Na neděli 13. října připadají v zemích visegrádské čtyřky hned dvoje volby, shodou okolností ve státech, jejichž stávající směřování vzbuzuje největší neklid za hranicemi, specificky ve dvou evropských městech, Bruselu a občas i Štrasburku. Poláci budou své zástupce volit do Sejmu a Senátu, Maďaři do místních samospráv. Pro někoho může být překvapením, že kampaň je vyostřenější v případě Maďarska, kde veřejný prostor opanovaly tajné nahrávky.

Začalo to docela nevinně. Opoziční kandidát na primátora Budapešti Gergely Karácsony sice na záznamu nadává na své spolustraníky a vůbec na personální a morální bídu, s níž se maďarská opozice potýká, je u toho však přinejmenším oblečený. Maďarská provládní média se sice pokusila událost překřtít na novou őszödi beszéd, s odkazem na slavný projev socialistického premiéra Ference Gyurcsánye z roku 2006, v němž připouští, že krátce předtím konané volby neprohráli jen proto, že „lhali ráno, lhali večer“ a „všechno posrali“, ale nedá se říct, že by to na voliče udělalo větší dojem.

V průzkumech Karácsony stále dotírá na kandidáta Fideszu Istvána Tarlóse, který je starostou od (pro Fidesz) triumfálního roku 2010. Je mimochodem teprve druhý od roku 1945, jeho předchůdce, liberál Gábor Demszky, byl starostou dvacet let (1990–2010), za komunismu tato funkce nebyla. Pro Fidesz je velký úspěch a věc prestiže držet kosmopolitní hlavní město a na zachování statu quo vydává značné prostředky.

Pak se krátce za sebou objevila dvě porno videa, první s levicovým starostou Budaörsi Tamásem Wittinghoffem. Budaörs je jedno z nemnoha míst, kde ještě vládne opozice, a Wittingoff je oblíbený, o čemž svědčí fakt, že je starostou nepřetržitě od roku 1991. Maďaři jsou zkrátka stabilisté, mimochodem, v Maďarsku jako v jediné postkomunistické zemi nebyly od roku 1990 předčasné volby.

Právě obyvatelům Budaörsi přišel do schránek letáček s odkazem na pornostránku, kde byl jejich starosta zachycen v intimních chvílích se společnicí.

O pár dní později začal blog s názvem Ďáblův advokát uveřejňovat nejprve fotografie a poté i odkazy na videa, na nichž se v kompromitující situaci (rovnou s několika prostitutkami a práškem nápadně připomínajícím kokain) nachází dlouholetý starosta Győru za Fidesz Zsolt Borkai. Nebožák Borkai navíc znovu kandiduje s heslem „otec od rodiny, olympionik, starosta“. Tím vším opravdu je, v roce 1988 získal v Soulu zlatou medaili v této disciplíně, o rok později se oženil, s výpravami do Chorvatska na loď místního podnikatele se ale choti Myrtill asi moc nesvěřoval.

Wittinghoff i Borkai se přiznali a omluvili, odstoupit však nehodlají. Týden před volbami a vzhledem k určité míře prostopášnosti, kterou je maďarská společnost ochotná tolerovat, by to ani nedávalo smysl. Maďarský volič si tak mohl poslechnout dvoje zábavná vysvětlení. Borkai se cítil ublížený, stěžoval si na kampaň, publikované záběry jsou podle něj několik let staré, „částečně pravdivé, částečně manipulované“. Wittinghoff zase tvrdil, že ta žena nebyla prostitutka, nýbrž masérka, u níž si chtěl dát namasírovat rameno zmožené z kampaně, načež podlehl jejím svodům.

Fidesz v nadcházejících volbách zřejmě udrží výraznou převahu, může ztratit Budapešť a i nějaké větší město, po Borkaiově skandálu by se nabízel Győr, v minulých volbách tu však nejsilnější opoziční kandidát získal pouhých 14 procent. Zatím je maďarská mapka beznadějně oranžová, opozice vládne z větších měst pouze v Segedínu.

