Když si s odstupem čteme o spouštěčích některých historických událostí a hlavně tragédií, žasneme, jak iracionálně a proti vlastním zájmům se chovali jejich aktéři. Jak byli pod obrovským tlakem emocí, jako je msta a zášť. Jak úplně vypnuli sebezáchovné pudy, které by jim jinak signalizovaly, že se sami řítí do propasti. Takové pocity budou nejspíš mít s odstupem čtenáři historie odchodu Velké Británie z Evropské unie.

U bruselských vyjednavačů zatím chuť po pomstě za to, že se někdo dobrovolně rozhodl opustit Evropskou unii, a snaha ukázat ostatním odstrašující případ, aby se to už nikdy neopakovalo, tvrdě vytlačují obhajobu zájmů zbývajících sedmadvaceti členů.

V ostré podobě to momentálně reprezentuje hlavní vyjednavač brexitu na straně Evropské unie Michel Barnier. Bývalý francouzský ministr zahraničí a evropský komisař pro jednotný trh. Ve jménu všech členů, tedy i nás, předložil Británii velmi tvrdé podmínky pro přechodné období. To by mělo nastat poté, co v březnu 2019 Spojené království oficiálně přestane být členem Evropské unie a ještě nebudou dojednané nové podmínky vztahů mezi Londýnem a zbývajícími zeměmi. Nejvíce pozornosti vzbudil takzvaný trestní paragraf. Ten dává Evropské komisi právo okamžitě utnout volný obchod s Londýnem, donutit přistát britská letadla a nepustit je do Unie, pokud by Brusel došel k závěru, že Britové v přechodném období porušili unijní pravidla.

O tom, jak je návrh brutální a nesmyslný, asi nejlépe vypovídá to, že se proti němu podle diplomatických zdrojů ostře postavila řada vlád. Na prvním místě Barnierova domovská Francie. Elysejský palác unijního vyjednavače ostře kritizoval za „nedostatek konzultací“ a vyjádřil silné znepokojení nad trestním paragrafem. Stejně podle diplomatů reagovaly i některé středoevropské a skandinávské vlády. Tvrdá linie, kterou bruselští vyjednavači razí, už se nelíbí ani Němcům.

Je to klasický a bohužel stále častěji se opakující příklad, kdy se evropské instituce začínají vymykat zájmům členských zemí a jdou přímo proti nim. Tady je to vidět v hodně čisté podobě, byť se kolem ní tančí hodně rituálních představení. Britové jasně říkají, že jejich hlavním zájmem je udržet po odchodu co nejvolnější obchod. To je i přirozeným zájmem všech jednotlivých zemí Unie. Všechny s výjimkou Irska mají s Británií velké obchodní přebytky. Do bohatého ostrovního království, kde už nezůstalo moc průmyslu, vyvážejí výrazně víc věcí, než odtud nakupují. Pro nás, Němce, Francouze nebo Italy to platí víc než pro ostatní. Je to klíčový trh. Je dobré si přiznat, že v obchodě Brity potřebujeme víc než oni nás. A chovat se podle toho.

Zájmy bruselských elit jsou jiné. Potřebují ukázat, že Unie je atraktivní projekt. A umanuly si ukázat to tím, že ti, kdo se ho rozhodli opustit, budou trpět. Jako odstrašující, exemplární případy pro ostatní, kdo by na odchod pomýšleli.

Zájmy Bruselu a Evropy se dostávají do přímého rozporu. Každá země se zdravým pudem sebezáchovy začne přirozeně své zájmy hájit. Pokud se to u vyjednávání nových vztahů s Británií nestane, začíná rychlý sešup po šikmé ploše.