Již před schůzkou Joea Bidena s Vladimirem Putinem bylo možné zaznamenat, že americký prezident na ni přichází s určitými vstřícnými kroky. Vyňal šéfa firmy, která staví plynovod Nord Stream 2, ze sankcí a snížil výdaje na evropskou obranu. Vzápětí po summitu přišla americká média se zjištěním o dalším dárečku: Bílý dům zmrazil připravený balíček vojenské pomoci pro Ukrajinu.

Když zmrazil vojenskou pomoc Ukrajině minulý prezident, byl z toho impeachment. Situace ale nejsou srovnatelné. Trump chtěl osobní politickou výhodu a to, zda USA mají podporovat Ukrajinu, mu nejspíš bylo srdečně jedno. U Bidena není podezření na osobní prospěch. Je to jeho záměrná politika. Není to svým způsobem horší? A jak se Putin za ty vstřícné kroky revanšoval? Zatím nijak.

Deník New York Times přinesl reportáž o konfliktech v newyorském Washington Square Parku. Pandemie skončila, policie je v útlumu a v parku jede pozdě do noci zábava, ale taky se dealují drogy a dojde na násilí. To postavilo místní proti návštěvníkům. Jenže dobří liberálové této kdysi bohémské čtvrti mají problém. „Řada z nich se svěřila, že jsou pro silnější a důslednější přítomnost policie v jejich čtvrti, ale bojí se, že kdyby svůj názor vyjádřili veřejně, už by nebyli tak progresivní,“ čteme v článku.

Turecký ekonom Timur Kuran napsal knihu o fenoménu „falšování preferencí“ – v situaci nesvobody lidé vyjadřují názory, o jakých se domnívají, že se od nich vyžadují. Zjistit, co si skutečně myslí, je velice těžké. A snadno se může stát, že když lidé zachytí nějaký signál, že už se smí mluvit, strhne to lavinu a rychle se ukáže, že převládají názory úplně jiné.

Nikomu, kdo něco ví o reálném socialismu, to není třeba vysvětlovat. Ale tohle je demokratická Amerika 21. století. Lidé předstírají a zároveň zjevně aspoň někteří jsou ochotni se svěřit novináři (i když anonymně), že předstírají, a ten novinář je ochoten to napsat. A nikdo – ani ti lidé, ani novináři – nedá najevo, jestli mu to přijde špatné, anebo dobré. Existuje dnes u nás srovnatelná zóna falšování preferencí?

Nezadržitelně se blíží odchod západních vojáků z Afghánistánu, naplánovaný Bidenovou administrativou s neuvěřitelnou slepotou na 11. září. Každý den přicházejí zprávy o tom, jak Tálibán přepadá vládní jednotky a zmocňuje se dalších měst. Klidně se můžeme dočkat toho, že se symbolem afghánské anabáze stane nějaká obdoba legendární fotografie posledního vrtulníku startujícího ze střechy velvyslanectví USA v Saigonu v roce 1975.

Na rozdíl od invaze do Iráku byla afghánská akce důvodná – Tálibán se netajil tím, že poskytuje al-Káidě zázemí. Ale ztroskotala na tomtéž, co Irák – naší neschopnosti stabilizovat tamní společnost. Není to selhání vojenské ani selhání vůle, je to selhání politické filozofie. Naše představy, jak vzniká a udržuje se politický řád, jsou chybné.

V tom byli klasičtí kolonialisté úspěšnější, ale nakonec jen relativně. S nimi mají naše dnešní akce společné to, že to nakonec odnesou ti místní obyvatelé, kteří se naší civilizační misi rozhodli pomáhat. V románu Grahama Greena Tichý Američan to zkušený britský cynik vysvětluje idealistickému Američanovi v 50. letech ve Vietnamu:

„Podívej se na historii Barmy. Obsadíme ji, některé kmeny nás podporují, vítězíme. Ale už jsme, stejně jako vy Američané, nebyli kolonialisti. Uzavřeli jsme s králem mír, vrátili mu jeho provincii a dopustili jsme, aby naši spojenci byli ukřižováni a rozřezáni vejpůl. Byli prostoduší. Mysleli, že neodejdeme. Ale my jsme liberálové a nechtěli jsme si pošpinit svědomí.“

Bidenova administrativa teď o azylu pro nejbližší afghánské spojence a dlouholeté spolupracovníky Američanů nechce moc slyšet. Je to bizarní u vlády, která není schopná říct křivého slova o žádném imigrantovi, pokud do země přijde ilegálně. Asi že by to signalizovalo přiznání porážky.

I my jsme působili v Afghánistánu. Ani naši vojáci se tam určitě neobešli bez pomoci domorodých spolupracovníků. Těm nejvěrnějším bychom měli bez velkého humbuku udělit azyl a postarat se o ně.