Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.

Jde o koncert pro pár věrných. Muži na pódiu v sestavě trombon (Jan Jirucha), Jiří Jandourek (klávesy) a Mikoláš Chadima se saxofonem hrají cosi jako free-jazz, improvizovanou kakofonii, která má ale svou podmanivost a sílu. Jsou to skvělí muzikanti. Ten tlustý muž je vokalista nebo spíš vyluzovač zvuků, vzdechů, mlasků, funění… Vycházejí z něho v nejrůznější tónině, ve staccatu a v šamanském táhlém vytí, v mručení a jakémsi dětském bečení. Pro někoho to může být nesnesitelné, nepříjemné na poslech i na pohled: enormně tlustý muž, který zkouší, jaký zvuk jeho tělo vyrobí, obklopený muzikanty, kteří hrají tak, že by to mohlo vyplašit mrtvého. Kdo to ale chvíli vydrží, najde v tom možná něco jiného než divnou estetiku. Třeba nějaký mužský zvukový rituál, jejž vede ten tlustý medicinman, který má problém se postavit, ale jinak trůní nade vším s klidem a božskou vyrovnaností.

Jmenoval se Radomil Uhlíř a zemřel před měsícem (15. dubna), což zaznamenala i média. Ta psala, že umřel „herec malých rolí“, připomínala filmy Kouř, Gympl nebo Pupendo, kde se mihl na pár minut, někde ho dali do souvislosti s divadlem Sklep, kam ale úplně nepatřil, jako ostatně nepatřil vlastně nikam. Jeden dva zasvěcenější nekrology o něm psaly jako o alternativním hudebníkovi, o rozhlasovém moderátorovi a konferenciérovi hudebních festivalů (pravidelně uváděl menší scénu na festivalu v Trutnově), o improvizátorovi a stand up komikovi, multioborovém baviči a vypravěči zenových vtipů. Všechno to byla pravda, a nic ho vlastně nevystihovalo přesně. Neboť to ani nebylo možné. Vždyť on byl ještě taky malíř, v posledních letech velmi plodný a zase – velmi svébytný. Něco mezi abstraktní malbou a žižkovským art brut, syrovým uměním.

Radomil byl ale především naprosto originální člověk. Na jedné straně se svými dvěma metráky těžká hra přírody, sunoucí se v klasických letech své obezity ulicemi Vinohrad a horního Žižkova (měl kutloch v ulici pod žižkovským vysílačem), na druhé straně vzletný rétor a poeta, jakoby stále se nadnášející díky svému postoji k životu, který pojímal s nadhledem orientálního mudrce i ironií zenového mistra. Radomil nemluvil, nýbrž promlouval, vyjadřoval se naprosto vytříbeným a neopakovatelným způsobem. Byl to Vančura undergroundu, Holan alternativy. I běžné věci, jako třeba zajít si na pivo nebo vysomrovat pár peněz, prováděl se zvláštní obřadností, jako by je celebroval a měnil v nějaký rituál: „A zdalipak bys mne nemohl založit, že bychom spolu něco zachlastali… Zaznamenal jsem, že se rodí nová generace hospod, mohli bychom do nich zavítat.“ Vycházela z něho prapodivná slovní spojení, haiku a kóany, pronášené hlubokým hlasem, mystickým basem, která byla bizarní, ale naprosto důvtipná a originální. Kdykoli jsem Radomila potkal a dal s ním krátkou řeč, smál jsem se ještě několik dní. Radomil byl vždy jakoby dobře naladěn, dobře vybalancován, vždy samozřejmě švorc, v posledních letech již dost nemocen, ale nikdy nepostrádající nadhled a jakousi velkolepost. Žil naprosto suverénně nezávislým způsobem jako poslední bohém haškovského typu, jako velký biblický pták nebeský, co neseje, nesklízí. 

Radomil pocházel z Heřmanova Městce, tedy z kraje chrudimského. Jeho matka byla Židovka, která přežila Terezín, aspoň to bylo součástí Radomilovy rodinné legendy: jeho oblíbeným spisovatelem byl vedle Kafky Isaac Bashevis Singer a chasidské historky vyprávěl, jako by byly jeho vlastní. Na gymnázium chodil v Pardubicích, začátkem 80. let začal v Praze studovat na VŠCHT biochemii. Skoro ji dokončil, ale dva semestry před koncem ho vyrazili. V té době už začínal být v pražských kruzích známým. Radeček, pod tímto jménem jsem ho poznal, se přátelil s okruhem mladých radikálních intelektuálů, budoucími překladateli Josefem Rauvolfem, Ladislavem Šerým a dětským psychologem Oldřichem Šímou, nyní majitelem nakladatelství Black Point, který pak vydal několik Radomilových CD. Protože byl Radomil vyhozen ze studií, bydlel u nich na koleji načerno, což poněkud komplikovalo situaci, nehledě na jeho hromobitné chrápaní. Kouzlo jeho osobnosti bylo ale takové, že ho nešlo odmítnout. Tehdy ještě nebyl zdaleka takový obr, ale žravý byl již dost. Rauvolf mi vyprávěl, jak chodil s batohem a vyptával se na konzervy, tzv. dvojáky, jež se za výhodné ceny fasovaly na stravenky před prázdninami: Pánové, nebyly by nějaké přebytečné konzervy, víte, jak na tom jsem. Hochům se ho zželelo a nějaké mu dali, když vtom se mu jich z ruksaku několik vyvalilo. Eh, trapný okamžik, pronesl hlubokým hlasem. Nešlo odolat. 

