Pozdvižení způsobil případ sociálních bytů na litvínovském sídlišti Janov. Skoupili je spekulanti, kteří za své nájemníky inkasovali dávky, neplatili však za vodu ani teplo a nájemníci byli odpojeni. Město hodlá paneláky s byty pro nejchudší zbourat. Pozvání do Salonu Týdeníku Echo přijali Martina Mikeszová ze Sociologického ústavu AV ČR, Jitka Modlitbová z ministerstva práce a sociálních věcí, Jiří Pácal z realitní společnosti Central Europe Holding a Martin Šimáček z nezávislého think-tanku Institut pro sociální inkluzi.

Znamená případ Janov opravdu selhání systému, anebo jde o výjimku? 

Šimáček: Není to výjimečný případ. Ukazuje na to, co se zakládalo v bytových politikách Česka celých osmadvacet let, od neuvážené privatizace bytového fondu. Janov je špička ledovce. Tam je to nejviditelnější, protože sídliště je veliké, chudých lidí tam žije hodně a velcí spekulanti včetně jednoho bytového družstva tam mají dlouhodobé byznysplány.

Modlitbová: Nedá se říct, že to je selhání systému sociálního bydlení, protože v současné době Česká republika žádný plošný systém sociálního bydlení nemá. Stát v podstatě byty nevlastní a jde o to, jak se k tomu postaví ta která obec. Na svém území může se svými byty disponovat, jak uzná za vhodné. Plošný systém sociálního bydlení nemáme.

Mikeszová: Záleží na tom, jak chápeme sociální bydlení. Někdy se tím myslí sektor, kam jdou příspěvky a doplatky na bydlení. Zrovna v Janově obec nevlastní žádné byty. Buď jsou v soukromém vlastnictví, nebo je má bytové družstvo. V Janově se ještě navíc promítá specifická situace Litvínova, Chomutova a dalších měst, která se vylidňují. Ceny bytů jsou tam velmi nízké, takže kdokoli, kdo má práci, může koupit nějaký byt za sto padesát tisíc. Byty jsou pak pronajímány za vysokou cenu těm, kteří nemají jinou možnost než jít do nájmu. Takoví nájemníci nemají šanci odejít, není alternativa, že by získali obecní byt nebo něco jiného.

Šimáček: V příběhu o selhání systému nemůžeme mluvit o sociálních bytech, ale především o dávkách, případně nějakém podílu sociální práce. Stát hrozně dlouho problém s bydlením pro chudé ignoroval, jenom ho zavěsil do sítě sociálních dávek. Vyplácel lidem tolik peněz, kolik potřebovali, aby mohli bydlet. V okamžiku sociální reformy po roce 2011 se zrušily některé dávky a od té doby můžeme sledovat násobný nárůst těch, kteří potřebují dávku na bydlení. A to nejenom těch, kdo pobírají chudinskou dávku hmotné nouze, týká se to i těch, kteří pracují, ale jejich příjmy nestačí na pokrytí nákladů souvisejících s bydlením. Tehdy se stát vlastně otočil na patě a začal dávky výrazně škrtit bez jakékoli další koncepce rozvoje sociálního bydlení. Sociální bydlení prostřednictvím sociálních dávek začalo být postupně nedostupné. Když se podíváte na ubytovny jako špičku ledovce, od toho okamžiku jich dramaticky přibývá, až do současného stavu dvaceti tisíc domácností v ubytovnách. A co udělal stát v roce 2015? Chudinskou dávku doplatku na bydlení začal dál škrtit. Po roce 2015 pak zase začala klesat restrikcemi úřadu práce. V tuhle chvíli se už o sociálním bydlení nedá mluvit vůbec.

Systém dávek, které řeší všecko, se může kritizovat. Ale na druhou stranu – nemá přece jen nějaké výhody? Nikdo nezůstane na ulici.

