Nedávno jsem absolvoval zaujatou debatu o zlu. Stane se. Konkrétně se stalo při přípravě rubriky Salon pro minulé číslo Týdeníku Echo. Řeč byla o kuřimské kauze, která účastníky debaty inspirovala k románu a komiksu. Ptal jsem se jich, jestli při shromažďování informací k případu neměli někdy pocit, že přicházejí do střetu s něčím nebo někým přesahujícím to „banální zlo“ lidí, kteří třeba pod tlakem, za nepřejících okolností nebo z potřeby přizpůsobit se a třeba i něčeho dosáhnout. Zlo v jaksi čisté podobě, nadané také nějakou zlou mocí, opět člověka přesahující. Spoludebatéři v kauze nic takového nevnímali, byla jim vzdálená i představa zla jako nějaké neosobní nebo nadosobní síly; zlo, dá-li se o něm vůbec mluvit, existuje v člověku, vždycky je lidské. Nakonec jsme ten problém kupodivu nerozlouskli.

Představa nějakého na lidech nezávislého zla jistě může působit jako alibi pro člověka – on přece za nic nemůže, to ho jenom zblbnul ďábel. Literatura, film, divadlo přitom často pracují s postavami, které jsou zlé právě tímhle způsobem, ne nutně nadpřirozeným, přesahujícím ale snadnou interpretaci, vzpírající se jednoduchým kauzálním řetězcům, jimiž jsme zvyklí vysvětlovat lidské charaktery a skutky (byl takový, protože se do něčeho narodil a pak se s ním dělo to a to). Zůstávají nevysvětlené nebo nedořečené, s tajemstvím. A nemusejí být autory užívány jenom jako ozvláštnění, díky němuž se příběh stane dramatičtější nebo třeba strašidelnější, podobně jako jiné součásti uměleckých děl mohou patřit do nějaké metafory života, být vyjádřením či odrazem čehosi existujícího. 

Příkladem takového nadlidského filmového zla, bytosti, která stojí jakoby rozkročena mezi lidstvím a ještě něčím jiným, třeba ne z tohoto světa, je ta, kterou v roce 2007 uvedli bratři Coenové. Je to muž, který má nějaký praktický úkol. Získat zpátky peníze drogového kartelu, které ukradl farmář Moss (ve filmu ho hraje Josh Brolin), když náhodou při lovu najde místo, kde došlo k fatální přestřelce při uzavírání obchodu s heroinem. Chigurh je ale víc než jenom nájemný zabiják, film ani kniha to nikdy konkrétně nespecifikují. Je zjevně neporazitelný, je možné mu jenom nějakou dobu unikat. Představuje nějakou neúprosnou sílu osudu (možná si na ni také hraje), lidem, s nimiž se setkává, občas dává možnost, aby si hodili mincí, hráli tak o svůj život. Představuje v těch okamžicích nějakou definitivní realitu života, možná omezeně chápaného světa, jehož základním principem je nahodilost, postrádajícího jakýkoli jiný smysl. Chigurh je ztělesněním toho ne-řádu, ničivá síla, která nepotřebuje žádnou příčinu. A taky groteskní, filmaři si dali velmi záležet na jeho legračním účesu, občas si rezignovaně povzdychne, jako jiní filmoví či literární ďáblové. I jeho vraždění se někdy pohybuje na hraně hrůzné grotesky – viz jeho zálibu v užívání jateční pistole. A McCarthy a po něm i Coenové dali příběhu, v němž tenhle Mr. Chaos vystupuje, odpovídající strukturu. Tahle země není pro starý může přinejmenším zpočátku působit jako skvěle zvládnutý thriller, některé scény jsou velice a velice napínavé. Příběh ale popírá pravidla žánru, odmítá klasickou thrillerovou konstrukci, v níž děj směřuje k jednoznačnému cíli přes jasně dané uzlové body, a vzniká tak nějaká iluze řádu věcí. Velká konfrontace mezi dvěma hlavními postavami nakonec ani  nenastane, Moss, hlavní hrdina, je zabit náhodou a mimo obraz (to se ve filmech skutečně nestává). Nedostaví se žádné klasické rozuzlení, nemluvě o nějaké katarzi.  Krajem se prohnala krvavá vichřice, zůstali po ní mrtví – to je celé. A Chigurh je pán toho „neřádného“ světa, manifestací nepřítomnosti smyslu, černá díra, která nasává okolní život a bude tak činit navěky.  

Ti, kdo se Chigurhovi staví, jsou naproti tomu omezeni svým lidstvím. V přímém střetu s ním nemohou dosáhnout vítězství, alespoň ne v tradičním chápání toho slova. Přesto ale ten nadlidský vrahoun z knihy i filmu odchází jistým způsobem – a nikoli definitivně – poražený. Když z jakéhosi zvráceného pocitu povinnosti, v situaci, kdy už prakticky o nic nejde, vyrazí zavraždit i Mossovu manželku Carlu (Kelly McDonaldová), z nějakého důvodu musí. I ji postaví před tu svou volbu – dá jí šanci hodit si mincí. Ona to ale neudělá, odmítne se zlem hrát jeho hru. Chigurh ji zabije, potom má nezaviněnou a vážnou bouračku, nezemře při ní, ale dostane pořádně do těla. Mezi Carliným odmítnutím a nehodou jako by existovala nějaká souvislost, sled těch situací možná naznačuje, že Chigurh je možná nadlidský, ale jeho moc není ta vrcholná, definitivní vyjádření osudu, ve světě Tahle země není pro starý možná existuje ještě nějaká jiná síla, která dokáže proměnit násilnou smrt v jakési paradoxní a v něčem třeba nedokonalé vítězství zavražděného. Podobně vyznívá i finále filmu, šerif Bell (Tommy Lee Jones) je už na penzi, stáhl se ze světa, kterému přestal rozumět, světa, v němž může existovat Anton Chigurh. U snídaně manželce vypráví sen o setkání s mrtvým otcem někde na cestě. V tom snu je motiv světla, které je nesené nocí. Ta scéna je ambivalentní, není to happy end, který by říkal, že nakonec bude všechno fajn. Odkazuje ale k nějakému dalšímu světu, možná jen vysněnému, v němž Anton Chigurh už pozbyl své moci. K řádu tušenému, který může být za neúprosným chaosem světa, třeba jenom hodně důkladně ukrytý.