Jeho jméno dnes znají i lidé, kteří se o film ani v nejmenším nezajímají. Harvey Weinstein. Protagonista světoznámého příběhu o vzestupu a pádu, filmový magnát, velkoproducent, sběratel Oscarů. A také sexuální predátor, jehož oběťmi se měly stát desítky žen, především hereček, které vydíral, napadal a v některých případech měl i znásilnit, přesvědčený, že si může dovolit všechno, a v tom přesvědčení také udržovaný pasivitou okolí, jež se mu z různých – třeba taky zištných – motivů nestavělo na odpor. A pak přišla odplata – americká média, jež Weinstein měl dříve spolehlivě ochočená, zveřejnila obsáhlé texty o skandálním zneužívání a sexuálním vydírání. Z cézara se stal vyděděnec, který přišel o svou filmovou produkci. A teď stojí v New Yorku před soudem, obviněný z trojího znásilnění.

Pro mnoho lidí nejenom v Americe má ten soud velikou symbolickou váhu. Nejde totiž jenom o Weinsteina – s ním související odhalení přece odstartovalo kampaň MeToo, která přinesla mnoho odhalení dalších a pády mnoha jiných vlivných mužů, načala debatu o veřejných i soukromých mravech, přenastavení hranic toho, co je v kontaktech mezi muži a ženami přípustné, vytvoření nějakého nového bontonu, souboru pravidel. To všechno jsou věci, které se tak či onak mohou na dnešním Západě dotknout prakticky každého. S Harveym Weinsteinem jako kdyby před soudem stál celý „systém“, éra nadvlády starých bílých mužů, proti nimž se nikdo nedovolá práva, urážejí si a ponižují podle libosti, berou si, co se jim zachce, a tak dále a tak podobně. Část lidí, kteří rýsující se nové pořádky vnímají kriticky, mají zas tendenci vidět ve Weinsteinovi pomalu nevinnou oběť, jíž se herečky vnucovaly do postele, aby dostaly roli, a teď mají tu drzost si stěžovat. Výmluvným příkladem budiž český režisér Jiří Strach, který se rád nechával fotografovat v tričku s nápisem Je suis Weinstein (asi tím nemyslel, že castingy by ve filmu obecně měly probíhat jako u Weinsteina).

V takovéhle atmosféře se může spravedlnost hledat těžko. Je totiž spousta věcí, o kterých soud rozhodovat nebude, a přitom se to od něj jaksi očekává. Nevynese verdikt nad oprávněností a správností kampaně MeToo, o tom, jestli 100 žen, které vypověděly o predátorství a násilném chování Harveyho Weinsteina, mluvily pravdu, nebude rozhodovat o patriarchátu a toxické maskulinitě, nevynese verdikt ohledně toho, zda je Harvey Weinstein dobrý člověk a vedl dobrý život, nemůže odsoudit letitou praktiku „castingu na gauči“. Bude rozhodovat jedině o tom, zda je ve dvou konkrétních případech vinný znásilněním a zda se dopustil sexuálního napadení a predátorského sexuálního chování.

Ze znásilnění ho viní někdejší asistentka produkce v The Weinstein Company Mimi Haleyová, kterou měl magnát orálně znásilnit ve svém bytě v roce 2006. Návrhy jí měl dělat už dřív, byl ale odmítnut, pozval ji podle obžaloby k sobě, kde si sex vynutil silou. Další je Jessica Mannová, která se jako pětadvacetiletá začínající herečka s Weinsteinem seznámila v roce 2013; nabídl jí, že jí pomůže rozjet kariéru. Podle obžaloby ji znásilnil v hotelovém pokoji v New Yorku a později ještě při dalších dvou příležitostech, Mannová totiž říká, že s ním udržovala „zdání vztahu“. Proti Weinsteinovi mají vypovídat ještě čtyři další ženy, které se k žalobě nepřipojily. Soudce James Burke totiž povolil svědectví podle tzv. Molyneuxova pravidla (pochází z roku 1908), povoluje vystoupení u soudu svědkyním a svědkům, kteří vypovídají o nějakém vzorci chování obviněného. Porota, která rozhoduje o jednom případu sexuálního napadení, tedy může vyslechnout svědectví o napadení jiném, které se souzeným případem nesouvisí, ale dokládá, že obžalovaný se toho, z čeho je obžalován, dopustil už jindy. První takovou svědkyní byla herečka Annabella Sciorra, kterou měl Weinstein znásilnit v roce 1993, jeho tehdejší čin je tedy již promlčený. Hereččino svědectví bylo podle reportérů na místě velice přesvědčivé, navzdory snaze obhajoby je zpochybnit, popisovalo jednoznačný případ sexuálního napadení, ne nějakou „transakci“ mezi mocným producentem a aspirující herečkou.

