V době karlovarského festivalu na sociálních sítích i jinde žila aféra, kterou odstartoval dopis několika filmařů vedení akce. Signatáři zdvořilým způsobem vyjádřili údiv nad tím, že mezi sponzory festivalu je Česká zbrojovka, která navíc na Facebooku před přehlídkou nakrátko publikovala reklamu s kamerou a dvojsmyslným a ne zrovna vkusným sloganem We Love Shooting. Reakce byly značně emotivní, na obou stranách. Hrdě hlásím, že já na věc nemám silný názor. Dokonce na ni možná nemám vůbec žádný názor. Asi rozumím tomu, že někomu přijde spojení filmů a zbraní trochu podivné. Ze strany některých kritiků účasti zbrojovky ale taky zaznívaly argumenty konkrétními obchody České zbrojovky (dodávky pro egyptskou policii) nebo tím, že zbraně v ní vyrobené byly zabaveny pytlákům, kteří v Jižní Africe střílejí nosorožce. Ani jedna ta kauza mi nepřišla přesvědčivě doložená – ve smyslu pochybení nebo morálního selhání zbrojovky. Kritici signatářů se ovšem taky moc nepředvedli. Byly od nich slyšet různé varianty tvrzení o nevděčných filmařích, krajním a charakteristicky vulgárním způsobem to na síti vyjádřil komunistický poslanec Zdeněk Ondráček: „Přátelé, co si myslíte o tzv. umělcích, kteří kritizují sponzora, který jim platí chlebíčky a chlast? Kolik na tuto přehlídku marnosti dal český stát cestou ministerstva financí a ministerstva kultury? Já osobně bych té komediantské pakáži řekl, že když chtějí chlastat a žrát, tak za svoje jako každý návštěvník! A peníze státu bych věnoval sociálně potřebným. A teď mě můžete, mediální žumpo, citovat.“ Jsme součást mediální žumpy, takže cituji s klidným svědomím. Pozoruhodné je, že meritorně podobnou (třeba slušněji formulovanou) kritiku člověk slyšel během festivalu i od lidí, od nichž by nečekal, že budou s panem Ondráčkem souznít. Ne snad, že by s peticí musel každý souhlasit – například já ji nepodepsal, i když jsem k tomu byl osloven. Jiná věc je automaticky předpokládat u někoho, s kým třeba v něčem nesouhlasím, nějaké nízké motivy nebo vnímat jeho slova jako nutný projev charakterové vady (nedostatek vděčnosti nebo loajality). Ani nevím, jestli se signatáři té petice mýlili, nebo ne, nemám v tom moc jasno. Ale třeba se dá předpokládat aspoň to, že ten jejich dopis motivovalo to, co se v něm píše – tedy zájem o festival, na kterém jim záleží. Jasně, tyhle steroidy sociálních sítí přikrmené střety často vyvanou rychle, za měsíc o nich už nemusí nikdo vědět. Často po nich ale taky zůstává nějaká reálná hořkost. Za rok se ve Varech uvidí. Vzhledem k tomu, jak právě teď narůstá politická váha prezidenta Zemana, známého „fanouška“ karlovarské přehlídky, jehož vliv na vládu včetně ministerstva kultury (možná nejvíc na ně – bude asi obsazeno věrným vazalem) dost možná dramaticky vzroste, se jednou bude na časy hádek o sponzorství zbrojovky vzpomínat s nostalgickou slzou v oku.

Hodně velký ohlas měl před prázdninami otevřený dopis dokumentaristy Víta Klusáka „skorošvagrovi“ Marku Prchalovi, důležitému členovi marketingového týmu Andreje Babiše. Vyzval ho emotivně, aby pro premiéra přestal pracovat, závěrem mu popřál k narozeninám. Ten text byl nadšeně a mohutně sdílený. Samozřejmě se brzo objevila protireakce – Klusák prý jen nevkusným způsobem projevil svoje samožerství. Množství protibabišovských uživatelů zas vytapetovalo Prchalovu zeď různými „gratulacemi“. Nemůžu říct, že by mě bolelo srdce pro Marka Prchala, stejně jako nemůžu říct, že by byla neotřesitelná moje víra v to, že Klusákův dopis nebyl především tyátr nebo aspoň trochu tyátr. Udivující jen bylo, jak se protagonisté i další účastníci té debaty v prostředí sociální sítě rychle měnili v jakési karikatury sebe samých. Nějaké karikatury se hádají o karikaturu Marka Prchala a karikaturu Víta Klusáka. Možná je to nevyhnutelné – každý, kdo se (lhostejno na jaké straně) na sítích zapojí do nějakých davových hnutí, se nutně musí stát součástí nějakého davu, se vším, co k takovému zdavovění patří. Jediná alternativa v tom případě je nezapojovat se.