Pokud se chcete zorientovat v různorodosti výtvarných technik 20. století na jednom místě, nabízí se vám jejich shrnutí při jedinečné příležitosti dokumentace sedmdesátileté tvůrčí existence Maxe Ernsta v milánském Palazzo Reale. První italská retrospektivní výstava tohoto mezinárodního umělce, rozkročeného mezi rodným Německem, Francií a Amerikou, potrvá do konce února 2023. Kurátoři sestavili jeho čtyři hlavní životní období do devíti tematických místností a zapůjčili si k tomu ze sbírek po celém světě přes 400 děl.

Umělec, který se sám prohlašoval za lháře, pomlouvače, podvodníka a boxera, dal výtvarnému umění automatickou kresbu stejně jako techniky koláže, frotáže (přenášení reliéfního podkladu na papír pomocí pravidelného přejíždění tahem tužky, uhlu nebo křídy, připomínající otisky starověkých fosilií), gratáže (proškrabávání nebo seškrabávání barvy z plátna) a v druhé polovině třicátých let ještě dekalku (obtisk či otisk). Věnoval se drobné plastice i knižní ilustraci, psal poezii, realizoval slavné romány-koláže jako Stohlavá žena, Sen dívky, která chtěla vstoupit ke karmelitánkám nebo Týden dobroty.

První část výstavy nás uvádí do období od jeho narození v německém Brühlu roku 1891, kde následně dosáhl klasického vzdělání v oborech filozofie, psychologie, dějin umění, hermeneutiky a alchymie. K malířství ho od dětství laicky vedl jeho hluchý otec, učitel. Ernstovo další umělecké směřování narušila 1. světová válka, po ní spoluzaložil dadaistické uskupení a začalo období jeho kolážové tvorby.

Druhý oddíl výstavy rekonstruuje dům ve francouzském Eaubonne s integrovanými původními fragmenty interiéru s freskami, kam Ernst odešel z Německa nelegálně na pas přítele Paula Éluarda, kterému ilustroval kolážemi 33 básní a dalších textů. Ernst pak na místě žil s Galou a Paulem Éluardovými v duchu ménage à trois, společně vychovávali Éluardovu dceru.

Další část výstavy popisuje předzvěst druhé světové války a nástup surrealismu v jeho díle, odchod do Paříže a zlomovou výstavu Entartete Kunst, kterou v roce 1937 uspořádal Adolf Hitler v Mnichově. Mezi 650 díly pro nacisty nepřijatelného moderního umění (Kandinskij, Chagall, Mondrian...) byly i dva dnes již ztracené obrazy Maxe Ernsta. V roce 1941 utekl do USA, jeho třetí manželkou se stala sběratelka Peggy Guggenheimová. Nastává umělcovo americké období a práce s různorodými technikami včetně drippingu (kapání a stříkání barev na plátno), které inspirovaly i Jacksona Pollocka. S poslední ženou svého života, malířkou Dorotheou Tanning, se usadí v Arizoně, přesune se k soše a šperku, přírodním motivům a krajině. Poslední sekce výstavy v Miláně se věnuje jeho fascinaci vesmírem a kryptografií.

Na výstavě máme možnost vidět výrazné zástupce jednotlivých Ernstových období, jako je surrealistický Oidipus Rex (1922), Polibek (1927), válku předvídající Anděl srdce a domova (1937), abstraktní expresionistické dílo Oslava v Seillans (1964), ale hlavně se nám v osobě jednoho umělce zobrazuje odraz dějin minulého století, dokazující fascinující šíři Ernstova záběru, jeho neustálé potřeby experimentovat, nacházet nové cesty tvůrčí i životní. Nejspíš i díky nim se ztotožňoval s přelétavými ptáky a tvrdil, že má ptačí alter ego, které pojmenoval Loplop / Hornebom, tedy Nejvyšší z ptactva. Méně prozaičtěji můžeme najít další vysvětlení ve freudovské symbolice.

Po vídeňské výstavě roku 2013 a vedle stálé expozice brühlského Ernstova muzea máme jedinečnou příležitost vidět v Miláně monumentální soubor díla tohoto autora pod jednou střechou.