Budapešť. Je středa 12. září, když usedám před zprávy maďarské veřejnoprávní televize. Mám ještě jinou práci a moje maďarština zatím není tak dobrá, abych rozuměla všemu, co uslyším, ale vím, že to vidět musím, vždyť dnes Evropský parlament většinou hlasů rozhodl, že jsem se ocitla v zemi, u níž je podezření z vážného ohrožení evropských hodnot. Vím také, že maďarská veřejnoprávní televize je pod kontrolou vlády, a sama jsem zvědavá, jak to divákům odkomunikuje.

Když jsem před pár hodinami vystoupila na nádraží Nyugati Pú, moje první kroky vedly k Domu teroru, impozantní stavbě na rohu Andrássyho ulice. Terror háza je pomníkem první Orbánovy vlády. Někdejší liberál byl už tehdy obrácený konzervativec, ale pořád stejně zarputilý antikomunista. Dům teroru byl slavnostně otevřen v únoru 2002, v dubnu téhož roku čekala Viktora Orbána bolestná porážka, první v řadě těch, co měly přijít před triumfálním vítězstvím v roce 2010.

Dům, v němž byli mučeni političtí vězni, se od té doby tyčí uprostřed města coby věčná upomínka na oběti teroru, především rudého. Ročně ho navštíví přes tři sta tisíc návštěvníků, převažují maďarští školáci a zahraniční turisté. Jednotlivé expozice nesou názvy jako Strana šípového kříže, Místnost sovětských poradců, Ulička hrůzy, Propaganda, Předsíň maďarské politické policie, Každodenní život, Venkované, Emigrace, Kostely, Galerie pachatelů, Sál slz a samozřejmě Revoluce 1956.

Nejmrazivější je ale navlhlé, odporné podzemí s celami, doupaty vyšetřovatelů, mučicími kobkami i popravčí místností. Chodí se ve skupinkách, z naší „anglické“ výpravy se občas ozve vzlyknutí. Jsou to dvě starší dámy, Američanky maďarského původu, jejichž rodiny emigrovaly po krvavých událostech roku 1956. Rozhovor s dámami iniciuje můj společník Daniel, dvacátník z Německa, který přijel do Budapešti studovat. Tak to alespoň těm ženám říká, já ale na rozdíl od nich vím, že Daniel má rád Orbána a je tady hlavně kvůli němu a jeho politice. Nebýt migrační krize, tento synek dříve oddaných a dnes už jen odevzdaných voličů CDU ze Stuttgartu by s obtížemi rozeznal Budapešť od Bukurešti. Od roku 2015 ale visegrádskou čtyřku, tedy i nás, obdivuje, a nejvíc Orbána.

Kráva jako Sargentiniová

Není to tvář maďarského premiéra, která na mě večer vyskakuje z veřejnoprávní televize s poněkud psychedelickým výrazem. Je to nizozemská europoslankyně zelených Judith Sargentiniová. To ona vypracovala zprávu, o níž Evropský parlament hlasoval. Veřejnoprávní televize bez ustání promítá jeden záběr „bez komentáře“. Sargentiniová po schválení zprávy nadšeně vstává a je objímána a líbána svými radujícími se kolegyněmi. Ano, veřejný vysílatel favorizuje vládu. Není třeba být mimořádně bystrý, aby si toho člověk všiml. Dokonce k tomu ani nepotřebuje nadprůměrnou znalost maďarštiny.

V tomto bodu má tedy zpráva Sargentiniové pravdu. Ale co v těch dalších? Toho, kdo si prostuduje kompilát vypracovaný převážně na základě zpráv těch neziskových organizací, které jsou s maďarskou vládou na kordy, překvapí ohromná škála oblastí, na něž se dokument zaměřuje, i občas až ohromujícím způsobem vágní styl, jakým se s nimi vypořádává. Není snad jediná oblast veřejného života, kterou by report Sargentiniové neztrhal.

Čtenář nabude dojmu, že v téhle zemi je špatně úplně všechno. Od soudnictví po postavení těhotných a kojících žen na pracovišti. A nutně žasne, jak se Orbánově vládě mohlo za pouhých osm let podařit takhle zplundrovat do té doby pluralitní maďarskou demokracii, nestranná média, fungující soudy, náboženskou svobodu, práva pracujících, práva homosexuálů, rovnost žen… I proč s tímto destruktivním skóre vláda získala potřetí za sebou ústavní většinu.

