Nad knihou Flannery O’Connorové Tajemství a mravy

Učitelka tvůrčího nepsaní

Nad knihou Flannery O’Connorové Tajemství a mravy
Učitelka tvůrčího nepsaní

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Personalizace reklam způsobila, že mě na internetu pronásledují nabídky účasti na on-line seminářích – tzv. masterclasses – různých literárních veličin. Za skromný poplatek si člověk může pustit video a vyslechnout výklad o tom, jak psát jako ta která star literárního provozu, jež se s posluchači podělí o pár svých oblíbených fíglů. Nic proti tomu – doba je těžká a každý přivýdělek se hodí. Jestli ale mají takové on-line kurzy a vůbec celý průmysl výuky tvůrčího psaní ještě nějaký jiný smysl než být dílčím řešením pro existenční potíže literátů? Těžko říct. Možná pro někoho. Chovám ale v tom ohledu jistá podezření.

Rozhodně si nejsem jist, že jejich přínos vyváží to velké množství špatných knih, jež byly napsány za pomoci dovedností získaných tímto způsobem. „Kamkoli přijdu, všude se mě ptají, jestli si nemyslím, že univerzity spisovatele umlčují. Zastávám názor, že je ještě neumlčují dost. Existuje nejeden bestseller, jehož vzniku by dobrý učitel dokázal zabránit,“ píše Flannery O’Connorová (1925–1964) v jedné ze statí shromážděných ve výboru Tajemství a mravy (česky Argo, 2020). Je to kniha o psaní, která z nikoho spisovatele neudělá, což patří mezi její velké přednosti. Je dokonce možné, že někteří její čtenáři, již se na dráhu literáta už vydali, díky ní prozřou a svoje někdejší rozhodnutí přehodnotí. Přinejmenším autor těchto řádků z ní slyšel znělý a jistým způsobem radostný imperativ: „Jdi se s těmi svými pokusy zahrabat!“ Neobsahuje žádné mechanickým způsobem aplikovatelné tipy. „Můj přístup k literárním problémům se velice podobá tomu, jak slepá hospodyně doktora Johnsona nalévala čaj: vždycky ponořila do šálku prst.“ Podle takové rady se adept literatury nenaučí strukturovat odstavec a její praktická využitelnost je vůbec nulová. Ta sentence je jenom pravdivá. A formulovaná s vtipem, přesností a krásou, pro něž by si každý trochu soudný literát nechal rád vrtat koleno.

Flannery O’Connorová patří mezi nejlepší prozaické autory dvacátého století, čeští čtenáři se s jejími díly mohli seznámit až v posledních letech, kdy vyšly povídkové soubory Dobrého člověka těžko najdeš, Všechno, co se povznáší, se musí setkat a román Moudrá krev, z jejího beletristického díla tak zůstává nepřeložený jen román Násilníci po něm sahají. Její prózy jsou příkladem vrcholného stylistického umění, skládá svoje povídky z vět a replik, jež mohou znít jednoduše, není v nich přítomná jakákoli zaumnost, velice samozřejmým způsobem se v nich spojuje strohost a poezie, při vší neokázalosti její vyjadřovací schopnost nepřestává člověka přivádět k úžasu. Styl je v jejích prózách prorostlý s příběhy, jež vypráví, a světem, do nichž je zasazuje. Bývá přiřazována k žánru „southern gothic“– drsným až posedlým historkám z amerického Jihu, plným excentrických figur a temných vášní. Pro O’Connorovou je ale tahle škatulka značně omezující, její svět je právě a jenom její. Odehrávají se v něm kruté historky ze životů všelijak narušených postav, líčené s poetickou věcností, která nikdy neodvrátí zrak, byť by se před ním lidství dotýkalo toho nejhlubšího dna nebo projevovalo tu nejmenší malost, pozorovatelka toto vše ale popisuje způsobem, který těm obrazům narušené humanity zachyceným často se sardonickým humorem dodává snad až mytickou váhu. Je to svět, v němž není moc místa pro cokoli majestátního, velmi zaprášený. „Beletrie je o všem lidském a lidé nejsou nic než prach, takže pokud je vám proti srsti se zaprášit, vůbec byste se neměli pokoušet beletrii psát. Není to pro vás dost nóbl práce.“ Zároveň líčený způsobem, který za jeho groteskností umožňuje zahlédnout tajemnou hloubku, i to nejtriviálnější nebo nejkrutější, nejčerněji směšné (třeba ukradená protéza) v něm může sloužit jako nenápadná směrovka k věčnosti.

Životopisné údaje autorky mohou vykreslovat obraz nějaké požehnané i prokleté outsiderky. Žena, která žila osaměle a zemřela velice předčasně na nemoc, na niž viděla umírat svého otce a jistě jí bylo jasné, že půjde v jeho stopách. Excentrická chovatelka pávů, osamělá katolička na protestantském Jihu. V Tajemství a mravech ale promlouvá osoba nijak éterická, uzavřená do slonovinové věže, tuhle klišovitou představu života spisovatele taky elegantně shazuje: „Vždycky mě velice rozčilují lidé, kteří naznačují, že psaní beletrie je únik od reality. Je to naopak skok do reality, který s člověkem řádně otřese.“ V textech zařazených do Tajemství a mravů působí Flannery O’Connorová jako v dobrém smyslu angažovaná mladá žena, která věcně, přesně a s vtipem a také vášní vypráví o věcech, jež obecenstvo možná neposlouchá úplně rádo. Aspirující spisovatelé a studenti v jejích slovech nenajdou velké povzbuzení a čtenářstvo se velké úcty nedočká. „Dáma, která dosud četla pouze knihy, které jí zušlechťovaly mysl, jde po bezpečné cestě – ale taky beznadějné. Nikdy nepozná, jestli se její mysl skutečně zušlechtila, nebo ne, ale kdyby si nějakým omylem přečetla skutečně dobrý román, jistě by zjistila, že se s ní něco děje.“