Pácal: Obrovská chyba se opravdu stala pětadvacet let zpátky. Brutálně selhávají obce, které vůbec nepochopily, jaká je jejich role. Ať už byly vládní reprezentace pravé, nebo levé, tak na bydlení u nás víceméně kašlaly. V téhle zemi se pořád přemýšlí, jak mají lidé vzít peníze, aby si koupili bydlení. Stát se úplně vykašlal na nájemní bydlení, a přitom uteklo obrovské množství fondů pro nájemní bydlení pryč v privatizacích, ze kterých nakonec ty obce neměly nic. Byty de facto rozdaly a teď zcela bezkoncepčně opět přemýšlí, kde byty zase vezmou. Je to celé úplně postavené na hlavu. Čtyři roky jsem byl ve vedení společnosti, která spravovala městský majetek v jednom docela velkém městě a byl jsem úplně zděšen, jakým způsobem zastupitelstvo přemýšlí, jak přemýšlí úředníci, jak to nefunguje. Před pětadvaceti lety jsme se ještě mohli někam dostat, teď už to budeme dohánět poměrně těžko. Sice jsem z komerční sféry, ale teď tady napravuji nedostatky celého systému. Mám tři sta bytů a minimálně v patnácti mi bydlí lidé, kteří by se jinak vůbec nechytli a skončili by pod mostem. Bydlení jim nechávám, protože to bych musel být velký asociál, abych je ještě někam vyhazoval. Nikdo jiný se o ně nepostará. A když půjdu na jakoukoli z městských částí v Praze, tak věřím, že oni žádné prostředky nemají a že se tomu věnovat nebudou. Naposledy mě vyhodili s tím, že u mě bydlí invalidní důchodkyně s mentálně postiženou vnučkou. Praha 5 mi řekla, že nemá byty, a přitom zrovna probíhá mohutný rozprodej městského majetku na Praze 5!

Modlitbová: Jsem ráda, že jste zmínil roli obcí. Už proto, že obce, alespoň některé, ty byty mají. Některé obce opravdu zprivatizovaly celý svůj bytový fond, třeba Teplice žádné byty nemají. Tam potom všechno záleží na práci sociálních pracovníků nebo dalších pracovníků obce, na tom, jak vyjednávají se soukromými vlastníky. Ale i v České republice jsou zodpovědní starostové, kteří se snaží ten problém nějak řešit. Jako ministerstvo realizujeme od roku 2016 projekt podpory sociálního bydlení, ve kterém máme zapojených šestnáct obcí z celé republiky.  Pilotně ověřují a testují různé režimy sociálních bydlení včetně poskytování bytů a sociální práce, která je také klíčová. Ve chvíli, kdy člověk dostane byt, ale nemá možnost žádné další podpory, tak se potom může velmi jednoduše stát, že „selže“ a musí odejít. Sociální pracovník je opravdu klíčový jako podpora, aby ten člověk v sociálním bydlení dokázal vyjít.

Šimáček: Důležité je připomenout, že odpovědných majitelů bytů, kteří jsou ochotni a schopni dát byt sociálně slabým, je menšina. Pak se důsledky jednak privatizace a jednak nezodpovědnosti většiny – ne všech, ale většiny – obcí projeví extrémně. Pokud je někde velmi silný majitel bytového fondu a má svoje spekulativní záměry, tak obec převálcuje. Pokud si obec rozprodala bytový fond, ztratila schopnost regulovat bydlení. Koncept sociálního bydlení s tím, že obec vlastní nebo spravuje nějaké byty, představuje šanci na návrat do nějaké rovnováhy. To je právě případ Litvínova. Jenom nesouhlasím s tím, že lidé nejsou na ulici. Jednak tu je obrovské množství bezdomovců, jsme někde v řádu tisíců, možná desetitisíců, samozřejmě koncentrovaných v urbánních centrech. A kde je hranice toho bezdomoví? Je ještě bydlením jedna místnost o výměře patnáct až dvacet metrů čtverečních pro rodinu s mnoha dětmi na ubytovně plné štěnic, bez vody, bez sociálního zařízení? Lidé se po měsících stěhují a často do podmínek, které jsou úplně mimo všechno, co si kdo dovede představit, že ještě může sloužit k bydlení. Taky je důležité dodat, že dávka doplatku na bydlení je vyplácena ve výši osmdesáti procent nákladů. Takže ti lidé ji musí doplácet z jiných dávek, které také postupně ubývají, častokrát z práce načerno. Nebydlení se spojuje s nezaměstnáním a je to začarovaný kruh. Systém tady selhal absolutně v desetitisících případů.

