získali anti-liberální kandidáti třetinu hlasů, to není málo, Kotleba a Harabin se vybili mezi sebou a uvolnili tak prostor pro Šefčoviče. Člověk českým liberálům tu radost z výhry, v dnešním světě pro ně tak zřídkavé, přeje, ale neměli by to přehánět, jinak je ten náraz bude zase bolet.