Teď už to chodí trochu jinak, ale v klasické době velkých médií měli ve velkých amerických a vůbec západních novinách zvláštní místo redaktoři rubriky „obituary“, tedy nekrologů. Byla to vlastně redakční pohřební služba, která ovšem své nebožtíky pohřbívala dlouhé roky dopředu.

Ti redaktoři se nevěnovali ničemu jinému než budoucím nebožtíkům. Samozřejmě jen těm, kteří měli naději, že se dostanou do rubriky. Ale protože to byly rubriky velmi sledované a ve velkých novinách se jim dával velký prostor, bylo portfolio docela široké. Redaktoři obituaristi sledovali tedy životaběh svých kandidátů, průběžně články doplňovali a zpřesňovali, takže když taková osobnost zemřela, měli už věc napsanou, sáhli jen do kartotéky, oprášili pár údajů, případně doplnili o poslední vývoj a věc hned mohla jít do tisku. Takové nekrology se hodně podobaly slovníkovým heslům, ale díky tomu se považovaly za zdroje, ze kterých se dalo rovnou citovat.

Když jsem o tom kdysi dávno poprvé slyšel, připadalo mi to cynické, ba lehce zvrácené, jako by se tím smrt přímo přivolávala. Což samozřejmě byl nesmysl, a někdy se třeba mohlo čekat i celá desetiletí, a to s klidným pocitem, že máme napsáno. Mít připravený nekrolog je z hlediska redakce, ale i čtenářů nanejvýš praktické a rozumné. Naivnější duše to může považovat za hyenismus, ale je to výhodné pro noviny i nebožtíka.

Dovolit si to však mohly jen bohaté noviny. České takové nikdy nebyly, takže funkce předběžného nekrologisty v nich nikdy (v předválečných novinách asi ano) neexistovala, aspoň já tedy o ničem takovém nevím. Jako starý praktik v různých denících a časopisech si naopak pamatuju, že vždy se nekrology psaly až post mortem, až když přišla ta zpráva. To ji redakční kolektiv nejdříve vyslechne, chvíli zaraženě hledí a pak se začnou pohledy obracet na toho, kdo by měl být nejspíš odborníkem na onu osobu. Ten se nadechne, podívá se zoufale, ale ví, že mu nic jiného nezbývá, a pronese: Tak já to napíšu.

Snad jedinou výjimkou, kdy už byl nekrolog připravený nebo snad rozepsaný, byl stařičký Jaroslav Foglar, a to jen díky tomu, že jeho smrt byla ohlášena a asi za půl dne odvolána, takže se mohlo asi půlrok počkat. Nekrolog jsem měl aspoň rozepsaný. Jinak i ti nejslavnější, byť byli velmi nemocní (dovedete si oba představit), se psali ad hoc: což neznamená, že se přitom neplenily starší texty, třeba k narozeninám. Nebo se rychle hledá někdo, kdo by to tak mohl napsat. To se rychle vytáčejí čísla a přemlouvají známí oné osobnosti a těm se do toho buď chce, nebo nechce. Nakonec se vždy nějaký text sežene, někde se splichtí, někdy to dokonce nedopadne úplně zle, i když to může být i tím, že čtenář nic nepozná.

Výsledkem pak ovšem je, že nekrolog za zemřelou osobou nemá formu věcné rekapitulace právě ukončené životní dráhy, nýbrž je to mnohem častěji vyjádření vztahu dotyčného k zemřelému, který už se nemůže bránit. Pisatel má možná dobrou vůli a myslí to dobře, ale hlavně se v textu prezentuje on, takže často je to spíš jeho vizitka, jakýsi osobní komentář, v němž často řeší jiné věci, než co by se tak mělo o člověku, který právě zemřel, napsat. Nekrolog totiž nemá být ani chvalozpěv, ale tím spíše to nemá být rozsudek nebo obžalovací spis: to nyní zastávají sociální sítě. Nekrolog má být něčím, co snese onen „majestát smrti“, a přitom v něm nechybí důležité a podstatné věci, ať již jsou názory na ně jakékoli. Kdyby si takový nekrolog mohl přečíst nebožtík, měl by si v ideálním případě říct, ano, to je zhruba pravda o mně samém. A jít s tím tam, kde se v té věci čerstvě zemřelí registrují: tedy na nějaký ten nebeský soud, který to stejně ví všechno nejlíp.

Pointou tohoto článku je, že někdy je smrt taková, že nekrolog nejspíš nemuseli mít připravený ani v těch nejlepších a nejbohatších novinách. Pak ani umění a rutina starých nekrologistů nepomůže.