Existují léky, které jsou velmi účinné. Umí rychle zastavit nemoc. Neumí ale cílit přesně, takže při té léčbě výrazně zdevastují celý organismus. Vedlejší účinky jsou tak závažné, že je o nasazení léků potřeba velmi pečlivě uvažovat.

Následná léčba těch vedlejších účinků může být náročnější než léčba původní nemoci. Obzvlášť pečlivě je o nasazení takového tvrdého plošného léku potřeba uvažovat, když se nabízí lék přesně zacílený jen na samu podstatu nemoci. Který má jen minimální vedlejší účinky. Jeho nasazení může být organizačně náročnější. Míří ale přesně na podstatu choroby. Takovým vývojem od prvních do vyšších generací prochází v sofistikované farmakologii léky na řadu nemocí od alergií po rakovinu. Čím vyšší generace, tím přesnější zásah a méně vedlejších účinků.

Podobné je to s reakcí společnosti na epidemii čínského koronaviru. Dá se zasáhnout buď plošně, necíleně, s obrovskými vedlejšími účinky a škodami. To jsou plošné lockdowny, nerozlišující rizikové skupiny od těch, pro něž koronavirus nebude mít vážnější následky. Stojí stovky miliard, ničí ekonomiku, psychiku lidí, vzdělání dětí, důvěru a vztahy ve společnosti.

Pro politiky a ty, kdo rozhodují, jsou ale jednoduché. Nemusí nad ničím moc přemýšlet. Nic organizovat, dávat dohromady nějaký systém. Prostě se toho co nejvíc zavře, aby se lidi potkávali co nejméně. A doufá se, že virus v atomizované společnosti vymýtí, odborně řečeno eradikuje. Když se lidé nepotkávají, přirozeně se nemůže šířit. Už se ale neřeší, co se stane, až lidé z těch izolací vyjdou. Ti, kdo se budou viru důsledně vyhýbat, na něj nebudou mít imunitu, takže se nejspíš po uklidnění situace jen zase rozjede další vlna. Jako začátkem podzimu u nás. A tak pořád dokola. Až do chvíle než přijde masově nasazená vakcína.

Je to vize společnosti tvrdě ochromené přinejmenším na několik příštích měsíců. Nejspíš na déle. Tohle není plán, jak se naučit žít s čínským virem. To je čekání na zázrak. Vakcínu, která ho jednou udělá pro lidi neškodným. Jako už se to v historii tolikrát stalo s jinými chorobami.

Je pozoruhodné, jak se k této brutální léčbě s obrovskými vedlejšími účinky většina politiků, epidemiologů a těch, kdo rozhodují, upíná. Jak úplně míjí mnohem přesněji cílený lék bez vedlejších účinků, který se nabízí.

Od čínském koronaviru toho už od jeho objevu víme docela dost. Především už víme, pro koho je skutečně vážným až smrtelným ohrožením a kdo se s ním naopak vyrovnává bez vážnějších následků. Dost přesně víme, kdo jsou ty rizikové skupiny, pro které je čínský virus opravdu nebezpečný. Ti, kdo se s vysokou pravděpodobností dostanou do nemocnic, budou mít vážně následky a hrozí jim, že na čínský vir zemřou. O tom, kdo jsou ti rizikoví a ohrožení, už je dnes k dispozici obrovské množství dat. Přesně to ukazují i aktuální data z českých nemocnic.

Když se s těmi daty bude přesně pracovat, dokážou se velmi rychle najít ohrožení. Jsou to lidé, kteří mají nadváhu, cukrovku, vysoký krevní tlak. „U té cukrovky je to složitější. Poslední světový diabetologický kongres došel k závěru, že diabetes jako takový sám o sobě není rizikový faktor. Tím rizikovým faktorem je dekompenzovaný diabetes. Metabolický syndrom a nadváha ty rizikové faktory jsou. Když jimi někdo trpí, má v podstatě v těle chronický zánět. Hypertenze, vysoký krevní tlak, je tím rizikem taky. Není to ale každý s vysokým tlakem. To jsou ty rizikové faktory hypertenze druhého a třetího stupně. Lidé po infarktu nebo nějakých mozkových příhodách. Kdy oběhově ten člověk celkově má málo ATP, ten adenosintrifosfát, to je základní zdroj energie. Koronavirus do toho přímo zasahuje,“ popisuje rizikové faktory v rozhovoru pro Týdeník Echo imunolog Jaroslav Svoboda.

On sám tvrdí, že je těch rizikových v Česku půl milionu. Exministr zdravotnictví a vakcionolog Romana Prymula to odhaduje na dva miliony. Imunolog Václav Hořejší na dva a půl milionu. Tito lidé jsou skutečně koronavirem vážně ohroženi a je vysoká pravděpodobnost, že budou mít vážný průběh a skončí v nemocnici. Stát by se měl snažit udělat všechno, co je v jeho silách, aby se právě tito rizikoví lidé nenakazili.