Máme systém, ten nějak funguje. Je třeba ho úplně převrátit, anebo by ho stačilo nějak doplnit? Najít nějakou motivaci pro města, dostavět pár sociálních bytů…

Modlitbová: Opravdu důležité je zavedení nějakého národního systému, který pokryje potřeby na celém území České republiky. Další důležitá věc je opravdu definovat, co sociální bydlení je a není. Když se zeptáte obcí v České republice, jestli poskytují sociální bydlení, tak vám téměř každá řekne, že ano. Jenže potom přijde to „ale“. Ano, poskytujeme sociální bydlení, ale pouze rodinám s dětmi. Ale pouze lidem, kteří nemají žádné dluhy. Ale pouze lidem, kteří mají nějak deklarovaný vztah k obci. Potom vám vypadnou lidé, kteří se tady do té skupinky nevejdou. A pak je problém, kde mají bydlet oni.

Měl by stát kontrolovat nabídku sociálních bytů ve městech?

Modlitbová: Minimálně by měl nastavit pravidla hry. Ale klíčovým hráčem zůstává obec.

Šimáček: Stát má podpořit obec i finančně. Systém asi bude dominantně stát na dávkách, na tom není potřeba nic měnit, stojí na nich významná většina západních systémů. Ale bytový fond by měl být podporován z úrovně státu, aby obce tu zátěž zvládly. Některé na to nebudou mít.

Mikeszová: Měla by být úzce definována skupina, která potřebuje zvláštní podporu. Bezproblémové rodině s dětmi nebo seniorům obce rády poskytnou bydlení, ale pro úzkou skupinu těch opravdu potřebných, kteří nezískají bydlení na trhu nebo získají jen velmi nekvalitní bydlení za vysoké nájmy, pro tuto skupinu je potřeba nějaké speciální podpory, aby byla obec ochotná jim bydlení poskytnout. Nám se ve výzkumech ukázalo, že když je skupina široce definovaná, tak obec vždycky raději podpoří důchodce. A vzhledem k tomu, že má omezený počet bytů, na nejpotřebnější se stejně nedostane, vezme ty, co nemají dluhy.

Šimáček: Bál bych se zužování cílové skupiny. Ten systém má určitě celou řadu řešení a první jsou na řadě dávky. Většina lidí bude požadovat nějakou dávkovou podporu a teprve na další úrovni by měl přijít na řadu samotný sociální byt. Ale vždycky na někoho můžeme v určitou chvíli zapomenout anebo najednou vypadne. Připadá mi důležité, aby systém byl spíše rozkročen doširoka a pamatoval na všechny sociální situace, které mohou nastat.

Pácal: Nezapomínejte na případy, že lidé bydlí, ale dostanou se do tak složité situace, že nejsou schopni bydlení udržet. Je to hrozná škoda, když taková rodina musí odejít jenom proto, že najednou nemůže platit nájem. Proto pomůže, když se do systému sociálního bydlení v první fázi zapojí soukromý bytový fond. Jinak se to nevyřeší. Než se postaví nové sociální byty, to bude trvat dvacet let. V soukromém vlastnictví je poměrně hodně bytů, které se dají využít k sociálním účelům. Podmínky se nastaví tak, aby soukromí vlastníci nemuseli všechno platit za stát. Líbila se mi myšlenka, aby stát přímo nebo prostřednictvím nějaké neziskovky garantoval těm, kdo poskytnou sociální bydlení, že nájemník nezničí celý dům a že bude chodit nějaký normální nájem. Do toho hrozně rád půjdu. Pro mě jako dlouhodobého provozovatele nájemního bydlení není důležitý nájemník, který mi platí maximální nájem, ale ten, který mi ho platí trvale. Když mi stát garantuje třeba něčím prostřednictvím, že místo deseti tisíc budu dostávat šest tisíc měsíčně, v tu chvíli jsem zajímavý pro banky. Dnes nechtějí financovat komerční bydlení, protože vědí, jak velké ztráty vznikají na nájemném, ale tady budou vědět, že za tím stojí stát.

