Návštěva Steva Bannona u Miloše Zemana nedopadla dobře. Český prezident sice bývalého poradce svého amerického kolegy přijal, přesto se rozešli chladně. Důvodem bylo, že se neshodli na hodnocení celní války mezi Spojenými státy a Čínou. Věcně tato zpráva důležitá není, přesto vystihuje jeden z důvodů, proč je tak těžké, aby se politici radikální či populistické pravice, podle Bannona „nová elita Evropy“, dohodli na společném postupu například při jarních volbách do Evropského parlamentu.

Czech Republic first

Na první pohled se zdá, že populisté Bannon a Zeman mají hodně společného. Odsuzují tradiční establishment v Bruselu, sympatizují s radikálními politiky typu maďarského premiéra Viktora Orbána, uprchlíky z Asie a Afriky považují za smrtelné nebezpečí pro evropskou společnost, nemluvě o tom, že Zeman chválil Trumpa ještě v dobách, kdy u něho Bannon pracoval. Přesto stačila neshoda v jednom detailu a očekávané populistické idyly byl záhy konec. Bannon podporuje obchodní válku svého bývalého šéfa proti Číňanům, Zeman však má k říši středu blízko, a tak Trumpova opatření odsuzuje. Zjednodušeně řečeno, Bannon i Zeman mohou mít stejné názory, oba mohou být šikovnými populisty, odpůrci tradičního demokratického establishmentu a věrnými národovci, těžko ovšem mohou jít stejnou cestou. Problém je v tom, že každý sází na egoismus jiného národa. Věrný Trumpův přívrženec může cítit hrdost nad tím, jak americká cla drtí levný čínský dovoz, ovšem správný zemanovec zase ví, že kontakty s Číňany jsou klíčovým momentem v politice, která chce Čechy zbavit nadvlády arogantního Bruselu.

Nutno říci, že Trumpův exporadce neuspěl ani u dalších politiků, které chtěl spojit v boji proti prohnilému evropskému establishmentu. Pochybnosti o spolupráci má také předseda německé Alternativy pro Německo (AfD) Alexander Gauland. Stejně jako v případě Zemana jde o mimořádně zkušeného politika, který dobře ví, že evropská spolupráce populistů by nefungovala, i kdyby ji americký excentrik nedomlouval. Nakonec je zřejmé, že ani Zeman s Gaulandem by si přes společný odstup vůči Bannonovi nerozuměli. Jak řekl český prezident minulý týden při návštěvě v Německu, AfD je mu sympatická jako protiimigrační strana, těžko však může akceptovat, že odsuzuje Benešovy dekrety.

Politika bez ideologie

Teoreticky je možné, že populistická pravice získá silnou pozici na celém kontinentu. Také se může stát, že se její zástupci z jednotlivých parlamentů členských a nečlenských zemí Evropské unie někdy dohodnou na společném postupu nebo na vzájemné podpoře. Vždy však půjde o příležitostné spojenectví, nikdy o internacionálu, jakou dokázala zorganizovat sociální demokracie a jakou se značným úspěchem napodobili po válce křesťanští demokraté. Oba tyto konglomeráty sjednocuje jednotná ideologie, co však může spojit Švédské demokraty s italskou Ligou a třeba britskými příznivci brexitu, vesměs populistické odpůrce migrace a starých pořádků? Každé ze zmíněných hnutí sleduje především zájem svého národa a z definice nad tímto zájmem nepřipouští vyšší autoritu.

Přeloženo do středoevropských poměrů: pokud by chtěli Češi krvácet za Orbána v jeho boji proti Bruselu, pak sám Orbán jejich podporu ocení a ochotně je přijme i do dlouhodobějšího vazalského závazku. Nejde ovšem s jistotou očekávat, že on sám bude krvácet za Čechy, až se třeba dostanou do konfliktu s arogantními Němci. Teoreticky se ještě může stát, že charismatický Orbán se stane vůdcem všech evropských populistů, za kterým se mohou sešikovat také Češi vedení mnohem méně zkušeným premiérem Andrejem Babišem. Ovšem nejprve bude třeba rozhodnout, jestli za evropského vůdce nevybrat italského vicepremiéra Mattea Salviniho, který se tak už začal stylizovat.    

Mnohé ze stran, kterým se dnes říká populistické, přinášejí nové a zajímavé motivy do vyprahlé krajiny evropské politiky, možná právě z toho důvodu, že nejsou ideologické. U řady z nich se ukáže, že své příznivce vedou slepou uličkou. Jejich přínosy či škody se však omezují do národního rámce té země, na jejíž scéně se chtějí především etablovat.