Vládní koalice Babišova hnutí ANO a sociálních demokratů se dohodla, že zavede novou digitální daň. Sazbou sedm procent by měl být zdaněny tržby digitálních firem, jejichž globální obrat přesahuje 750 milionů eur (asi 19,2 miliardy korun) ročně. 

Ve spleti různých daňových návrhů, které se teď z Babišovy koalice sypou pod tlakem toho, že ekonomika oslabuje a hledají se peníze na přerozdělování z rozpočtu na vyšší důchody, platy a sociální dávky, na nichž se tato koalice profiluje, je to jediná rozumná výjimka. Na rozdíl od nápadu na sektorovou daň pro banky, telekomunikační firmy nebo pojišťovny. Ty všechny tady totiž na daních z příjmů odvádějí miliardy korun. Z Česka sice odtéká na dividendách z bank a spol. rok od roku vyšší částka, ty peníze, které si vlastníci posílají do svých mateřských centrál, ale už byly řádně zdaněny. Banky a spol. z nich musely zaplatit příjmovou daň 19 procent. 

Technologičtí dominátoři v čele s Googlem a Facebookem jsou úplně jiný případ. V Česku dosahují tržeb z internetové reklamy a prodeje digitálních dat v řádu miliard korun ročně. Na daních ale v lepším případě odvedou jednotky milionů. Vyhnou se jim velmi jednoduchým způsobem. Své oficiální sídlo mají v Irsku. Klientům v Česku pošlou faktury s adresou Google Ireland a je vymalováno. Prohlásí, že nejsou v zemi fyzicky přítomné. Úplně stejně se chovají všude po světě. Zisky převedou do Irska, kde mají vyjednaný speciální daňový režim. Takže ze zisků v řádu desítek miliard dolarů zaplatí irskému státu zlomek procenta. Při těch obrovských profitech je to ale i tak pro Iry velmi výhodný byznys. Přirozeně se ho nechtějí vzdát. 

Technologičtí dominátoři díky tomu platí promile daní proti všem ostatním branžím. To je velmi nerovná konkurence především vůči domácím firmám prodávajícím internetovou reklamu. Google a spol. si to mohou dovolit, protože je vlády zatím nedokázaly svázat zákony a daně z nich vymoci jako ze všech ostatních firem. 

To se ale postupně mění a jedna země za druhou začínají přicházet s novou digitální daní. Ta se neplatí na rozdíl od příjmové daně ze zisků, ale přímo z tržeb. Google a Facebook tak na faktury svým zákazníkům musejí připočíst novou digitální daň. Digitální daň odstartovala před třemi lety v Austrálii. Postupně se začaly přidávat další země především v Evropě. Šly do toho, protože se ukázalo, že společné řešení v rámci Evropské unie je nedosažitelné. Daně jsou i po přijetí Lisabonské smlouvy místem, kde si každá země udržela právo veta. A také je v tomto případě velmi důrazně využíváno. Pro Irsko nebo Lucembursko je přirozeně digitální daň nepřekročitelnou červenou linií. Proč by na ni kývly, když by se připravily o obrovské příjmy z daní, které jim dnes Google a spol. přinášejí? Začátkem letošního března návrh Evropské komise na jednotnou digitální daň definitivně padl kvůli odporu Irska, Lucemburska a Švédska. 

Mezitím už jedou evropské země digitální daň ve vlastní režii. Počátkem dubna zavedení digitální daně schválilo francouzské Národní shromáždění. Tříprocentní daní zatíží příjmy velkých mezinárodních internetových firem. Daň se daň dotkne třicítky koncernů, jimž digitální aktivity ročně vynášejí víc než 750 milionů eur (19 miliard Kč) globálně a víc než 25 milionů eur ve Francii. V téže době rakouská vláda zvýšila chystané zdanění technologických společností na pět procent jejich příjmů z reklamy (z původně plánovaných tří procent) pro společnosti, jejichž celosvětové roční příjmy činí nejméně 750 milionů eur, z toho minimálně 25 milionů v Rakousku. Londýn od dubna 2020 zavede digitální daň dvě procenta z tržeb, které internetové firmy vytvoří v Británii. Bude se týkat jen ziskových firem s globálními tržbami nejméně 500 milionů liber za rok. Model je ve všech zemích velmi podobný. 

Nejspíš i proto se digitální dani vysloveně nebrání žádná z parlamentních stran zleva doprava. S výjimkou Pirátů. Ti alibisticky odkazují na společné evropské řešení. Buď si nevšimli, nebo nechtěli všimnout, že už je týdny passé.