Radomil však vůbec nezahálel. Živil se jako topič, tedy tím nejslušnějším povoláním bohémy, a hrál, tedy zpíval, v několika kapelách, což odpovídalo jeho v podstatě rockerskému založení. I když… sám se považoval asi spíš za jazzmana, a byl opravdu znalec, John Coltrane byl jeho oblíbenec. Fúze originálně pojatého jazzu s punkem, novou vlnou či prostě alternativou pak charakterizovala „jeho“ kapely, ať již to byla Dvouletá fáma či Kvartet Dr. Konopného nebo k nimž byl přizván: Činna, Bad Beef Head, formace kolem saxofonisty Jana Štolby nebo Mikoláše Chadimy. Vždy party zrozené z přátelství a společně sdílené představy, že sociálním prostředím mužů je skupina, která kromě popíjení po čase začne produkovat zvuk. Přirozeně se Radomil stal v půlce 80. let členem nejoriginálnější skupiny té doby, Ženy, o níž pak tvrdil, že ji vymyslel, což vedlo k jeho vyloučení Martinem „Záchodem“ Chourou, který to nemohl připustit. Tolerantnější zakladatel Žen, Zdeněk „Hmyzák“ Novák, Radomilovi odpustil a dvacet let s ním v různých formacích vystupoval. Mimochodem, Radomil byl členem Žen již v době vydání jejich slavné desky K smrti vylekán, která má ještě slavnější obal: členové skupiny jsou tam nazí s přirozením jaksi zatáhlým do zadní části stehen. Radomil na obalu není, z technických důvodů.  

V druhé polovině 80. let začal docházet na dramaturgický obor Lidové konzervatoře (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka), kde se dostal do třídy k Ivanu Vyskočilovi, jak říkal, k doktorovi (on je), který na něj měl zásadní vliv a, dalo by se říct, uvolnil v něm bujaré zdroje umělecké tvořivosti. To znamená, že mu ukázal, že se nemusí bát být trapný, že trapno je naopak jedním ze zdrojů tvořivosti. Tehdy se seznamuje s Jaroslavem Duškem, dalším pošukem, který se však na rozdíl od neambiciózního Radomila vypracuje ve hvězdu. Radomil se tehdy objevuje po jeho boku v divadle Vizita, z kterého je pak vyhozen, neboť na sebe poutal příliš pozornosti. Z těch dob si však odnese již jistou proslulost a věhlas, které ho navždy umístí do prostředí divadelně-estrádního polosvěta, v němž se vyjímá především zlatá mládež sdružená kolem jádra divadla Sklep. Na festivalu amatérských divadel v Písku se někdy kolem roku 1986 seznamuje s Tomášem Vorlem, který jím byl od první chvíle uhranut. Mluvil úplně jinak než ostatní, všechno, co člověk řekl, se v porovnání s ním jevilo jako banalita. Byl to totální objev. Vorel ho pak bude obsazovat do každého svého filmu, Radomilova hřmotná postava bude jeho trade mark: první markantní roli traktoristy Pavla dostane v epizodě Na brigádě v Pražské pětce, pak Vyhazovače v Kouři… V roce 1994 s ním natočí asi nejlepší díl svých Smělých veršů, což byla série dvacetiminutových (!) novodobých „chvilek poezie“, které vznikly v produkční skupině Čestmíra Kopeckého, toho bájného úkazu 90. let, kdy se zdála svoboda bez hranic: své verše tam „vizualizovali“ J. H. Krchovský, David Vávra, Petr Nikl, Jaroslav Pížl, Lumír Tuček, Otakáro Schmidt, Tomáš Kafka… ach, žádná žena v tomto generačním vystoupení 90. let. Ale absenci ženského prvku tam přece jen mírní Radomilův díl Ženské komody, jenž je stejně tajemný a bizarní jako ten název: básník tam prochází jakýmsi mlžným zásvětím, kde se vynořují postavy nahých žen, které se kolem Radomila různě kroutí a svíjejí. Na konci je nahý, oděn pouze v cár mlhy, i básník, který pronáší smutným hlasem „a lásce říkám mrdání / zasunul jsem / vložil / vysunul kopuloval / vymasturboval se o kundu“. To bylo moc i na Čestmíra Kopeckého, který raději v této pasáži vymazal zvuk. I tak to byl na sobotní prime time na ČT2 docela vodvaz, mávající nám z tajemných dálek bláznivých 90. let.

Podstatně k nim patří i Radomil Uhlíř, ne nutně k tomu vzdálenému desetiletí, ale k něčemu, co by se dalo nazvat mýtus umělecké svobody v sevření českých poměrů. Radomil si v nich dělal absolutně, co chtěl, ale vždy to mělo nějakou logiku. Bylo to sebedestruktivní a přitom tvořivé a hrozně vtipné. Je opravdu nemožné říct, čím Radomil Uhlíř vším byl. Ti, kteří ho znali, se shodnou na jednom: že někoho druhého takového nikdy nepoznali.