Jestli je něco symbolem vládního alibismu a populismu v časech koronavirové krize, je to přístup ke školám. Na rozdíl od státním zásahem vypnuté ekonomiky tady nebudou škody vidět okamžitě, proto je nikdo moc neřeší. Projeví se s odstupem a dlouhodobě. Chaos a anarchie, do kterých Babišova vláda uvrhla školy, se hned tak nespraví.

Většině dětí v Česku může bez měsíce a půl odepsat téměř celé pololetí povinné školní docházky. Kdy ten ztracený půlrok doženou, je těžké odhadnout. Je tady jedna jistota: nikdo na ně moc nebude tlačit. Zase o kus snížíme naši neustále se snižující laťku nároků na vzdělání.

Česká televize odvysílala před necelým měsícem, 16. dubna, pozoruhodný celovečerní speciál s podtitulem Česko na křižovatce. Nabídla unikátní vhled do vládního populismu a alibismu. Andrej Babiš tam ve speciálním rozhovoru sdělil, že fakticky nerozhoduje vláda, ale epidemiologové. Tvářil se, že kabinet je v jejich vleku. Na otázku moderátora, jestli to tak skutečně je, odpověděl, že jsou to riskantní rozhodnutí. A on a jeho vláda je nechtějí nést. Tak to hodí na epidemiology. Hlavní vládní epidemiolog Roman Prymula v debatě vysílané jen pár minut před rozhovorem s Andrejem Babišem sdělil, že jejich rozhodování o otvírání škol ovlivňují petice, které se jim na stole scházejí jak od odpůrců, tak od zastánců otvírání. Ti první jsou výrazně hlasitější. Tak se prostě bude otvírat pomaleji.

Nakonec vláda jakýsi jízdní řád otvírání škol vyplodila. Deváťáci šli poprvé včera. Za dva týdny mají nastoupit děti na první stupeň. Druhý stupeň základních škol a střední školy už se tento školní rok neotevřou vůbec.

Jenže to, co vláda rozjíždí, není žádná regulérní škola. Účast je totiž dobrovolná. Místo škol spouští cosi ve stylu družiny, kam by měli rodiče odložit děti, protože už po těch měsících karantény prostě taky někdy musí pracovat, aby se ekonomika vůbec mohla rozjet.

Otevření škol není vůbec žádná snaha obnovit v rámci možností povinnou školní docházku, ale čistě fiskální tah vyplácet co nejméně na ošetřovném.

Povinnost nastoupit do škol nemají učitelé ani děti. A tak se přirozeně ani jedněm do školy nechce. Ono taky chodit do jakési družiny, kde se nic nového probírat nebude, nedává žádný smysl. Takže učitelé říkají, že se bojí nákazy. Rodiče nechtějí děti posílat.

Ministerstvo školství si pod čarou trouflo navrhnout, že ti učitelé, kteří odmítají nastoupit do škol, by měli jít na neplacené volno. Ihned začali křičet školští odboráři. Děti do školy nežene vůbec nic. Stejně se nebude pořádně učit, zkoušet ani známkovat.

Je to chaos, který přesně ukazuje, jak vláda není schopná rozhodovat. Ti schopní, odpovědní ředitelé, kteří věří, že škola má nějaký smysl a děti by se učit měly, plavou v zájmech řady do práce nemotivovaných učitelů i rodičů. Musí si nutně připadat hodně divně. A jim, stejně jako učitelům, kteří do škol chtějí jít a chtějí se pokusit alespoň něco ještě letos děti naučit, patří velké uznání.

Zjevně jich nebude moc. Takže hlavní vládní epidemiolog Romana Prymula začal včera po vládě vyzývat rodiče, aby děti do škol poslali, citáty nejnovějších vědeckých poznatků kolem nákazy COVID-19. Zdůrazňuje to, co už se několik týdnů objevuje v řadě studií po celém světě. „Riziko nákazy u dětí je téměř nulové,“ říká Prymula.

Proč tedy vláda jasně neřekne, že 25. května prostě začíná normální povinná školní docházka a uvolněni z ní mohou být jen ti ohrožení?Tak jako se ve škole omlouvá vždycky.

Nebo pokud si vláda jistá není, proč naopak jasně neřekne, že nechce riskovat a v tomto školním roce už školy neotevře? Obě varianty mají svá rizika a své náklady. Tohle je ale místo, kde se jasně rozhodnout mělo. Ti ředitelé, kteří se snaží udržet školy v chodu, si nutně musí připadat jako užiteční idioti. Učitelské platy v Česku diktují tabulky. Takže akční, ochotné a snaživé školy vyplatí svým ochotným, akčním učitelům stejné peníze jako těm, kde to pojali jako dlouhé koronavirové prázdniny.

Škola zajímá příliš mnoho lidí a spojuje v sobě příliš mnoho zájmů, takže se vláda nechá unášet peticemi.

Jistě, jsou to těžká rozhodnutí, v těžké době. Ale v ní se poznají velcí politici. My jsme na ně v krizi bohužel štěstí neměli. Zastihla nás s partou vládnoucí podle petic.