Na vítězství vládnoucích konzervativců to vypadá i v Polsku, mělo by to být dokonce výraznější vítězství než v roce 2015. Pro Právo a spravedlnost je důležité, aby se do Sejmu dostalo co nejméně stran. Jaksi jisté to mají jen tři – právě PiS, Občanská koalice, což je Občanská platforma plus plankton a Levice, koalice tří levicových stran SLD, Jaro a Spolu, jinak postkomunistů a nové levice. Kolem pěti procent balancují ještě lidovci (zkratka PSL) a ultrapravicová Konfederace.

Právě Občanská koalice prožívá dost nešťastný finiš kampaně. Čelní představitel strany Sławomir Neumann na uniklých nahrávkách (pustil je ven bývalý člen Platformy) dokazuje, že neumí říct větu bez vulgarismu, většinou však tří až pěti, o svých voličích ve městě Tczew se vyjadřuje jako o „pojebech“, potencionální koalicianty z PSL považuje za stranu lokálních mafií a zavražděný starosta Gdaňsku Paweł Adamowicz by podle něj mohl skončit ve vězení.

Neumann odstoupil, skandál měla přebít nedělní konference strany v americkém stylu (to do polské politiky přinesl PiS), s projevem sympatické kandidátky na premiérku Małgorzaty Kidawa-Błońské. Bohužel pravděpodobně nikdo kromě účastníků netuší, co vlastně řekla, protože veškerou publicitu na sebe stáhl bývalý prezident Lech Wałęsa.

Těžko říct, koho napadlo tuto neřízenou střelu přizvat na pódium, Wałęsa se tam ale nejprve pustil do představitelů KO/PO (prohráváte, protože mě neposloucháte) a pak se opřel do právě zesnulého otce současného premiéra, disidenta Kornela Morawieckého, slovy: „Odpustil jsem šéfovi Bojující Solidarity. A oni z něj dělají hrdinu. (...) Výjimečný stav a on, kozák, si zakládá Bojující Solidaritu. Je to zrádce. Já jsem věděl, že on toho moc neumí, že se nepochlapí. Vykašlali jsme se na něj. Oni se dnes pokládají za hrdiny, a to my jsme vyhráli. Kompromisy, protože jinak nešlo vyhrát.“

Nutno podotknout, že tohle byla vzájemná emoce, Wałęsa Morawieckému nikdy neodpustil, že proti komunistům skutečně bojoval, Morawiecki Wałęsovi ty vítězné kompromisy, v polské kultuře je však hluboce zakořeněná úcta k mrtvým a recepce Wałęsova obvyklého buranství a potlesku, jehož se mu dostalo, tak byla tentokrát poměrně drsná, a to i ze strany zbylých opozičních stran. KO nakonec ústy předsedy Schetyny připustila, že sice tleskali, ale ne nadšeně (už dobrák Bill Clinton kdysi kouřil, ale nešlukoval).

Zajímavý pohled na Polsko přinesla sociologická studie uveřejněná v levicovém intelektuálním časopise Krytyka Polityczna. Texty odtud sice občas překládá Alarm, studie má však 250 tisíc znaků a je to více plnohodnotná kniha než článek. Vybírám tak alespoň pár zajímavých pasáží.

Převažující pohled polského voliče na politiky je cynický. Vnímá jejich nedostatky a patologické chování, nemá zvláštní tendenci je popírat ani umenšovat, je ale ochoten je tolerovat, pokud ta která strana podporuje jeho pohled na svět nebo vyhovuje jeho zájmům. V případě PiS pokud hájí voličovu stranu v kulturní válce, zajišťuje sociální transfery a odporuje liberálním elitám pohrdajícím prostým člověkem. V případě PO – pokud nedělá ostudu v Evropě, dbá o hospodářský růst a to, co jejich volič chápe jako demokratické hodnoty.

Moc skandálů je omezená. Je-li nějaká strana od počátku kontroverzní a médii hlavního proudu (doma i v zahraničí) nadměrně kritizovaná, její imunitu vůči skandálům to zvyšuje, zvláště jsou-li rozehrávány těmito médii. Neexistují žádné společné referenční body, na jejichž základě by se rozhodovalo, kdo v politickém boji postupuje správně, férově atd., voliči zůstávají při svých stranách a v případě konfrontace s oponenty používají příběh, který jim strana předestřela, občas aniž by mu sami nějak zásadně věřili.

