Pomalu nemine chvíle, aby člověk neslyšel nebo nečetl nějakou tu veledůležitě pronesenou historickou analogii – Evropská unie se nijak neliší od někdejšího Sovětského svazu, kvůli rozšířenému odporu proti přijímání uprchlíků žijeme v ekvivalentu nacistického Německa třicátých let, současný český systém se v ničem podstatném neliší od normalizačního komunismu, případně je ještě horší... Většinou jsou podobná přirovnání projevem hry na efekt, ignorance nebo potřeby hrát si na mučedníka. Člověk, který veřejně vystupuje proti, dejme tomu, obdobě Hitlera, jistě bude velmi odvážný a vůbec po všech stránkách obdivuhodný... Zároveň ale na jakési subtilnější, ne tak prvoplánové rovině ty analogie opodstatněné být mohou, ne ve smyslu dnešek rovná se totalitářská minulost, ale některý charakteristický jev dneška v něčem připomíná cosi charakteristického pro doby dřívější. To vnímání podobnosti je často založené na nepřenosné generační zkušenosti, a proto se taky těžko vysvětluje. Vždycky je to také podobnost jen v něčem, která existuje souběžně se zásadními rozdíly. Při jejich vědomí si ale třeba troufnu tvrdit, že mne znepokojuje a dobu mládí neblaze připomíná způsobem, jímž se v současné společnosti šíří „fízlovská“ mentalita.

O Česku se často a právem říká, že je to společnost prolezlá a zatížená nedůvěrou, což zdejší veřejný život a vůbec komunikaci může komplikovat a ztěžovat. Je to taky (ne jenom) dědictví minulého režimu. Spousta lidí tehdy byla vedena k tomu, aby si na neznámé lidi dávala pozor, radši si před nimi moc neotevírala pusu: nikdy nevíš, s kým mluvíš, komu jinému sdělí, cos říkal – a co by z toho mohlo být za problém. Ten neznámý může být v nejhorším případě... fízl. Ne nutně z profese, prostě člověk, který může a chce škodit – z nějakých prospěchářských důvodů, kvůli ideologickému poblouznění, prostě pro radost, protože má fízlovskou náturu. Ta situace jako kdyby se dnes v něčem (zdůrazňuji v něčem) opakovala. Ani ne tolik proto, že by to vyžadoval státní aparát a fízlovsky by se chovaly státní instituce a fízlovský přístup vyžadovaly od občanstva. Fízlování doba přeje, protože je po něm poptávka často jaksi zdola (jen pro jistotu – za fízlování rozhodně nepovažuji, když někdo někde oznámí nějakou závažnou nepravost). A tu poptávku či potřebu je velmi snadné uspokojit, možnosti tu jsou.

Před pár dny na sociálních sítích proběhla další z pravidelných, vzrušených a posléze rychle zapomenutých vln vzrušení. V jeho centru stála paní jménem Natasha Tynesová, zaměstnankyně Světové banky a spisovatelka. Jela ve Washingtonu metrem a viděla ve vagonu jednu zaměstnankyni dopravního podniku svačit. Ve washingtonském metru je přitom zakázáno jíst. Tynesová na svačící dámu nastoupila, ale bezvýsledně, bylo jí řečeno, ať se radši stará o sebe (celkem případná reakce). Tynesová to ale tak nenechala, svačící ženu vyfotila a snímek dala na Twitter, v popisku označila provozovatele washingtonského metra a vyzvala ho k reakci. Fotka se ale rychle rozšířila, angažovaní uživatelé v ní totiž viděli výmluvný příklad rasismu (svačící paní je totiž černoška). Tynesová se rázem stala objektem zuřivé kritiky jako rasistka, hlasatelka bílé nadřazenosti a podobně – sama při tom pochází z Jordánska. Kvůli té pohoršené vlně nakonec nakladatelství zrušilo plánované vydání její knihy. 

Historka symptomatická tím, že úplně všichni (snad až na tu svačící paní, která prostě jenom svačila) se v ní chovají jako pitomci a především fízlové. Lidi, kteří se dožadují potrestání člověka, jehož ani pořádně neznají. Tynesová vynakládá energii, aby to v práci zavařila neznámé ženě, která se vůči ní nijak neprovinila, pokrokový Twitter to nakonec pracovně zavaří jí. Pocit vítězící spravedlnosti z toho ale může mít jen velmi krátkozraká osoba. Typický příběh pro naše časy, nejenom tou všestrannou stupiditou a zlou vůlí. 

Existuje takové nepěkné a nepravdivé moudro „příležitost dělá zloděje“. Je spousta lidí, kteří by nekradli, i kdyby měli tu šanci a záruku beztrestnosti. Jistě ale existuje i skupina těch, jaksi ne celoživotních a programových zlodějů, ale lidí, kterým se jednou naskytla šance, a tak ji využili. Dnešek vytváří hodně příležitostí pro fízlování, skoro každý má foťák v mobilu a přístup na internet, kde si může projíždět roky dozadu statusy někoho, kdo se mu z nějakých důvodů znelíbil, a pak ho v tom pořádně vykoupat, třeba si i stěžovat na příslušných místech. Snadno pro to najde i nějakou tu racionalizaci – je potřeba to udělat, abych potvrdil svůj status ve skupině těch správných, je potřeba to udělat, protože ta druhá skupina používá podobné metody... Jenomže fízlování nakonec je vždycky právě jenom fízlování. Bez ohledu na to, že je k němu spousta příležitostí, že se často schvaluje. Člověk nemusí držet krok s dobou úplně ve všem.