Instalace s Putinem ve vaku na mrtvoly rozhodně na fasádu ministerstva vnitra nepatří. A pokud by měla vyvolat diskusi, čímž se snažil obhájit její zavěšení ministr Rakušan, tak diskusi o zcela jiných věcech.

Vystoupení v České televizi, kde Rakušan svou iniciativu vysvětloval, bylo velmi neohrabané. „Já se ve své dráze snažím politické příkopy zahlazovat, ale jeden jsem si dovolil úmyslně a možná i trochu provokativně do toho prostoru vykopat,“ pronesl. To je tedy hned na úvod dost zoufalé používání metafory, jež je sama už dávno politickým klišé. A z věcného hlediska nemá ministr vlády co žádné příkopy u nás doma vykopávat.

Později ve svém vystoupení mluvil o lidech, kteří u nás organizují protivládní, proruské demonstrace, s tím, že chtěl „označit pátou kolonu“. To je povážlivý výraz pocházející ze španělské občanské války. Byli to utajení zrádci v republikánském táboře. Kdyby na ně byli bývali včas přišli, jistě by je zabili. Ale u nás žádnou občanskou válku nemáme. Rakušan je ministr vnitra všech občanů této republiky a nemá co fantazírovat o tom, že musíme bojovat proti skrytým zrádcům. Ti lidé, o kterých mluví, navíc nejsou skrytí – tedy i po této metafoře Rakušan sáhl zcela chybně.

V duchu „dobře že je diskuse“ zareagoval Rakušan i na kritiku komentátora Martina Fendrycha, jež mu byla připomenuta. Ovšem nezareagoval na to, že to, co moderátorka přečetla, nebyl Fendrychův názor, nýbrž kritický názor jisté Ukrajinky, který Fendrych ocitoval.

Nakonec mluvil Rakušan o tom, že instalace měla vyjádřit i to, že si nemáme nechat naši vlajku vzít, že nemáme dovolit, aby si ji zabrali pro sebe falešní vlastenci. Což je jiná položka aktuálně probíhajícího diskurzu. To je tedy opravdu skvělý způsob, jak oslavit vlajku – tím, že ji pověsíme vedle mrtvoly!

Komunistickému pohlavárovi Vasilu Biľakovi, který se vyučil krejčím, prý napsali do výučního listu „nepouštět na saka“. Tomuto učiteli tam měli napsat „nepouštět na metafory“.

Tahle ukázka zpackaného producírování se není iritující jen sama o sobě. Je o to horší, že zapadá do nevěcnosti zdejší politiky. Někteří politici demobloku se předhánějí v tom, kdo označkuje mediální prostor více projevy toho, jak moc stojí s Ukrajinou a přeje si ruskou porážku. Ale občan – i občan stojící s Ukrajinou a přející si, aby naše země dělala pro porážku Ruska co nejvíc, nebo dokonce právě on – má právo očekávat od ministra vnitra jiné věci.

Je tu třeba problém sankcí. Ty ve svém celkovém dopadu neměly na ruskou ekonomiku takový vliv, jaký si od nich autoři slibovali. Zejména proto, že Evropa je na ruském plynu a ropě závislá, a i pokud se jejich nákup snížil, Rusku to bylo bohatě kompenzováno rostoucími cenami těchto komodit. Dnes je nejednoznačné, zda se v základních ekonomických makroukazatelích vede od začátku války hůř ruské ekonomice, anebo evropským. I my jsme do Ruska poslali pěkných pár miliard a nemůžeme si dovolit být ti, kdo budou na evropských fórech usilovat o tvrdší sankce. Protože jsme se na ruském plynu stali závislými. A to aniž bychom se o to zajímali – nákup plynu a výstavbu infrastruktury jsme přenechali rozhodnutím cizích firem. Po celá ta léta, kdy to probíhalo, jsme si nemohli stěžovat na nedostatek principiálních demokratů a kritiků Putinova Ruska ve veřejném prostoru. Ale kdo z nich se staral o to, v jaké energetické symbióze s ním žijeme? Vím o jediném známějším politikovi, který tu závislost a specificky plynovod Nord Stream 2 kritizoval před letošním únorem – senátoru Pavlu Fischerovi. To je všechno.

