Příští týden by mělo nastat dlouho očekávané otvírání škol. Ten začátek mohl dopadnout i hůř, poněvadž vláda se chystá otevřít rovnou celý první stupeň (ovšem jen poslední ročník školek). Naneštěstí i tento polovičatý krok vládní epidemiologové ještě vážně znehodnotili. Znehodnotili ho trváním na rouškách během výuky přesto, že se žáci mají dvakrát týdně testovat. (Na zřejmou otázku, jestli tedy testy nejsou zbytečné, když je třeba jistit se rouškami, lidé z Mezioborové skupiny pro epidemické situace MeSES mrky mrk naznačují, že ano, testy jsou hlavně pro parádu.) Zadruhé krok do normálního světa znehodnotili nápadem s rotační výukou. Přitom už na podzim školy běžně zvládaly oddělit od sebe třídy tak, aby se jejich žáci mezi sebou nepotkávali. Takže jediné vysvětlení těchto „opatření“, které dává aspoň nějaký smysl, jsou obavy vládních epidemiologů, že kdyby školy otevřeli hned od základních po vysoké a nenásledoval by epidemický výbuch, dostanou kritici vlády munici pro své tvrzení, že zavírat školy byla hrozná chyba.

MeSES vede hlavní epidemiolog IKEM (ovšem vzděláním infektolog) Petr Smejkal. Z nějakého důvodu si Smejkal skupinu sestavil jednobarevnou, nenajdeme v ní ani jednoho epidemiologického liberála, zato několik příznivců vědecké Iniciativy Sníh, mezi nimi matematiky-modeláře. Modely jsou samozřejmě odhadování budoucnosti a střelba do tmy. Potíž nastává ve chvíli, kdy se ta budoucnost stala minulostí, vyloupnou se z ní data, která jdou proti starým modelům, a modeláři je ignorují.

Minulý týden byla zveřejněna první vědecká práce české provenience, která se vůbec pokouší zjistit, jaké ohnisko pandemie od loňského září představovaly školy a jejich žáci. Uskutečnily ji společně síť laboratoří SPADIA LAB (plus spřízněný GeneSpector) a kapacity z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Solidní vědecký základ můžeme celkem bezpečně předpokládat i u těch, kdo psali oponentní posudky. Výchozí materiál pro studii tvoří statisíce PCR testů provedených laboratořemi SPADIA od března 2020 do března 2021, z nichž lze jakžtakž odhadnout prevalenci, tedy výskyt (nového korona)viru v každém jednotlivém dni za poslední rok, navíc podle věkových skupin. S ohledem na téma práce používali autoři testy od 1. září dál. Už z tohoto základního materiálu jim vyplynuly dva poznatky. Jedním je setrvale nižší výskyt čínského koronaviru mezi dětmi. Ve skupině dětí ve věku 6–8 let naměřila studie jen poloviční hodnoty populačního průměru. I mezi staršími dětmi je nižší výskyt než mezi dospělými, byť rozdíl už zdaleka není tak markantní. Navíc se výskyt viru u dětí zvýšil vždycky po zavření škol. Neboli: žáci nejspíš chytali infekci doma, rodina je větším zdrojem čínského koronaviru než škola. Zatím si naštěstí rodiny nikdo netroufá ze zdravotních důvodů rušit.

To se doplňuje s druhým poznatkem, známým už ze zahraničí, totiž že děti bývají méně nakažlivé než dospělí. U pozitivně testovaných žáků od šesti do třinácti let byl průměrný počet molekul viru SARS-CoV-2 v odebraném vzorku významně nižší, což s sebou zpravidla nese slabší nakažlivost. Počty molekul v pozitivních vzorcích skoro lineárně rostou s věkem a ještě skupina ve věku 19–26 let, z níž se rekrutuje typický vysokoškolák, má molekul o něco méně než dospělí (v této studii lidé mezi 25 a 65 roky). Tyto hypotézy se ještě ověřovaly ve dvou pilotních studiích přímo mezi žáky. Jedna studie testovala žáky prvních a druhých tříd základních škol pár dní před jejich zavřením, 25. února. Z 313 testovaných dětí byly pozitivní čtyři. V druhé pilotní studii přišli v březnu na řadu žáci tzv. předurčených škol, tedy škol pro děti zdravotníků, učitelů a pracovníků záchranného integračního systému Středočeského kraje. Ze 776 dětí otestovaných v prvním kole bylo pozitivních nula, v druhém kole z tisíce dětí čtyři. Skeptik namítne, že žáci předběžných škol jsou převážně dětmi zdravotních sestřiček, které už se za poslední rok dost promořily (autoři studie díky dotazníkům vědí, že domácností aspoň s jedním rodičem pozitivním na SARS-CoV-2 bylo 30, aspoň s jedním očkovaným rodičem dokonce 60 procent). Mohli bychom z toho vyvodit, že dětí, které přinesou do školy virus z domova, předají ho spolužákům a ti se s ním vrátí do svých domácností, je v předběžné škole logicky méně, takže pro výzkum, do jaké míry funguje škola coby množírna koronaviru, se tyto školy nějak extra nehodí. Ovšem autorům studie to potvrzuje jednu z jejich hlavních tezí: že totiž děti se spíš nakazí od dospělých, než aby samy infikovaly dospělé.

Ve školách laissez-faire

Jeden z dílčích závěrů studie ocitujeme celý: „Je otázkou, do jaké míry má smysl přenosu infekce ve školách bránit. Vzhledem k nízké infektivitě SARS−CoV−2 v dětské populaci by soustavné sledování infekce a následná karanténní opatření limitovala a oddalovala dosažení kolektivní imunity v této populaci. Toto ‚zplošťování křivky‘ je částečně odůvodnitelné v rizikové populaci, kde snižuje zatížení zdravotního systému. V případě dětské populace by však toto ‚zplošťování‘ trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu se všemi negativními dopady na zdraví a výchovu dětí a na fungování jejich rodin.“ Jinými slovy: roušky a neustálé testování žáků s následujícími karanténou pozitivních, celá ta pavučina podmínek, do níž návrat k výuce zabalili vládní epidemiologové, je další omyl. Faktické promoření dětí by postavilo jednu z hrází, které pro případ, že se infekce vrátí nebo zle zmutuje, budou v nějakém stupni bránit staré ročníky a chroniky. Je strašné, že se vládní grémia, středová opozice a velké televize ocitly pod nadvládou apokalyptiků z Iniciativy Sníh. Skutečné poznání viru SARS-CoV-2 se odehrává mimo tento uměle zúžený koridor.