Dva týdny před koncem roku zemřela jedna z nejdůležitějších postav světové architektury uplynulého půlstoletí. Lord Rogers z Riverside se po celém světě proslavil návrhy několika revolučních staveb, které se staly opravdovými ikonami – a díky svému mimořádnému vlivu určil, jakým směrem se v posledních dekádách ubíral rozvoj (nejen) anglických měst.

Loser

Pro mladého studenta to nebylo zrovna dvakrát motivační zhodnocení jeho schopností. „Má skutečný zájem a cit pro architekturu, zoufale však postrádá jakékoli intelektuální schopnosti pro, aby je mohl přetavit v dobrou budovu. Jeho návrhy budou i nadále pokulhávat, jelikož jeho kresby nestojí za nic, jeho metoda práce je velmi chaotická a jeho kritické myšlení je nesrozumitelné,“ stojí ve vysokoškolském reportu o studiu Richarda Rogerse z konce padesátých let.

Pro Rogerse nebylo dětství a dospívání snadným obdobím. Jakožto italský emigrant na každém rohu Londýna narážel na odmítavé stereotypy a šikanu, která jej v osmi letech dohnala až k myšlenkám na sebevraždu. Ve třídě vždy patřil mezi nejhorší, pořádně číst se naučil až v jedenácti letech, učivo nebyl s to si zapamatovat. Příčinou nebyla mentální zaostalost, ale dyslexie, kterou mu kvůli tehdejšímu nízkému povědomí o této poruše učení diagnostikovali až v dospělosti. Rogers se však svého snu stát se architektem nevzdal a díky obrovskému talentu a píli zvládl i studia na Yaleově univerzitě. Dyslexie ho taky naučila síle týmové práce v kreativním procesu, na tu sázel po celý svůj život.

Za pozornost stojí už Rogersovy rané návrhy z šedesátých let, u nichž se projevují principy, které se postupně staly hlavními znaky jeho stylu. Díky tomu se stal průkopníkem tzv. hi-tech architektury, jež se zhlíží v technických a technologických možnostech, dává na odiv konstrukční řešení budov a zdůrazňuje veškeré části staveb, které dosud zůstávaly skryté, takže se na fasádách vyjímají všechna servisní jádra a potrubí (jde v podstatě o budovu naruby). V jeho kanceláři se neustále zajímali o inovace konstrukcí, podíleli se na vývoji nových materiálů i barev (jimi hýřily nejen Rogersovy stavby, ale také jeho pověstný šatník). O tom, jak má „nová“ architektura vypadat, byl Rogers přesvědčen natolik, že se už v osmdesátých letech neváhal pustit do mediální přestřelky s konzervativním princem Charlesem, jehož názory na architekturu veřejně označil jako přístup hodný disneylandu.

Zeitgeist

Zhmotnění Rogersových ideálů nejlépe reprezentuje revoluční Centre Pompidou ze sedmdesátých let, jehož nová estetika doslova šokovala celou společnost. „Žádná jiná budova nebyla tak nepopulární. Od médií ani od veřejnosti jsme se nedočkali absolutně žádné pozitivní reakce. V polovině projektu jsem dokonce dostal dopis podepsaný sedmačtyřiceti francouzskými intelektuály protestujícími proti této budově, která podle nich ‚zneucťuje‘ Paříž,“ svěřil se architekt deníku The Guardian s tím, že je se spoluautorem návrhu Renzem Pianem na tiskové konferenci k představení návrhu dokonce vypískali a házeli po nich zmuchlané papíry. Otevření Centre Pompidou v roce 1978 nicméně přineslo kulturní senzaci a za první rok budovu navštívilo víc lidí než Louvre a Eiffelovku dohromady.

Richard Rogers byl společensky velmi obratný a populární muž, oplýval energičností a italským šarmem. Dokázal si udělat mnoho přátel z řad byznysmenů a důležitých politiků, z čehož profitovala také jeho velká architektonická kancelář. Ke konci devadesátých let se po úspěchu New Labour dostal do čela skupiny, jež měla za úkol vypracovat strategii rozvoje upadajících anglických měst. Rogers začal zdůrazňovat postupnou regeneraci městského prostředí, využívání brownfieldů, intenzivní výstavbu bytů, kvalitní veřejný prostor – a to vše v rámci udržení kompaktních a hustě zastavěných měst, jež se nebudou rozšiřovat do krajiny. Tedy přesně ty zásady, které ovlivnily dnešní podobu mnohých západních progresivních měst a které prosazují odborníci u nás i v zahraničí také dnes.