U silných osobností – na jedné i na druhé straně – jsou kontroverze vnímány jako potvrzení autenticity. Dokonce levicoví voliči oceňovali, že je Jarosław Kaczyński svůj („jedině za to si ho cením, že ho nedělají ti píáristi“).

Strop podpory PiS je nad 50 procent, voliči se cítí být se stranou identifikováni – na rozdíl od PO, která si nevytvořila se svými voliči silnou vazbu. Většina voličů PiS volí, protože to je PiS, většina voličů PO volí, protože nechtějí vítězství PiS. Politické rozdělení na metropolitní a provinční voliče škodí opozici, protože rozbíjí její vlastní elektorát na liberální velkoměstský a kulturně konzervativnější v menších městech. Dělicí čára vede spíš mezi kmenovým a labilním či potenciálním elektorátem.

Kmenový elektorát PiS je ze všech největší (celkem 35 % kmenových, 20 % rezervních, u PO 25 % a 22 %) a jako jediný ze všech aktivně vyhledává kontakt s politiky, dobrovolně navštěvuje jejich besedy atd. Jejich loajalita je silnější než sociální sliby, i pokud by strana zavelela k uskrovnění, volili by ji. Větší roli pro ně hraje stranická ideologie.

Rezervní elektorát je orientovaný spíš na sociální sliby, jen umírněně společensky konzervativní nebo středový. Více než polovina voličů PiS (kmenový i rezervní elektorát) podporuje zacházení s církví jako s jakoukoliv jinou světskou institucí. Potenciální elektorát PO a nový elektorát PiS si je podobný. Jsou to lidé, kteří už volili mnoho stran, nejvíce zklamaní politikou, konzervativnější než kmenový elektorát PO a liberálnější než kmenový elektorát PiS, rozhodují se impulzivně, emocionálně, jsou neukotvení.

V rámci elektorátu PO nikdo nevěří ve vítězství strany, 40 % voličů je blízký názor, že se necítí být reprezentováni (u PiS 24 %), plně své straně důvěřuje 46 % (u PiS 65 %). Pouze 35 % voličů říká, že nemá stranu číslo 2, kterou by případně volili místo PO (u PiS 71 %). Dvě třetiny mají spíše liberální názor na společenské otázky. Od strany nicméně nemají zásadní ideologická očekávání, chtějí, aby prostě porazila PiS, a uvažují, že k tomu je zapotřebí být centristický.

Liberálnost je navíc často deklarativní, verbální podpora práv homosexuálů nejde ruku v ruce s podporou požadavků LGBT hnutí (hlavně adopce). Politický spor se podle nich vede na ose civilizace versus barbaři, voliči PiS pohrdají, na druhou stranu se domnívají, že by PO měla programaticky kopírovat to, co fungovalo PiS, tj. sociální transfery, jen od nich odstavit „patologickou část obyvatelstva“.

Voliči PiS nejsou pasivními oběťmi provládní propagandy veřejnoprávních médií, polovina je označuje za neobjektivní. Mnohem častěji než voliči opozice deklarují, že čerpají informace z různých zdrojů a TV stanic, zatímco příznivci opozice jsou hodně navázáni na zpravodajství liberální komerční televizi TVN, které důvěřují výrazně více než voliči PiS provládní TVP. Problém pedofilie a jiných skandálů v katolické církvi vnímá většina voličů PiS, film bratří Sekielských sledovali a považují jej za věrohodný. Jeho publikace je nemobilizovala nijak. Hříchy církve škodí samotné církvi, neovlivňují politické preference voličů.

Příznivci PiS si nepřejí ústavní většinu pro svou stranu, obávají se, že by se příliš utrhla ze řetězu, vidí přínos v existenci opozice. Nerozumí ale potřebě dalších institucionálních mechanismů omezujících moc vlády.

Autoři nabízejí tři možné scénáře vývoje:

Maďarský, kdy PiS získává ústavní většinu, frustrovaná opozice se dál drolí a vzájemně oslabuje. Slovenský, v němž by odpovědí byl levicový populismus založený na myšlence rozsáhlého sociálního státu. A bavorská varianta mírného konzervativismu v mezích zákona, což je ale vzhledem ke zvětšování propastí v kulturně-politických otázkách (a jejich významu) našlapování minovým polem.