Film Snílci italského režiséra Bernarda Bertolucciho z roku 2003 je jistě pamětihodný tím, kolik v něm herci předváděli nahoty a sexu, přičemž to zároveň byl film „o něčem“. Je taky pamětihodný tím, že v něm velký evropský levicový (ale to je nadbytečné) režisér 60. let staví proti sobě Američana a Západoevropany a Američan z něj výjimečně nevychází jako ten největší idiot. Povaha vzájemného ovlivňování Evropy a Ameriky se neustále proměňuje, ale právě teď se nacházíme v okamžiku, kdy by možná pro Američany určitého ražení bylo užitečné se na film evropského maestra podívat.

V oboru sexu Bertolucci nepotřeboval nikomu nic dokazovat. Jeho Poslední tango v Paříži (1972), v němž byly divákům ozřejmeny možnosti použití kostky másla v intimním styku, už nikdo z filmových dějin nevymaže. Ve Snílcích Bertolucci dodal divákovi lačnému náročné erotiky to, co očekával. Ale posun se odehrál na jiné koleji.

Snílci jsou ale už dílem staršího člověka a pohled na revoluční ideje je v nich už jiný.

Odehrávají se v Paříži v létě 1968, kde se mladý Američan Matthew seznámí se stejně starými sourozenci Isabelou a Theem. V jejich prázdném pařížském bytě – rodiče odjeli kamsi na venkov – zažívají opojné časy. Spojuje je vášeň pro film. Milovali stejné tvůrce, do omrzení se hádali, který je lepší, jak jen to mladí, zapálení fanoušci umějí. Film byl pro ně život – přehrávali si filmové scény a zkoušeli se z jejich znalostí. V nádherném momentu se rozhodnou napodobit scénu z Godardova filmu Bande a part a proběhnout tak jako jeho hrdinové Louvrem – a podaří se jim překonat jejich rychlostní rekord.

Když v roce 1968 vláda vyhodila ředitele Cinémathèque Française, zbožňovaného filmového archivu a klubového kina, vedlo to k divokým protestním akcím studentů. Tyto události, jež naši protagonisté ve filmu prožívají, se opravdu staly a někteří z tehdejších hvězd, jež se v protestech angažovaly, si zahrály ve filmové rekonstrukci samy sebe.

Ale Matthew, zprvu okouzlen, zjistí, že není ochoten následovat své francouzské přátele ve všem všudy. V sexu, když se ukáže, že vztah těch sourozenců má perverzní a incestní rysy.

A v politice. Láska k filmu je pro ně zajedno s láskou k revoluci – jak hezky ukazuje na zdi jejich pokoje reprodukce klasického revolučního Delacroixova obrazu „Svoboda vede lid na barikády“, kde má Svoboda obličej Marilyn Monroe. Pokoj Thea je plný komunistických a maoistických dekorací (stolní lampa ve formě Maovy skleněné bysty je zvlášť povedeným exponátem). Když Theo prohlašuje, že rodiče nestačí ignorovat, že by „měli být zatčeni, postaveni před soud, přiznat své zločiny a být posláni na venkov na převýchovu a sebekritiku“, máme pocit, že žertuje jen napůl.

V nějakém o třicet let starším filmu by byl možná Američan demaskován jako příliš úzkoprsý na to, aby pochopil evropského revolučního ducha a přidal se k němu. Američan ve Snílcích vyznívá jinak. Jako příliš zdravý na to, aby se přidal ke svůdné evropské perverzi. Film končí tím, že Matthew se marně snaží přesvědčit Thea s Isabelou, aby se nepřidávali k násilné pouliční demonstraci, a odchází. Theo hází zápalnou lahev na policii a vrhá se do ohnivé vřavy.

A divák si nevěřícně klade otázku, zda se mu to jen zdálo, anebo zda opravdu Bertolucci dospěl k pohledu na revoluční ideje roku 1968, jež nelze nazvat jinak než konzervativní.

Ještě před koncem se odehrál dialog mezi Matthewem a Theem, který to vysvětluje.

„Představ si Maa jako velkého režiséra, který natáčí film, v němž účinkují miliony lidí. Miliony rudých gardistů společně pochodují do budoucnosti s malými rudými knížkami v rukou. Knihy, ne zbraně. Kultura, ne násilí,“ naráží Theo na jejich předchozí diskusi o válce ve Vietnamu. „Nechápeš, jak nádherný epický film by to byl?“

Matthew má pochybnosti. „Nejsou to knihy. Je to jen kniha. Jedna kniha. Ti rudí gardisté, které obdivuješ, mají všichni jednu a tu samou knihu, všichni zpívají stejné písně a papouškují stejná hesla. Takže v tom velkém epickém filmu jsou všichni jen komparzisté. To mě děsí. To mi nahání husí kůži.“