Řada výtek je nekonkrétních, někdy až nepřípadných, jiné se týkají záležitostí, které jsou v gesci členského státu, a celkově je zřejmé, že podobný materiál by se s jistými úpravami dal v případě potřeby sepsat o jakékoli zemi. Maďarský volební systém zvýhodňuje velké strany stejně jako v mnoha dalších státech. Volby se konaly v „nepřejícné“ atmosféře. Jak vypadá „přejícná“? Pokud jde o soudnictví, Maďarsku se vytýká totéž co Polsku; že omezuje nezávislost justice tím, že politici navrhují soudce. Jenže to je běžná praxe ve většině zemí západní Evropy; „nepolitické rady“ vybírají soudce převážně v jižní a východní Evropě, a má to svá rizika v podobě vytváření nepotistických a klientelistických sítí soudců.

Samostatnou kapitolou je třeba oblast „náboženská svoboda“; Maďarsku se vyčítá podobný systém registrace církví, jaký má Česko. Asi na důkaz podřízenosti soudů vládě zpráva zmiňuje, že jeden z nezaregistrovaných náboženských subjektů, který se odvolal k Ústavnímu soudu, u něj také uspěl. Mimochodem, neregistrovanou církví je i evangelikální společenství Felház, které vede Orbánův syn Gáspár. O genderových pasážích zprávy se toho napsalo dost a dost, uhrančivý je ale bod „nedostatečná ochrana LGBT žadatelů o azyl“, v němž autorka explicitně připouští, že u migrantů předpokládá značně neliberální postoje k této menšině.

Další věcí je, že mnoho vytýkaných bodů buď je, nebo v minulosti bylo s Maďarskem řešeno prostřednictvím takzvaných infringements (řízení o nesplnění povinnosti). Těch Evropská unie vede proti členským zemím asi 2000, jen proti Slovensku je jich vedeno okolo padesáti. V těchto bodech Maďarsko buď už zjednalo nápravu, nebo svůj přístup před jinými unijními orgány úspěšně obhájilo. Zpráva Sargentiniové tuto skutečnost ignoruje. Řízení proti Maďarsku mohla začít Evropská komise, která paralelně vede stejný proces proti Polsku, ale v případě Maďarska k tomu neshledala dostatečné důvody. Úkol byl tedy přehozen na europarlament a zhostila se ho Judith Sargentiniová.

Její škodolibě vybrané momentky zdobily ve čtvrtek ráno všechny maďarské deníky. Nebylo možné se před tím schovat. Byla v televizi, v novinách (i v rádiu). Zvláště mě zaujala jedna karikatura Sargentiniové jako krávy s plastovou značkou „Soros“ v uchu. V čem se orbánovské Maďarsko opravdu významně liší od zbytku Evropy, je fakt, že poměry sil jsou tu naopak. I ve státech s velmi konzervativní populací jsou média převážně liberálně-levicová, navzdory mínění většiny. V Maďarsku není problém uzavřít se do bubliny orbánovského vidění světa, pokud o to člověk stojí a je mu v tom dobře. Média s liberálním světonázorem existují, ale jsou v menšině. Byla tam zatlačena silou: kromě skupování médií vládě nakloněnými byznysmeny k tomu přispěly i mohutné přelivy inzerce. Další kapitolou jsou média, která nejsou liberální, nýbrž protivládní. Ta mívají vazby na opoziční Jobbik.

My všichni liberalismem povinní

Svět, v němž mají konzervativci viditelnou převahu, musel Judith Sargentiniovou k smrti vyděsit. Pro západní liberály je charakteristické, že tu vlastní – v médiích, na univerzitách, ve veřejném prostoru – si až na výjimky neuvědomují. Je těžce pochopitelné, proč byla hodnocením stavu právního státu v Maďarsku pověřena právě tato poslankyně. Ledaže by její extrémně levicové názory byly novým evropským mainstreamem. Sargentiniová strávila dětství s rodiči na demonstracích za jaderné odzbrojení, zhusta podporovaných Sovětským svazem. Za to, samozřejmě, nemohla, dodnes se k tomu ale hlásí. Od mládí se pohybovala v prostředí marxistických a „mírových“ iniciativ, až zakotvila u zelených.

