Občas stojí za to připomenout si tři zákony politiky, jak je formuloval britský historik Robert Conquest. První zákon zní: Každý je konzervativní ohledně toho, čemu rozumí nejlépe. Druhý zákon: Každá organizace, která není vysloveně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou. Třetí zákon: Nejjednodušší způsob, jak vysvětlit chování jakékoliv byrokratické organizace, je předpokládat, že je ovládána klikou svých nepřátel.

Třetí zákon například vysvětluje chování české vlády ohledně koronaviru. Druhý a třetí zákon se však dá aplikovat i na chování organizace Amnesty International. Přestože vznikla s cílem chránit nespravedlivě vězněné, v úterý ohlásila, že odebírá ruskému opozičnímu předákovi Alexeji Navalnému, který je nepochybně nespravedlivě vězněn, status „vězně svědomí“. Důvodem prý je, že v minulosti „hlásal násilí a diskriminaci a nikdy svá prohlášení neodvolal“. Pravda, Amnesty dodává, že stále bude bojovat za Navalného osvobození, ale i tak se jedná o velmi symbolický krok.

Odebrání statusu „vězně svědomí“ se tak podobá klasickému pokusu někoho poškodit na internetu, kdy se najde několik let staré vyjádření a pak se vytvoří veřejný tlak, aby byl vyhozen z práce, nebo alespoň ze slušné společnosti.

Kdyby se Amnesty držela starých ideálů, tedy že nespravedlivě věznit někoho je prostě špatně, bez ohledu na jeho soukromé názory, nemusela by nyní řešit, jaký přiznat Navalnému status. Síla podobných organizací je právě v tom, že dokážou uplatňovat své ideály i ve složitých situacích. V USA takto dlouho byla vážená organizace American Civil Liberties Unions (Americký svaz pro občanské svobody), která poskytuje právní poradenství lidem, jimž byla upřena jejich ústavní práva. Takto například v roce 1977 právníci ACLU hájili před soudem právo neonacistů uspořádat pochod skrz židovskou čtvrť, jelikož se jedná o svobodu projevu. ACLU tvrdila, že pokud budou beztrestně pošlapávaná práva odpudivých lidí, nikdo nemůže zaručit, že se tak nestane i v případě ostatních. Tento postoj se však po tlakem progresivistů začíná měnit. V roce 2018 tak například uniklo z organizace interní memorandum v podstatě nařizující, že při zvažování, jestli někoho zastupovat před soudem, je potřeba vzít v potaz i jeho problematičnost.

Evidentně tento posun nastal i v Amnesty International. Zdá se jasné, že je pod tlakem levicových progresivistů, kteří chtějí škatulkovat vězně, které brání. Pokud nyní organizace odebrala Navalnému status „vězně svědomí“, jak si může být v budoucnu jistý například bloger píšící proti autoritářskému režimu, že se ho organizace zastane, když na něj praskne, že v patnácti psal blbosti na internet?

Zároveň je v této kauze potřeba mít na paměti třetí Conquestův zákon. Amnesty se ke kroku rozhoupala poté, co ji zaplavily stížnosti od „znepokojených občanů“. Sama Amnesty přiznává, že se zdá, že mnoho stížností citovalo Káťu Kazbekovou. To je pseudonym ruské novinářky žijící v New Yorku. Často píše pro ruský propagandistický kanál RT, útočí na všechny možné protivníky Ruska a na Twitteru otevřeně chválí Stalina a Maa. To samozřejmě vedlo k podezření, jestli nátlak na Amnesty International nebyl zorganizován přímo ruskou vládou. Na druhou stranu se zdá, že Kazbeková je opravdu jen pomýlená stalinistka. Člověk se ani nemusí nořit hluboko do pochybných vod internetu, aby narazil na její souputníky. Takže je možné, že Kreml ani nemusel kampaň proti Amnesty International řídit. Nepochybné však je, že organizace podlehla malé klice jejích vlastních nepřátel.