V americkém časopise Harper's Magazine vyšel v úterý otevřený dopis nadepsaný „O spravedlnosti a otevřené diskusi“. Je to obhajoba hodnot otevřené diskuse, jež podle signatářů v současné revoluční atmosféře bere za své. Kulturou se podle nich šíří „netolerantnost vůči nesouhlasným názorům, móda veřejného ostouzení a ostrakizace a tendence redukovat složité politické otázky na oslepující morální jistoty“. Namísto kritiky, i třeba sžíravé, nastupují výzvy k „rychlému a tvrdému potrestání“ nežádoucích projevů a myšlenek. Autoři popisují v obecné formě případy toho, čemu se teď říká „cancel culture“ – vyhození šéfredaktoři, zrušená vydání knih, vyšetřování akademiků za citování nežádoucích autorů, zakazování psaní na určitá témata v médiích. Výsledkem je „ustavičné zužování hranic toho, co lze vyslovit bez hrozby odplaty“.

Je to manifest víry v hodnotu klasické liberální diskuse a smysl toho, co jeden ze signatářů, psycholog Jonathan Haidt, nazývá diverzitou úhlů pohledu. „Způsob, jak porazit špatné ideje, spočívá v nasvícení, v argumentaci a přesvědčování, ne v tom, že se je budeme snažit umlčet či si přát, aby neexistovaly.“

To je kultura liberalismu, která dnes v Americe, zdá se, končí. Dopis podepsalo v úvodní várce 153 lidí, mezi nimi třeba Salman Rushdie, J. K. Rowlingová, Margaret Atwoodová nebo Francis Fukuyama. Jsou to skoro všichni lidé s nemalou reputací a vlivnou pozicí. A lidé od středu doleva, což je pojištěno v úvodu textu kritickými zmínkami o Trumpovi a „pravicových demagozích“, od nichž prý bylo možné omezování svobodné diskuse přirozeně očekávat. Ale taky vesměs lidé starší a bílí (i když třeba jméno jazzového trumpetisty Wyntona Marsalise bude pro mnohé překvapením).

Což jim řada mladších kritiků neopomněla připomenout. A že jich nebylo málo. Jejich reakce by se dala s trochou karikování shrnout: „To, čemu říkají cancel culture, vůbec neexistuje a je to fiktivní problém, a vůbec, jak to že ještě tito lidé jsou ve funkcích a smějí mluvit na veřejnosti?“

Je cosi dojemného a taky zlověstného na tom, že lidé na první pohled stále vlivní a zabezpečení považovali za nutné se uchýlit k formě otevřeného dopisu, jež byla typická pro východoevropský antikomunistický disent. I s tím, že, jak uvedl na Twitteru jeden z autorů, Thomas Chatterton Williams, mezi těmi, které oslovili s nabídkou podpisu, bylo nemálo těch, kteří jim otevřeně řekli, že s textem souhlasí, ale nepodepíšou, protože se bojí o existenci.

Je to vrstva lidí, která se v poslední době velice rychle ocitla v postavení intelektuálního bezdomovectví. Liberalismus považovali za svůj domov, mysleli si, že je v něm dost místa pro všechny názory. Mnozí – ne všichni – si nelámali hlavu s tím, když v něm bylo čím dál tím nehostinněji pro lidi napravo. Teď ale s překvapením zjistili, že ten domov nevyhovuje mladým levicovým nájemníkům a že ti ho raději zboří.

K moci se dostává generace, které by se ve Snílcích víc zamlouvala vize, kterou opěvuje Theo. „Vzdělávejte se! Přečtěte si nějakou knihu!“ lze dnes slýchat den co den nejen na sociálních sítích, ale i v akademických institucích či demokratických zastupitelských orgánech. Ta „nějaká kniha“ je téměř substitucí Maovy Rudé knížky. Zásadně se jí myslí několik stále stejných knih propagujících, jinak to nelze říct, nový černošský vědecký rasismus. Všichni od bezejmenných aktivistů přes Hillary Clintonovou po Amazon předepisují White Fragility od Robin DiAngelové, How to Be an Antiracist od Ibrama Kendiho a pár dalších titulů. Bílí lidé si je mohou koupit, přiznat své zločiny a podrobit se sebekritice a převýchově.

Vzájemné americko-evropské ovlivňování se odehrává ve vlnách, které se přelévají ze strany na stranu. Zrovna teď zůstává neomaoistické šílenství za Atlantikem a přelilo se jen do anglosaského světa, jak dosvědčují zuřivé útoky na J. K. Rowlingovou v Británii. Evropa sice dala světu svaté dítě Gretu Thunbergovou, ale třeba francouzský prezident Macron si pospíšil jasně říct, že ve Francii se sochy strhávat nebudou.

Jak by se ti Američané dívali na Snílky, kdyby měli premiéru teď? Asi by jim přišli neuvěřitelně neaktuální.