Muzikál Lazarus Davida Bowieho v českém podání

Temná hvězda v Komedii

Muzikál Lazarus Davida Bowieho v českém podání
Temná hvězda v Komedii

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nad vchodem do Pasáže Vlasty Buriana z Jungmannovy ulice visí billboard s tváří Davida Bowieho a s textem „Muzikál v komedii Lazarus“. Tou „komedií“ se samozřejmě myslí pražské divadlo Komedie, které uvádí Bowieho muzikál Lazarus, ale i tak to trochu pobaví: Bowie a komedie, a ještě k tomu Lazarus!? Veselohra Davida Bowieho o vzkříšení Lazarově a jaká u toho byla legrace…

Bohužel (a naštěstí) nikoli, je to vážné a dojemné představení. Zazní v něm naživo a v překvapivě dobré interpretaci skoro dvacet Bowieho písní, tři z nich složil speciálně pro muzikál, který měl v New Yorku premiéru měsíc před jeho smrtí. Převažují však známé písně z celé zpěvákovy kariéry, včetně těch opravdu nejslavnějších jako Life on Mars?, This Is Not America, The Man Who Sold the World, Changes,Absolute Beginners, All the Young Dudes a „Heroes“, kterými představení graduje. Chybí kupodivu Space Oddity, Bowieho hit asi nejsugestivnější a „nejkosmičtější“, ale lze chápat i důvody, protože není nad originál. Titulní píseň Lazarus vznikala v souvislosti s prací na posledním albu Blackstar a klip, který byl pár měsíců před jeho zveřejněním (a před Bowieho smrtí) k vidění, naznačil (aniž to divák chtěl vědět), že je vlastně epitafem. Nemocný zpěvák leží na nemocničním v lůžku v jakémsi zašlém lazaretu, obličej má převázaný obvazem, místo očí malé knoflíky, v jednu chvíli se zvedá, levituje a zpívá: „Podívej se, jsem v nebi.“ V druhém plánu zestárlý Bowie v kostýmu pierota píše cosi na omšelém psacím stole, v jeho rohu je na moment vidět lebka, která se pak, ozdobena diamanty, objeví ve vůbec posledním klipu, Blackstar, monumentálním a zároveň strašidelném odletu kamsi do kosmu, kam mířil celý život.

Muž, který spadl na Zem: Igor Orozovič v muzikálu Lazarus. - Foto: Patrik Borecký

Naproti surrealistické obraznosti těchto klipů je pražský muzikál vizuálně spíš střídmý, po většinu času ostatně zahalený do umělého dýmu, takže trochu působí, jako by se odehrával v sauně. Jeho děj a dialogy, za které je zodpovědný dramatik Enda Walsh, jehož si Bowie pro dotvoření libreta vybral, také není právě nejprůhlednější. Ale cosi se rekonstruovat dá a zvlášť člověk, který se trochu vyzná v Bowieho mytologii, tuší, oč jde, tedy aspoň přibližně, a zbytek si domyslí – nebo vypustí. Zjednodušit by se to dalo tak, že hrdina, vyčerpaný a destruovaný sám sebou a svou rolí, touží najít sám sebe, svou identitu, o kterou přišel tím, že se rozdal jiným. Odehrává se to nejdřív v nemocničním pokoji, kde protagonistu (Igor Orozovič a v alternaci Ondřej Ruml) s oranžovými vlasy (Bowie je nosil v čase LP Diamonds Dog a samozřejmě ve filmu The Man Who Fell to Earth) nalézáme ve značně destruovaném stavu, ze kterého mu může pomoci jen jediné: dostat se pryč ze Země, v čemž mu ovšem budou mnozí bránit a jiní zase pomáhat. Podobně jako Newton, postava ve filmu Muž, který spadl na Zem, se i tento muzikálový Newton snaží „postavit raketu“, ale je to halucinace a metafora smrti, k níž mu solidárně pomáhá postava Dívky (hraje ji Erika Stárková), která snad Newtona připravuje na smrt, nebo si to aspoň divák tak může představovat. Jiné postavy mu zase ubližují, přičemž to jsou spíš noční můry a ohlasy nějakých minulých traumat, které musí na cestě ke své temné hvězdě překonat.

O nějakém ději asi těžko mluvit, ale to nevadí, neboť pozornost a chuť dění na jevišti vnímat jsou drženy a soustředěny na písně, které jsou podány opravdu na úrovni, dokonce tak, že jsem pár prvních okamžiků myslel, že se zpívá na playback. Kapela hraje živě, zpěváci zpívají anglicky a na úrovni, kterou ve shodě s jinými recenzenty považuji za výtečnou.

David Bowie dovedl být přepjatý, teatrální a výstřední, ale nikdy nebyl přitom směšný. - Foto: Patrik Borecký

