Koncem dubna se premiér Andrej Babiš v Praze sešel s Bernardem-Henrim Lévym (nebudu ho obsáhle představovat, stačí říct, že se na něj dají vztáhnout plus minus všechny charakteristiky, které člověku naskočí, když uslyší slova „významný francouzský veřejný intelektuál“), v Praze předváděl své monologické představení o Evropě (říkám – významný francouzský veřejný intelektuál). Oba o tom podali zprávu, Andrej Babiš – respektive tím úkolem pověřený „ghostwriter“ – schůzku popsal na Twitteru, Lévy své dojmy formuloval textem pro francouzská média, který včera přetiskly Hospodářské noviny. Je zábavné si ty dvě verze srovnat.

Premiérův Twitter setkání popisuje s charakteristickou křečovitou žoviálností a líčí ho vlastně jako úspěch. Babiš se setkal s člověkem, který premiéra vnímal apriorně kriticky, ale podařilo se mu dokázat, že je jiný, než se o něm píše. Člověk, s nímž i BHL stojí za to rozprávět hodinu a půl, má spoustu dobrých nápadů a je schopný a odhodlaný leccos zařídit – třeba „české občanství pro jeho kamaráda Milana Kunderu“. Vzbudil ve filozofovi takový respekt, až „mi nakonec řekl, že bych měl uspořádat v Česku summit evropských lídrů. Zkusit společně řešit brexit nebo problémy v Sýrii.“ Tak už víme, s kým spojuje špička francouzského intelektuálního showmanství naděje na vyřešení všemožných evropských a světových krizí. Snad jenom Lévyho literární vkus Babiš neodhadl úplně přesně – „vybavil jsem ho na cestu naší knížkou v angličtině, aby viděl, že i když nemáme stejné názory na všechno, tak já mám vize, které se snažím realizovat“. K tomu se snad dá dodat jen babišovské: Ty brďo!

Lévyho popis schůzky je nesen výrazně jinou emocí – žádná vítězosláva, spíš něco mezi pobaveností a zděšeným úžasem. Nad suverenitou a cynismem, s nimiž Babiš mluví o všech a o všem. Možná taky paranoií, Lévy popisuje velmi „babišovský moment“ – premiér mu vyčítá, že o něm šíří lži, stejné lži, jako o něm píše Respekt, který dělá Lévyho představení reklamu, a Respekt vlastní kdo? Bakala! To jsou zase nečekané souvislosti. Nakonec i s tím Kunderou to asi bylo trochu jinak. „,S Kunderou jsem se v Paříži sešel,‘ protestuje. ,Nabízel jsem mu české občanství. Stačilo podepsat.‘ Úplně vidím, jak si Babiš myslel, že se mu povede nalákat velkého spisovatele Kunderu do této směšné pasti. Opáčím, že Kundera se cítí být občanem Evropy a žije uměním románu. Ptám se, proč se český stát spíš nepostará o jeho archivy, nezaloží v jeho jménu nadace či nezřídí stipendia, aby se studovalo jeho dílo. ,No to můžeme udělat taky,‘ odpoví tónem vyjednavače, co se snaží přetáhnout štěstí na svou stranu, aby ovládl celý trh.‘“

Ten z jeho vlastních a Babišových slov složený premiérův portrét nakonec ukazuje člověka, který chce udělat dojem, zalíbit se. V tomhle případě ani ne tak voličům, jimž může být Lévyho názor na Babiše dost lhostejný – nové stoupence asi nezíská tím, že se s ním setká francouzská intelektuální hvězda (a žádné ani neztratí tím, že se před ní ztrapní). Jako by se v tom poněkud patafyzickém setkání projevila Babišova touha být nejenom mocný, ale také přijímaný. I v těch alespoň z mediálního hlediska nejvyšších intelektuálních kruzích. Být jedním z nich – moudrých mužů a žen, kteří rozebírají svět, a jsou toho pak plné noviny. Mluvit s nimi jako rovný s rovným, vidět je při tom pokyvovat hlavami, ostentativně před nimi opakovat – jak Lévy píše –, že vlastním michelinskou restauraci, všechny je tam navézt těšit se pohledem, jak jim chutná. Dobře se to jí u toho Babiše... Vlastně je to až trochu dojemné (jasně, přeháním). Tenhle lidský typ se označuje slovem parvenu a klasická francouzská literatura popisuje i více jeho klasických příkladů. Lidi, kteří bezmocně sledují, jak AB válcuje zdejší politickou scénu, mohou podobné situace pozorovat se škodolibým potěšením, vskutku těžko se mu bránit. Na druhou stranu, ještě že premiér ambicí zalíbit se i v těchto kruzích trpí. Třeba ho někdy trochu přibrzdí, až dostane nějaký ten hodně extravagantní nápad. Červ pochybnosti zahlodá: Co by tomu řekl přítel Lévy? A přítel Kundera?