V textech z Tajemství a mravů (často jde o příležitostné články či přepisy vystoupení) O’Connorová přemítá o psaní a  – vznešeně řečeno – spisovatelském údělu. Velmi osvěžujícím způsobem se v nich drží při zemi, zdůrazňuje primární úlohu, kterou mají v próze smyslové vjemy a schopnost popsat hmotný svět, ten je v očích katolické autorky manifestací božského mysteria. Zdůrazňuje význam příběhu, z něhož by v próze mělo vycházet vše ostatní, neměl by sloužit jako mechanismus, s jehož pomocí se ke čtenáři dostane nějaké předem definované a triviální poselství. „Lidé mají ve zvyku se ptát: ,Jaké je téma vašeho příběhu?‘ Přitom očekávají, že jim odpovíte: ,Téma mého příběhu je ekonomický tlak systému na střední třídu‘ nebo nějaký podobný nesmysl. Když podobnou odpověď dostanou, jsou spokojení a mají pocit, že ten příběh už nemusejí číst.“ Mluví o různých vrstvách těch příběhů a konstatuje možná nutné neporozumění, na něž se spisovatel, který svou tvorbu bere vážně, musí připravit. „Slovo symbol odstrašuje spoustu lidí stejně jako slovo umění. Nejspíš si myslí, že je symbol něco tajemného, co autor vkládá nahodile do textu, aby vyděsil běžného čtenáře – jakýsi literární zednářský stisk ruky, který pochopí jen zasvěcení. Myslí si, že je to způsob, jak říct něco, co ve skutečnosti neříkáte, takže pokud se vůbec nechají donutit, aby si nějaké domněle symbolické dílo přečetli, přistupují k němu jako k příkladu z algebry. Určete x. Když potom skutečně najdou – nebo si alespoň myslí, že našli – nějaké zobecnění, to x, vyvolá to v nich silný pocit uspokojení a dojem, že příběh ,pochopili‘.“ O’Connorová se ale slova umění zjevně nebála, dokázala o něm mluvit se zaujetím prostým patosu, vnímala ho jako metu, k níž je nutno se upínat jaksi samozřejmě – co taky dělat jiného? „Spisovatel působí na podivné křižovatce, na níž se nějakým způsobem setkávají čas, místo a věčnost. Jeho úkolem je tu křižovatku najít.“ Představa, že by jako autorka mohla adeptům literatury předat nějaké praktické vědomosti, jí připadá úplně nesmyslná, naučená technika vyprávění se hodí jenom těm, kdo nevědí, co říct a proč. Nimrání se v sobě je popřením úkolu umělce. „Žádné umění není pohrouženo do sebe, tvůrce na sebe naopak zapomíná, aby vyhověl nárokům toho, co vidí, i toho, co právě vytváří.“

Texty také dokládají v něčem svárlivý vztah spisovatelky k její identitě Jižanky a katoličky. K obojímu se velmi zaníceně hlásí, obojí je pro její tvorbu a vůbec život naprosto integrální, zároveň deklaruje odhodlání nenechat se svázat obecně sdílenou představou, jak má Jižan či katolík psát. Obojí také vnímá jako etiketu, jíž ji s oblibou označují lidé, kteří její původ či víru nesdílejí a ani v nejmenším nechápou, dosazují za ni vlastní neznalé vývody. „Přišla jsem ovšem na to, že čtenář ze Severu bude říkat groteskní všemu, co pochází z Jihu, s výjimkou toho, co groteskní skutečně je; v takovém případě bude říkat, že je to realistické.“ Především v druhé části Tajemství a mravů se O’Connorová soustřeďuje na výklad souvislostí mezi její tvorbou a její vírou, ty texty ale mohou oslovit i nekatolického čtenáře, kohokoli, v němž je potřeba tvořit, vidí v tom svoje poslání a zároveň spolu s nějakou jasně definovanou skupinou sdílí nějaké přesvědčení, o jehož pravdivosti je hluboce přesvědčen. A způsob, jímž svoje zápasy popisuje, může být velice inspirující dnes, kdy se od spisovatele zase začíná vyžadovat především konformita. Ta politická, která bude odměněna příznivou zpětnou vazbou z těch správných míst, dá průměru naději, že bude vyzdvižen, nebo konformita vůči čtenářským očekáváním, jež se může projevit na žebříčcích prodejnosti. O hlavní slovo usilují dámy a pánové, kteří chtějí být předvídatelným způsobem zušlechťováni, podobně jako ta čtenářka z citátu O’Connorové. Tajemství a mravy přesvědčivě ukazují, jak moc se to míjí s podstatou umění a jak daleko může tvůrce dojít, když se těchhle ohledů zbaví.

18. dubna 2020