Rok se schyluje, ale ještě se neschýlil úplně, historky dodávat nepřestává. Na počest odcházejícího roku 2019 si dovolím zrekapitulovat dvě nedávné kruté řeže na sociálních sítích, které budou nějakými příštími dějepisci považovány za, ach, tak příznačné pro rok 2019. První se týká hudby. V noční talk show Jimmyho Kimmela vystupovala sedmnáctiletá popová zpěvačka Billie Eilish. S dvaapadesátiletým moderátorem sehráli scénku na osvědčené téma „mladí neznají hvězdy z časů mládí těch starších“. Kimmel jí nahazoval jména různých kapel a zpěváků proslulých v osmdesátých, Eilish ta jména nic neříkala, Kimmel hrál šokovaného. Pak se jí zeptal, jestli zná kapelu Van Halen, ona řekla, že ne, Kimmel se zasmál a řekl: „Já se snad rozbrečím.“ Asi netušil, že tím odstartoval bitvu generační, kulturní a bůhvíjaké ještě války.

Nevelká, ale velmi aktivní část publika na sociálních sítích – rozparáděná potřebou se spravedlivě rozohnit a nebrzděná schopností vnímat jiné lidi jinak než jako záminku k ideologickým tirádám – se jala bránit nevinnou dívčinu před agresivní zatrpklostí stárnoucích šašků. Zapojila se do střetu, který byl virtuální jaksi na druhou. Řešil se v něm problém, který ani v tom virtuálním světě nenastal. Zanícené debatéry to ale nezastavilo. Na naší půdě v tom ohledu představoval vrchol článek na Alarmu, jehož autor Jiří Špičák věnoval aféře přes tisíc slov. Od Jimmyho Kimmela, údajně neschopného pochopit, že sedmnáctiletá dívka nezná kapelu, která byla na vrcholu předtím, než se narodila, se dostal i ke své rodinné historii a starší generaci českých hudebních fanoušků, která uznává jen bílé muže s kytarami. Zrovna na tomhle něco je. Může to souviset s tím, že před pádem železné opony se do tehdejšího Československa dostalo jenom něco, také mám teorii, že máničkám sedmdesátých a osmdesátých let byla podezřelá veškerá hudba, na niž je možné tančit, protože ji vnímaly jako infikovanou discem a disco bylo přece špatně... No nic. Na skupinu Van Halen se mi za všechny ty roky podařilo zapomenout. Tak jsem si pustil pár jejích hitů a hned jsem si uvědomil, jak jsem je tenkrát nesnášel. Ale dneska mi v té přepjatosti, svalnatosti, okázalých gestech a rozjezdech přišli dost legrační, svým způsobem potěšili. Nevím, jestli řeči a písně dneška zestárnou do takhle zábavné (jistě nezamýšleně) podoby. Řekneme si na onom světě.

Ještě větší rozruch způsobila americká předvánoční reklama na drahý rotoped Peloton. Manžel ho v ní koupí ženě a ona na něm radostně drandí a natáčí se při tom a po roce mužíčkovi pustí výběr z těch videí: dobře jsi to koupil, můj milý. Rychle bylo odhaleno, že reklama vlastně zobrazuje zneužívání. Ten zavrženíhodný muž koupil manželce rotoped, protože její figura se mu nezdála dost perfektní. A ona se na něm zoufale moří a moří, aby dostála přehnaným požadavkům tyranovým. Mnozí uživatelé viděli za reklamními obrazy převelice temnou story, kdoví, co se v té domácnosti děje, když žena sleze z Pelotonu. Reklama utvrzuje ženy v tom, že je nutno snažit se naplnit absurdní ideál krásy. Herečka v reklamě nemá přes váhu, ale tomu jejímu perfekcionistickému a majetnickému partnerovi to nestačí, tak ji zastrašuje a ona zhrozená na ten rotoped vleze a tak dále a tak podobně. Pochopitelně došlo na různé mediální rozbory a analýzy, akcie výrobce Pelotonu na burze spadly o několik procent. Autorka jednoho z komentářů přišla se vskutku podvratnou interpretací reklamy – třeba ten chlap koupil manželce rotoped, protože o ní ví, že ráda cvičí, ne proto, aby zeštíhlela, ale pro pohyb sám. Šokující představa, až se z ní jednomu zatočí hlava. Jiný analytik zjistil, že za pobouření angažovaného publika do značné míry může... obočí hlavní představitelky. Skutečně je trochu neobvykle tvarované, což její tváři dodává výraz permanentně ustaraný. I když si cvičení na rotopedu užívá, vypadá přitom, jako by ji právě mučili. Samozřejmě že daleko víc vypovídající o stavu společnosti než reklama na rotoped je ta skutečně masivní reakce na reklamu na rotoped. Neříká ale nic, co by soudní lidé už dávno nevěděli: nějak nám všem hrabe.