Letos zažíváme nejmohutnější připomínání 21. srpna vůbec. Jistě k tomu přispívá kulatá padesátka, to ale nemůže být celé vysvětlení. Například třicáté výročí bylo kulaté taky dost, vzpomínka byla o dvacet let čerstvější atd., a přesto v roce 1998 vzpomínání zdaleka nedosahovalo letošních rozměrů. Mezi dalšími důvody, proč letos nabírá 21. srpen tak mohutný rozměr, bude dnešní geopolitika, tedy pocit, že Rusko se vrací k agresivnímu chování v Evropě. Význam má i změna stylu, jakým se dnes v době sociálních sítí provozuje politika. Je ještě osobnější a efemérnější, než byla před pár lety. A konečně oproti roku 1998 je český politický systém obtěžkán přímou volbou prezidenta. Výsledkem toho všeho je i aférka kolem oznámení Hradu, že Miloš Zeman letos k srpnovému výročí nic neřekne, kterou se Česká televize cítila nucena kompenzovat přenosem projevu jeho slovenského protějšku Andreje Kisky.

Příslušné oznámení Hradu je staré týden. Týden byla možnost uchopit tu zprávu třeba jako podnět k diskusi o tom, jakou cenu vlastně mají zpravidla mechanické projevy našich profesionálních politiků, když cítí povinnost mluvit o dějinách. A proč zrovna ta část veřejnosti, která politiky paušálně a dost nespravedlivě opovrhuje, náhle žádá, aby ji nudili i při této příležitosti.

Místo zajímavé debaty samozřejmě přišlo poštěkávání. Asi nejdál zašel předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, který prezidentovi zaslal otevřený dopis a v něm výzvu, aby „nezanedbal své ústavní povinnosti a důstojně připomenul události“ osmašedesátého. (O jaké ústavní povinnosti právník Pospíšil vůbec mluví?)

Dalším výrazným počinem byla slova Pospíšilovy místopředsedkyně Markéty Adamové Pekarové. Ta Andreje Kisku nazvala „stínovým prezidentem pro ty z nás, kdo jsme znechuceni politikou našeho rezidenta“. Všimněte si vypadlého prvního písmena ve slově prezident. Naznačuje se nám, že Miloš Zeman si padesáté výročí nepřipomíná proto, že je Putinův agent. Asi mu to v Kremlu zakázali.

Takové vývody jsou neuvěřitelné hned dvakrát. Jen tak bez důkazů nařknout hlavu státu z velezrady je výrazem elementární neúcty k institucím tohoto státu, bez ohledu na to, jak sympatický nám právě sloužící prezident je.

Za druhé stínoví občané slovenského prezidenta předvádějí, jak snadno lze zájem o historii předstírat a přitom jen vyhledávat okamžité politické uspokojení. Myšlenka zahanbit právě v těchto dnech Zemana Kiskou by nikdy nemohla napadnout někoho, koho aspoň trochu zajímají fakta.

Miloš Zeman nebyl za normalizace žádný disident, ale za své chování se určitě nemusí stydět. Po dvou letech strávených v KSČ ho z ní roku 1970 pro nesouhlas s okupací vyloučili, měl potíže sehnat práci. Následujících dvacet let se choval svobodněji než odhadem 90 procent jeho spoluobčanů.

Andrej Kiska se ve svých dvaceti letech ucházel o členství v KSČ. To bylo v roce 1983, nevzali ho. (Ještě nebyl konec 80. let, kdy už na tom komunistická strana byla často tak zle, že – slovy jednoho pamětníka – „jsme brali i ženský“.) Ale Kiska se chytil jinak, v práci se stal šéfem podnikové organizace SSM. Podle vlastní vzpomínky z několik let starého chatu na stránkách serveru Pravda.sk měla organizace SSM, kterou tehdy vedl, zhruba 50 členů.

Pro ty Slováky, kteří dnes Kisku podporují, pochopitelně nehraje roli, jak se jejich prezident choval zamlada, význam pro ně mělo, když se jim v roce 2014 nabídl jako silný vyzyvatel Roberta Fica. Ale pokud my v České republice chceme dnešní výročí využít k úvahám o chování jednotlivce v obtížných dobách, je i mlčící Zeman lepší model než mluvící Kiska.