Je lepší investovat do sociálního bydlení, spekuluje se třeba o laciných kontejnerových bytech, anebo raději podpořit bydlení v soukromém sektoru?

Mikeszová: Jak v kterém městě, jak v které obci. Někde mohou smlouvy se soukromníky fungovat výborně, někde mají strukturu bytů, že to fungovat nemůže. Pak je vhodné, aby obec měla nějaké obecní byty. 

Modlitbová: Někde byty jsou, ale záleží i na tom, jaké mají dispozice, jak jsou velké a kde se nacházejí. Pokud máte spousty bytů v obci, kde není práce a kde není infrastruktura, potom je dost složité najít o ty byty zájemce.

Šimáček: Říkal jste, že bydlení v kontejnerech je laciné. Častokrát to je mnohem nákladnější řešení. Jednak to také něco stojí, ale hlavně se tím neřeší ekonomická a sociální situace rodin, které se tam ubytují. U Čunkova řešení ve Vsetíně jsme spočítali náklady na rodiny, kterým nakoupil za veřejné prostředky ruiny někde v okolních vsích. Jednak zatížil veřejný rozpočet nákupem a posléze šlo o dalších deset milionů na sanaci situace těch rodin, zejména dětí. Náklady jsou potom násobně vyšší. Kdyby ti lidé hned na začátku začali standardně fungovat v sociálním bytě, posléze během jednoho roku upravili svou sociální situaci, pak by už byli soběstační.

Modlitbová: Ještě může být problém koncentrace lidí se závažnými sociálními problémy v jedné budově. Máte kontejnery, kde je dvanáct bytových jednotek pro lidi se sociálními problémy. Jaký je pak rozdíl mezi novými kontejnery a nějakou ubytovnou s už tradičními problémy?

Šimáček: Přitom ministerstvo pro místní rozvoj volí právě tohle jako systémové řešení. V říjnu tohoto roku předloží vládě věcný záměr zákona, kde sociální domovy, jinými slovy ubytovny nebo kontejnerové bydlení, budou řešením pro 50 tisíc lidí z nejrůznějších míst.

Mikeszová: Myslím, že tak to není chápáno. To má být provizorní bydlení ve smyslu azylového domu. I když už bude nějaká nabídka sociálního bydlení, vždy bude potřeba nějaké jakoby provizorní řešení. Někdo neuspěje v tom obecním sociálním bytě, musí se vrátit zpátky, a jde o to, aby se nemusel vracet do nějaké ubytovny, kde zase bude platit nějaké nehorázné poplatky, ale aby byla nějaká záchranná síť.

Je možné rozlišit, ve kterém městě je lepší stavět sociální byty a kde je naopak lepší platit soukromníkům za bydlení pro ty, kdo jsou v nouzi?

Pácal: Jistě. To není nic složitého.

Mikeszová: Záleží také na obci. Jestli se jí bude zdát výhodnější koupit byty, zrekonstruovat je, postavit, nebo se domluvit s pronajímateli.

Šimáček: Bydlení je dlouhodobá věc a je třeba ji řešit strategicky. Obec si musí říct, jací lidé na tom území bydlí a kdo jsou hlavní majitelé bytového fondu. Na tom postavit nějakou deseti- dvacetiletou strategii a pozvat aktéry k dohodě o tom, co má každý za své osobní zájmy, jaké jsou tam rozvojové plány majitelů bytového fondu. Podle toho může rozhodnout, že si sama doplní bytový fond, nebo to nechá na majitelích, kteří jsou zodpovědní a vstoupí s obcí do partnerství. Jde o to, že se lidé domluví.

Martina Mikeszová

Sociologický ústav Akademie věd ČR

Jitka Modlitbová

ministerstvo práce a sociálních věcí

Jiří Pácal

realitní společnost Central Europe Holding

Martin Šimáček

Institut pro sociální inkluzi, nezávislý think-tank