Aby byl Weinstein odsouzen, musí porota dospět k závěru, že se znásilnění „nade vši pochybnost“ dopustil, a musí k tomu dojít právě a jenom na základě důkazů a svědectví před soudem prezentovaných. První velká bitva mezi obhajobou a obžalobou se proto logicky strhla o to, kdo v té porotě vlastně bude (obě strany musejí všechny porotce schválit). Výběr poroty trval dva týdny, prověřovaly se stovky kandidátů. Je to logické. Skandály Harveyho Weinsteina měly obrovské mediální pokrytí, publikováno bylo velké množství názorových textů, porotce by ale k soudu neměl přijít s předem daným názorem, a takoví se u kauzy, na niž má názor prakticky každý, hledají těžko. Zároveň člověk, jehož ponětí o dění ve světě je natolik malé, že o Weinsteinově skandálu nemá tušení, asi taky nebude ideální porotce. Jednomu z již prověřených kandidátů teď hrozí měsíční vězení za pohrdání soudem, protože už po jmenování o kauze (a své nedávno publikované knize) žertoval na Twitteru.

Obžaloba bude muset porotu nade vši pochybnost přesvědčit, že se staly skutky, k nimž mělo dojít beze svědků a před několika lety. Strategie obhajoby je celkem jasná. Harvey Weinstein je především oběť. U soudu také vystupuje jako zlomený starý muž, který se pohybuje s pomocí chodítka, které možná potřebuje a zcela jistě se mu hodí. Jeho právnický tým vede žena – Donna Rotunno. Jeho součástí měl být i významný a společensky angažovaný černošský advokát Randall Sullivan, aktivističtí studenti na Harvardu kvůli tomu proti němu rozpoutali kampaň a Sullivan byl po ní odstaven z funkce děkana (nakonec se kvůli termínové kolizi na Weinsteinově obhajobě nepodílí). Hlavní trumf Weinsteinových advokátů je e-mailová korespondence mezi ním a některými žalobkyněmi. Podle ní představuje důkaz, že producentovy aféry byly konsenzuální. Mimi Haleyová se rok poté, co měla být znásilněna, přes e-mail Weinsteina ptala, jestli by se s ní nechtěl vidět. Jessica Mannová, která s Weinsteinem udržovala zmíněné „zdání vztahu“, mu podle obhajoby ještě v roce 2017 napsala: „Miluju tě a vždycky budu, ale nesnáším, když si připadám jako někdo, kdo musí čekat v noci na telefonu.“ Soudce Burke už dal najevo, že e-maily budou jako důkazní materiál připuštěny.

Obžaloba a ta část médií a veřejnosti, která je jí nakloněna, argumentují tím, že psychologie obětí znásilnění je složitější, než si laik myslí, mohou se chovat i způsobem, jenž ta korespondence zřejmě naznačuje. Navíc. Harvey Weinstein byl v Hollywoodu nesmírně mocný, mohl kariéry startovat a mohl je také zničit, byl nedotknutelný, a proto mohlo jeho obětem připadat, že proti němu stejně nic nezmohou. Věděly, že vystoupit proti němu znamená u filmu skončit. A jistě je možné ptát se lidí, kteří se opovržlivě vyjadřují o herečkách schopných udělat pro kariéru všechno, zda by oni v zájmu pravdy byli ochotni vyrazit vstříc jistotě profesní likvidace.

V posledních letech se hodně napsalo o tom, že oběti znásilnění zločin často ani nenahlásí v oprávněných obavách, že k nim instituce (policie a další) budou přistupovat s apriorní nedůvěrou, že pokud věc dojde k soudu, bude protistrana napadat jejich charakter. A jistě existují důkazy, že se to tak dřív často dělo a dál děje. Reakcí na to je ale v amerických pokrokových kruzích hlásané heslo „Věřte ženám“, velmi často chápané tak, že by se o obviněních ze sexuálních deliktů nemělo vůbec pochybovat, slovo ženy stačí. A v oblastech mimo trestní právo se v duchu toho hesla často postupuje. Systém interního vyšetřování sexuálních prohřešků na některých amerických univerzitách byl dost krutou karikaturou představy spravedlnosti, v níž má i obviněný nějaká práva, existuje v něm presumpce neviny a pro vynesení verdiktu je potřeba víc než něčí pocit, že se něco mohlo stát. Soud veřejného mínění, respektive soud angažovaných uživatelů sociálních sítí, se s dokazováním neobtěžuje a hotový je velice rychle, jeho dopady přitom mohou daleko přesáhnout hranice virtuálního světa a mohou být vskutku zničující. Podobných případů je hodně, zdaleka se netýkají jenom veřejně známých osobností. Zároveň existuje silná snaha rozšiřovat koncept sexuálního násilí, aby se toho do něj vešlo víc a víc, včetně různých podob citové újmy nebo zklamání.

Harvey Weinstein zjevně není oběť, nemusí to ale znamenat, že je to zločinec ve smyslu zákona. A je otázka, jestli soud s ním může dospět k verdiktu, s nímž by se obě části rozdělené společnosti mohly smířit, uvidět v něm vykonanou spravedlnost. Je to paradoxní, Weinsteinův příběh je také příběh o korumpující povaze absolutní moci, o tom, že z člověka může udělat bezohledné monstrum. Nápravu jako by měla přinést změna nositelů té moci, teď už ale vykonávané ve jménu správné věci. Ale podobně absolutní a nekorigovatelné, postavené nade vši pochybnost a kritiku.