Ostatním žádné vážnější následky nehrozí. Ta přesně cílená léčba s minimálními vedlejšími účinky je rozdělení společnosti na rizikové a nerizikové.

Nerizikové by měl stát nechat normálně bez omezení žít. Pracovat, chodit do školy, obchodů, restaurací, bavit se. Když se nakazí, nemoc překonají v naprosté většině doma bez toho, aby vůbec potřebovali zdravotní pomoc.

Jmenné seznamy rizikových

U rizikových je potřeba postavit systém, který sníží pravděpodobnost, že se nakazí, na minimum. První cestou je přesně je najít a přímo oslovit. Z dat zdravotních pojišťoven, která mají o všech pacientech a reportují je Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ŮZIS), vedenému profesorem Duškem, se dá přesně po jménech najít jejich seznam. Tím bude stát přesně vědět, kolik jich je. Jestli je to blíž odhadům Svobody, Prymuly, nebo Hořejšího. To vůbec neznamená, že mezi rizikové patří všichni senioři. Naopak pro řadu z nich, pokud nemají žádný z výše citovaných rizikových faktorů, nemusí covid znamenat ohrožení a můžou normálně žít. Řada mladších naopak spadne kvůli svým vážným nemocem do kategorie ohrožených. S věkem ale samozřejmě pravděpodobnost, že pokud má člověk nadváhu, má i výše zmíněné civilizační nemoci, výrazně roste.

Pak by měl stát přesně přímo tyto lidi oslovit. Varovat je, dát jim doporučení, jak mají žít, aby snížili riziko, že se nakazí, na minimum. Měl by to udělat vlídně a vstřícně. „Dobrý den, pane Nováku, patříte k lidem, pro které představuje covid velmi vážné riziko. Je ve vašem vlastním zájmu, abyste se podle toho choval a dodržoval tato pravidla.“ Blízkým těchto rizikových lidí je potřeba nabídnout pravidelné testování (po třech až pěti dnech) hrazené zdravotní pojišťovnou, aby se svými rizikovými členy rodiny mohli normálně žít nebo je navštěvovat. Rizikovým lidem také nic nebrání chodit na procházky nebo do přírody. Budou se ale muset delší dobu chovat obezřetně při setkání s cizími lidmi.

Dalším úskalím může být zajistit tak masové testování. Problémem Česka není, že by nemělo dost laboratoří. Tady má obrovské rezervy. Proto by bylo potřeba, aby si podobně jako v jiných zemích mohli lidé dělat odběry na testy PCR sami.

Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer cituje ve svém komentáři pro Seznam ekonoma Jana Švejnara z Columbia University v New Yorku. Ta má šestou nejlepší lékařskou fakultu v Americe. Zaměstnanci si tam na pravidelném testování odebírají vzorky sami. „Ale nás na univerzitě Columbia testují tak, že se všichni musíme důkladně vysmrkat z obou dírek, pak nám dají tyčku, požádají, ať si zašťouráme v nose v obou dírkách, co nejdál vydržíme, a v každé dírce ji čtyřikrát otočíme. Tyčku dáme do baňky a baňku odevzdáme.“ Podobně to podle Jana Švejnara probíhá i při testování personálu na dalších amerických univerzitách. Vzorky pak může každý odevzdat na odběrné místo nebo může stát organizovat svoz vzorků. Imunolog Karel Drbal upozorňuje, že třeba v německém Heidelbergu funguje speciální korona taxi, které vzorky do laboratoří sváží přímo z bytů. O tuto službu se starají medici, kteří v epidemii pomáhají. Sám Karel Drbal vyvinul PCR test ze slin, u kterého si je také schopen každý odebrat vzorek sám. Podobně jako o tom mluví Švejnar.

Tento model cílené léčby by dovolil všechno ostatní otevřít. Školy, obchody, restaurace, hotely. Lidé, kteří nepatří k rizikovým, by získávali v kontaktu s virem imunitu. Rizikoví by byli pečlivým systémem chráněni a zároveň by nebyli nuceni žít v žádné izolaci.

Přesný jmenný výběr těch, kdo jsou rizikoví, by také okamžitě poté, co bude dostupná vakcína, umožnil státu nabídnout ji přednostně právě jim. Těm, kdo ji budou potřebovat nejvíc, aby se i oni mohli vrátit k co nejnormálnějšímu životu.

Jistě, je to léčba náročná na přemýšlení, organizaci, logistiku a také komunikaci s rizikovými. Omezuje ale škody a vedlejší účinky na minimum. Proč se o to tady nikdo nepokusí? Když s tím neumí přijít vláda, proč to nenavrhuje opozice? Experti? Odborné společnosti. Proč se veřejná debata točí jen kolem středověkého lockdownu, který má ničivý dopad na ekonomiku, psychiku, vzdělání?