Je snadné ji vykreslit jako prototyp „zkaženého liberála“. Je svobodná, bezdětná, vegetariánka, feministka. Kromě autoritářských tendencí v Maďarsku jí dělá vrásky ještě Izrael, který označuje za apartheid. A pokud jde o konflikt, snaží se ho vygradovat. Když se jí ptali, co udělá EU, aby potomci palestinských Arabů v Sýrii, Jordánsku a Libanonu dosáhli plných občanských práv, odpověděla, že nic, protože by to vedlo ke snížení tlaku na Izrael. Zato je třeba strhnout bezpečnostní plot, dostat Židy pryč ze Západního břehu a bojkotovat produkty osad. Hodnocení maďarské imigrační politiky nemohlo být v lepších rukou.

Sargentiniová Maďarsku vyčítala mimo jiné antisemitismus, přesněji řečeno vládní kampaň proti Georgi Sorosovi. Jde o typické uvažování nové levice: kritika Sorose pro to, co si myslí a dělá, je antisemitská, neboť je to Žid. Bojkot farmářů ze Západního břehu, protože jsou Židé, antisemitský není. Židů se pro jistotu na nic neptáme, rozhodně ne těch pravicových – vždyť premiér Netanjahu stojí ve sporu o Sorose na Orbánově straně a pro Izrael není problém antisorosovská kampaň, jako spíš nový zákon irské vlády, který trestá dovoz výrobků od Židů ze Západního břehu vězením. A nebyli to maďarští Židé, které Netanjahu vyzval k návratu do Izraele, protože ve své zemi čelí stále horším útokům. Byli to francouzští Židé po sérii antisemitských vražd.

Fidesz má v europarlamentu dvanáct poslanců, dvou z nich se obvinění z antisemitismu a anticiganismu dotýkala osobně. Lívia Járóka je Romka, historicky první romská europoslankyně. Během bouřlivé diskuse po projevu maďarského premiéra ve Štrasburku vystoupila na plénu a hájila svou vládu. Tamás Deutsch je Žid, s Orbánem v roce 1988 Fidesz zakládali, spolu usedli v prvním postkomunistickém parlamentu, Tamás si nechal džíny a náušnice, Viktor začal nosit obleky.

Kampaň proti Sorosovi lze s klidem považovat za pitomou a primitivní. V provládních médiích dovedou amerického miliardáře spojit úplně se vším. Třeba s případem azylanta, který nedávno znásilnil dívku v budapešťském bistru. Provládní server Origo.hu před pár dny přišel s ohromujícím zjištěním, že mladému Afghánci pomáhal s vyřízením pobytu Helsinský výbor, autor se pak od něj prazvláštním způsobem odpíchl k Sorosovi a v závěru obhájil zákon potírající promigrační neziskovky.

Maďarsko si kritiku zaslouží, ale ne takovou, jakou předvedla Judith Sargentiniová, která pod rouškou blíže nespecifikovaných „hodnot“ odsoudila vše, co nezapadá do jejího zideologizovaného vidění světa. Obavy z narušení systémů brzd a protivah s Maďarskem dlouhodobě řeší Evropská komise. Zneužívání evropských dotací je zase v gesci OLAF. Maďarsko je při čerpání výrazně horší než Polsko, ale to i my. Poláci využívají eurofondy nejefektivněji a s nejnižší mírou korupce, polské vládě to ale v Bruselu nikdo k dobrému nepřičte. Dvouhodinové „dvě minuty nenávisti“ vůči Maďarsku, jaké předvedli europoslanci před hlasováním, přispějí pouze k negativnímu obrazu EU jako levicového ideologického projektu a v důsledku Orbána spíš posílí, než by jej oslabily.

Dům teroru opouštíme mlčky. Budapešťské ulice jsou klidné, čisté a zelené. Mezi okázalými historickými budovami se tu a tam krčí arabská restaurace, stejně jako v Praze není problém narazit na člověka tmavé pleti nebo na ženu v šátku. Cestou k Velké synagoze v Dohányho ulici míjíme hlouček chasidů v kaftanech a s klobouky. Ale myšlenkami jsme pořád v Terror háza. „Je to kontrast,“ povídá Daniel. „V čem?“ ptám se. „V Budapešti Dům teroru, v Trevíru socha Marxe…“