Zatímco ekonomický efekt sankcí je problematický, to, co funguje a lze dělat, je zamezit přístupu Ruska ke konkrétnímu zboží a technologiím, které potřebuje jeho obranný průmysl. Je ostuda, když na fotografiích ruské vojenské techniky, kterou Ukrajinci získali, najdeme součástky třeba od francouzské firmy Thales. Ale kdo sleduje diskusi, mohl si všimnout, že Kamil Galejev, ruský komentátor žijící v Americe, opakovaně upozorňuje na závislost ruského průmyslu včetně zbrojního na západních obráběcích strojích. Tady má Západ ještě páky, spřátelená Čína byla v roce 2021 až pátým největším ruským dodavatelem. A ti první čtyři? Německo, Tchaj-wan, Jižní Korea, Česko. Galejev uvedl i přímo tři české firmy – TOS Varnsdorf, Kovosvit Mas, TDZ Turn. U jedné z nich dokonce doložil články a fotografie z ruských médií z doby před válkou, že se její stroje podílejí na výrobě ruských balistických raket nesoucích jaderné hlavice.

Je to pravda? Zajímaly a zajímají se příslušné úřady včetně ministerstva vnitra o to, zda se od nás nevyváží technika, jež může mít použití ve zbrojní výrobě a může mířit do Ruska? Pokud ano, mají připraveny solidní odpověď na námitku těch firem „před válkou to bylo legální, řekněte nám tedy, jak máme výpadek ruského trhu nahradit“? O toto téma je téměř nulový zájem, a přitom to jsou věci, které stát má a musí dělat.

Rovněž by bylo žádoucí od ministerstva vnitra slyšet víc o tom, jak pokračuje vyšetřování kauzy Vrbětice. Tady je potenciál pro skutečnou pátou kolonu. Ale od dubna minulého roku, kdy kauza propukla, jsme slyšeli velmi málo nových oficiálních informací. Víme toho pomalu víc od Bellingcatu než od českých státních orgánů. Možná i proto je vědomí o tomto ruském útoku v mezinárodním mediálním prostoru chabé a lidé nedůvěřiví vůči našim orgánům mají své očekávatelné pochybnosti.

V Česku žije značné množství Rusů, v některých pražských čtvrtích přímo převládají. Víme, kdo jsou? Nejde o to, vyvolávat rusofobii. Ale regulace pobytu cizinců u nás, kterou má vnitro na starosti, dlouhodobě nebudí velkou důvěru. Případy, kdy si člověk čte o nějaké kriminální kauze, na níž se podílel cizinec s dlouhodobým pobytem, a musí se ptát, co tu ten člověk vůbec dělal a zda tu ještě je, nejsou výjimečné. Zde by byla namístě uklidňující komunikace. Ministr zmiňuje proslulý termín „strategická komunikace“, má na to experty, oni mu jistě poradí, jak na to.

V neposlední řadě je tu celý problém toho, jak se stát vlamuje do společenské komunikace. To, co zatím proniklo na veřejnost o tom, jak vnitro pracuje na politice „boje proti dezinformacím“, vůbec nebudí důvěru. Experti, kteří na tom pracují, jsou jistě seznámeni s americkou realitou a pravděpodobně i komunikují s americkými experty. Před třemi dny vyšla na webu The Intercept alarmující reportáž o tom, jak proti nim bojují americké státní orgány. Obsahuje řadu znepokojivých dokumentů o vyvíjející se cenzuře sociálních sítí, na níž provozovatelé spolupracují se státními orgány. O nebezpečném potenciálu vyplývajícím z toho, že orgány ustavené v uplynulém dvacetiletí pro informační boj s islámským terorismem se nyní přeorientovávají na „domácí terorismus“. Jsou tam i dokumenty o tom, že administrativa spolu se sociálními sítěmi má snahu „formovat“ diskusi o významných politických událostech, a to i v předstihu. Jde o nehorázné ohrožení svobody a angažovaný občan by ocenil, kdyby ho ministr vnitra uklidnil a jasně prohlásil, že se od takových praktik distancuje.

To by byl příkop, který by stál za vykopání. Užitečným vedlejším produktem by zároveň mohlo být, že by ministr měl méně času na vyvěšování instalací na kachlíkárně.