Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih

Kubánce nepouštět

Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih
Kubánce nepouštět

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na Kubě byly do roku 2008 mobilní telefony zakázané. 3G sítě jsou v provozu teprve od roku 2018. Teď na Kubu dorazilo s desetiletým zpožděním arabské jaro – videa z demonstrací proti režimu se stala virálními, což vedlo k ještě větším demonstracím, a tak dále.

Jaká byla reakce americké vlády? Nejdřív zareagoval ministr pro vnitřní bezpečnost Alejandro Mayorkas, pod kterého spadá ochrana hranic. A byla to studená sprcha. Zdůraznil, že lidé prchající z Kuby a Haiti nemohou počítat s tím, že se dostanou do USA. A pokud se jim to podaří anebo budou jejich plavidla zadržena, tak i kdyby měli nárok na azyl, budou přesídleni do třetích zemí. „Nevyplouvejte na moře,“ opakoval několikrát.

Nastolil tedy stejnou politiku, jaká byla všemi migračními aktivisty na světě odsouzena, když ji zavedla Austrálie.

Na tu politiku mají USA právo a ostatně formálně ani není nová. Ani to, že Mayorkas sám je syn kubánských imigrantů, nemůže být argument. Ale měla by být konzistentní, a na hranici s Mexikem je zcela jiná. Na ní v dubnu pohraničníci zaregistrovali 173 tisíc příchozích, nejvíc od roku 2000.

Už dávno je prakticky nezadržují; většina jich dostane předvolání k imigračnímu soudu k nějakému pozdějšímu datu a je vpuštěna do země. Když se k soudu nedostaví, mohou být odsouzeni k deportaci v nepřítomnosti. Ale jak poznamenal prezident Trump, k soudu přijdou jen ti hloupí.

A jaká je praxe teď? Pohraničníci už nevpouštějí migranty do země s předvoláním k soudu, ale jen s papírem vyzývajícím je, aby se přišli vůbec přihlásit do systému. Obtěžuje se s tím jen asi 20 procent imigrantů. Pokud zrovna někoho nezavraždí, nikdo je už nikdy nedeportuje.

Jeden z programů, kterými Trump zkoušel tomuto průchoďáku na hranici čelit, byl ten, že zadržení migranti čekali na svůj termín u soudu v táborech v Mexiku. Tento program Mayorkas v červnu zrušil. A proti Kubáncům se bude přitvrzovat?

Ano, bude. Celkově Hispánci volí demokraty, asi ze 60–70 procent. Ale polevují. Datový vědec David Shor odhaduje, že v posledních prezidentských volbách Trump přetáhl asi 8 procent Hispánců, a říká i jakých: nejvíc „dezertovali“ ti původem z Venezuely a Kolumbie. Protože socialismus, o němž začali někteří demokraté mluvit, mezi nimi nemá dobrou pověst. A že američtí Kubánci volí republikány a Trumpa zvlášť, to je všeobecně známo. Takže proč pouštět do země víc potenciálních republikánských voličů? Je to nechutně průhledné.

S neobvyklým příspěvkem do debaty o „woke“ revoluci přišel britský komentátor Ed West na webu UnHerd. Je to jeden z těch kroků stranou, který nám pomáhá vidět pěnu dní s větším odstupem. Jakkoli se nám tato revoluce zdá šílená, píše West, mimořádných bylo posledních padesát let. A to v tom smyslu, že veřejná morálka byla ve stavu neustálé proměny. Zpochybňovalo se, protestovalo se, deklarovala se nezávislost na starých normách a vzpoura proti jejich vynucovatelům. Byla to „revoluce srovnatelná svým rozsahem s reformací“, ale je u konce. Na veřejnosti „nikdy nepanovalo tak málo pochybností o tom, co je morálně špatné a dobré“ jako dnes, přinejmenším za dobu našich životů.

Bylo to zvláštní historické okno příležitosti, kdy mohl vzniknout film jako Život Briana, dílo skupiny Monty Python z roku 1979. Nemohl by vzniknout o dvacet let dřív, protože zesměšňoval křesťanství. A nemohl by vzniknout dnes, protože zesměšňoval transsexuály.

Nová pravidla jsou sice ve svých jednotlivostech bizarní, ale jsou to pravidla. Protože společnost nějaká pravidla potřebuje. Dnešní guruové antirasismu taky nacházejí nejlukrativnější působiště ve firmách, kde nahrazují někdejší experty na efektivnost.

To je západní historie, naše byla jiná. I když Vladimír Macura jeden z esejů své sbírky o sémiotice reálného socialismu Zlatý věk věnoval etiketě. Komunisté si nejdřív mysleli, že ji nebudou potřebovat, ale od konce 50. let se příručky slušného chování vracejí a kromě rad, jak správně oslovovat „soudruhu“, se od těch starých tolik neliší. Pak přišla 90. léta a morální chaos, kdy bylo možné vysílat v televizi Českou sodu. Ten taky nemohl panovat věčně.