Bowie v tragikomedii

David Bowie byl možná nejvážnější superhvězda v oblasti moderního entertainmentu a progresivní popkultury. Byl tak sofistikovaný a tak komplikovaný, že ho brali vážně i ti, kteří jinak říkali, že je to jenom rock’n’roll a showbyznys. Bowie byl asi první rocková veličina, která se začala brát velmi vážně a chápala se jako umělec, který definuje sám sebe coby tragickou postavu ve světě osamělosti a odcizení. Beatles, natož Rolling Stones a další, také nebyli žádní naivní chlapci, ale byli to v podstatě pozitivní mladíci, byť občas problematičtí. Bowie od začátku působil jako z jiné, mezigalaktické hmoty. Byl to existencialista, který nasadil výraz, kterému bychom mohli říct morbidní sexy-cool pro inteligentní teenagary. Nebyl první, kdo se začal líčit, oblékat divadelní kostýmy a zpívat o kosmu, Marťanech, sebedestrukci, nestandardním sexu, zločinu, smrti a možné nesmrtelnosti, ale byl první a asi jediný, kdo to dovedl do dokonalosti, do pózy tak uhrančivé, že sklapla čelist i ironikovi. Dovedl být přepjatý, teatrální a výstřední, ale nikdy nebyl přitom směšný: i když pár jeho účesů z těch nejlepších dob trochu ano. Byl extravagantní, ale nikdy nebyl „crazy“, natož komický, vždy to bylo ambivalentní, symbolistní a dalo se za tím najít víc, než se ukazovalo. Jeho nejlepší písně jsou nesmírně melancholické, romantické a nedefinovatelně smutné, právě tím ojedinělým spojením dekadence a brilantnosti, patosu a nadhledu.

Neznamená to, že by se Bowie nikdy nesmál a neměl smysl pro humor, určitě měl, jako ho měl třeba Franz Kafka, který se, jak zní klišé, při čtení svých textů smál – ale jako jediný. Ale veselost jako stav mysli, která hledí na věci z veselejší stránky, se u Bowieho jaksi vylučovala s jeho základní polohou vesmírného dandyho, kterému sluší smutek, i když mu všichni leží u nohou. Byla to důkladně, ba geniálně osvojená stylizace, která se musela prolnout s nějakou jeho vnitřní dispozicí a obřím talentem, který vlastně definoval život. Život v umění a život sám.

Vrcholem jeho pojetí života jako performativního aktu byl jeho závěr, jeho, jak to nazval v nekrologu Ondřej Štindl, „odcházení“. V roce 2014 Bowiemu, tehdy mu bylo šedesát sedm, diagnostikovali rakovinu jater. Bowie to po celou dobu udržuje v utajení, ví o tom jen pár lidí. Nastupuje léčení a věří do konce, že se nemoc podaří zlomit: aspoň těch pár nejbližších spolupracovníků o tom tak potom mluvilo. Jisté ale je, že ví, že mu zbývá neurčitý čas a zúžený prostor, aby dořekl, co chtěl, a odešel, jak by si přál. Výsledek je známý, úžasná deska Blackstar, vydaná dva dny před smrtí, série magických, nostalgických (Where Are We Now?) a surrealisticko-záhrobních klipů (Blackstar Lazarus) – a pak také muzikál Lazarus, který je jakousi syntézou mýtu „David Bowie“, muže, podivné androgynní bytosti, která byla na Zemi na návštěvě z nějaké jiné planety, tady se zapomněl, nemohl zpět, a když už tady musel strávit ten čas, stal se tedy rokenrolovu hvězdou, za což musel platit osaměním a bolestí, která byla součást jeho neodolatelného kouzla. Muzikál měl v New Yorku premiéru 7. prosince 2015, tehdy se Bowie naposled při děkovačce ukázal na veřejnosti, album Blackstar vyšlo 8. ledna 2016, v den Bowieho 69. narozenin, dva dny nato  přichází zpráva, že Bowie zemřel. Chvíli, než tomu lidé uvěří, doufají, že je to nějaké velmi výstřední promotion. Smrt se stala posledním uměleckým dílem toho muže, který v umění přetvářel všechno, na co sáhl, tedy i své utajené umírání. To je přetransformováno v jakési multimediální představení, jehož obsah dává plný smysl, v okamžiku, kdy jeho tvůrce umírá. Vytváří si tím nový začátek, odchod zpět na hvězdy, ze kterých spadl na Zem.

Muzikál Lazarus je v tomto smyslu předmortální fantazií Davida Bowieho, v níž se vrátil k centrálnímu příběhu svého mýtu. Ten se zrodil spolu s kosmickou stylizací na přelomu 60. a 70. let (píseň Space Oddity a LP The Rise and Fall of Ziggy Stardust), ale svou ucelenou podobu získal rolí ve sci-fi filmu loni zesnulého režiséra Nicolase Roaga Muž, který spadl na Zem z roku 1975. Tam Bowie, kterému tehdy mu bylo třicet a byl silně závislý na kokainu, hraje postavu mimozemšťana. Ten se na Zemi ocitl proto, neboť hledá místo, kam by se mohli přestěhovat lidé, tedy obyvatelstvo, z jeho poničené planety, kde si zničili zdroje. Dnes silně aktuální látka je dílem spisovatele Waltera Tevise. Tento specialista na temné vize (jiný jeho román Zpěv drozda je o vyhynutí lidstva na neplodnost) vydal stejnojmenný román v roce 1963, umřel deset let nato na pokročilý alkoholismus. Ta souhra životních sebedestruktivních situací a dobové atmosféry poloviny 70. let, která byla v něčem podobně pesimistická jako desátá léta 21. století, se střetla po třiceti letech s Bowieho vědomím konce a vrátila se příběhem, který v podstatě opakuje story filmu. Posouvá ho však do řekněme intimnější, osobnější roviny a metaforicky prohlubuje nejtypičtější Bowieho uměleckou stylizaci: odcizení a osamění rokenrolové superstar. V Praze se povedlo něco z toho předat.

 

David Bowie, Enda Walsh: Lazarus. Režie Marián Amsler, hudební nastudování Jan Aleš, překlad libreta Michal Zahálka. Hrají Igor Orozovič / Ondřej Ruml, Nina Horáková, Erika Stárková, Pavel Smolárik a jiní. Divadlo Komedie, Praha.

 

 

2. listopadu 2019