Třísté výročí blahořečení Jana Nepomuckého se do zdejší veřejné debaty zapsalo především sporem o přelet stíhaček nad pražským Karlovým mostem. Jeden si může myslet svoje o politice pražského arcibiskupa Dominika Duky a jeho provazování zájmů „trůnu a oltáře“, a stejně mu to „vítězství“, které na sváteční den zajistilo nebe bez gripenů, může připadat značně malicherné. Ke sváteční příležitosti si připravil projev také prezident Miloš Zeman.

A opět. Vlastně se mi ten projev docela líbil, bez ohledu na to, že rétorika hlavy státu a její politická praxe ve mně jindy nebudí ani to sebenepatrnější nadšení. Tentokrát to ale bylo jinak, jeden by to asi neměl zastírat. A to dokonce i bez ohledu na to, že v prezidentových včerejších vystoupeních na téma výbuchu ve Vrběticích, a už třetí údajné verze jeho příčin, snah vyhlásit nedůvěru vládě a případné kandidatury Andreje Babiše do úřadu hlavy státu (Zeman je pro a volil by ho), v nepravdách o okolnostech odchodu reportéra Janka Kroupy z ČRo byl zase slyšet „prezident jako vždycky“.

Příběh o mlčení Jana Nepomuckého se dnešku hodí z vícero důvodů. Tuzemský světec v té legendě nemlčí jen tak, mlčením odpovídá na otázky státní moci, krále, který se chce dozvědět, co nemá právo znát. Mlčení tváří v tvář nositelům moci, kteří tu svou moc zneužívají, je ctnost, která si zaslouží být oceňována. Nikdy se navíc nedá vyloučit možnost, že síla vydržet tichý ve střetu s mocí domáhající se slov nebude zase potřebná. Ta idea ochrany tajemství slov, která byla vyřčena při zpovědi, je navíc cenná i tím, v jak velkém je rozporu s dnes často hlásaným a všelijak naplňovaným ideálem transparence.

Představy, že lidé, moc, veřejnost odhodlaná soudit mají právo vědět všechno, že by každé lidské slovo, bez ohledu kdy a za jakých okolností bylo vyřčeno, mělo být vytaženo na světlo a odsouzeno. Zváženo nepřejícným zástupem bez možnosti odpuštění a podle takových pravidel, jaká se zrovna budou samozvaným soudcům hodit.

Kdo dokáže mlčet ne nutně z pozice zpovědníka, ale třeba přítele ve chvíli, kdy po něm virtuální zástup žádá, aby někoho hodil přes palubu, svěřil se se slovy, která byla určena pouze a jenom jemu, anebo se od někoho snaživě distancoval jen proto, aby si uchoval přízeň naštvaného davu, může mít cosi společného s tím světcem z české legendy. I když třeba jeho víru nesdílí a o jeho příběhu nikdy neslyšel.