Princ Philip, vévoda z Edinburghu, se za svého života stal představitelem esenciální podoby britství. Stoický Angličan, kterého nic nerozhodí a má vždy připravenou břitkou a pohotovou odpověď. Paradoxem je, že Philip Britem nebyl. Etnicky to byl Němec. Původní státní příslušností Řek. Sám se považoval za Dána. Pocházel z německého rodu Glücksburků, jehož hlava, vévoda Friedrich, se v roce 1863 stal dánským králem Kristiánem IX. Jeho druhý syn byl v témže roce zvolen řeckým králem Jiřím I. Právě Jiří byl dědečkem prince Philipa.

Ten se narodil v 10. června 1921 na ostrově Korfu do rodiny řeckého a dánského prince Ondřeje, čtvrtého syna Jiřího. Philip tak byl od začátku členem té nejvyšší vládnoucí evropské elity, která do velké míry tvořila jednu rodinu. Philip byl příbuzný z královskými rody Dánska, Norska, Ruska a Británie. Před první světovou válkou byla tato propletenost evropských vládců považována za záruku míru, rodina přece spolu neválčí. To se ukázalo jen jako zbožné přání.

Obě dvě světové války vlastně určily Philipův osud. Po porážce Německa a jeho spojenců vítězové rozdělili osmanskou říši, kontrola nad Smyrnou (dnešní Izmir) a okolím byla svěřena Řecku. Avšak Turci se s tím nesmířili a Řeky a jejich spojence vyhnali. Za hlavního viníka neúspěchu byl označen Philipův strýc, řecký král Konstantin I. Ten byl donucen abdikovat a celá královská rodina se ocitla v nemilosti. Philipovu otci hrozilo, že bude zastřelen. Jeho rodinu z Řecka v roce 1922 evakuovala britská válečná loď HMS Calypso. Roční Philip byl na její palubu donesen v krabici od ovoce. Ještě jako mimino se tak stal uprchlíkem.

Jeho rodina se usídlila na předměstí Paříže. Jenže otec ji opustil a žil se svou milenkou na jihu Francie. Philipovy starší sestry se brzy provdaly za německé šlechtice a ve Philipových devíti letech u jeho matky Alice z Battenbergu propukla schizofrenie; byla poslána do sanatoria. Philipa se ujali britští strýcové Mountbattenové. Nejdřív strýc George a po jeho smrti Louis. Původně šlo o německý šlechtický rod a během první světové války se jeho příslušníci přejmenovali z německy znějícího Battenberg na Mountbatten. (Obojí se se dá přeložit jako „hora Batten“). Zvlášť Louis se stal pro Philipa jakýmsi adoptivním otcem a princ později také přijal příjmení Mountbatten.

Studená sprcha i v zimě

Následovalo vzdělávaní po internátních školách, včetně jednoho roku studia v Německu. Tam nastoupil v roce 1933 a instituce se rychle nacifikovala. Židovský zakladatel školy Kurt Hahn raději emigroval do Skotska, kde založil školu Gordonstoun. Philip ho tam následoval. Hahn byl přísný vychovatel, který nutil běhat žáky naboso a sprchovat se studenou vodou i v zimě, ale Philip si prý to místo zamiloval.

Na začátku roku 1939 nastoupil na důstojnickou školu královského námořnictva Dartmouth. Zde při návštěvě královské rodiny poprvé spatřil svou budoucí ženu, tehdy třináctiletou princeznu Alžbětu. Ta se do něj zamilovala na první pohled. Strýc Louis svazek podporoval a všemožně mu z cesty odstraňoval překážky. Philip následně sloužil úspěšně v královském námořnictvu, vyznamenal se především v bitvě u Matapanu. Byla mu věštěna zářná kariéra u námořnictva, ale rozhodl se vzít si následnici trůnu. Poté co Alžběta dosáhla 21 let, tak se s ní v roce 1947 oženil. Teprve před svatbou mu bylo oficiálně uděleno britské občanství. Philip se také vzdal svých řeckých a dánských titulů. Na oplátku obdržel edinburské vévodství.

Jeho sestry, jejichž manželé bojovali na německé straně, jeden dokonce jako důstojník SS, nebyly pozvány. Naopak jeho matka Alice se po propuštění ze sanatoria vrátila do Řecka, kde zůstala po celou dobu německé okupace. Pracovala pro Červený kříž a skrývala židovskou rodinu, za což vysloužila titul „spravedlivá mezi národy“ udělovaný Státem Izrael těm, kteří riskovali svůj život, aby za války pomohli obětem holocaustu. I druhá světová válka tak byla pro Philipa částečně rodinným sporem.

Někteří věštili složité manželství. Již tehdy Philipa provázela reputace prostořekého a arogantního muže, který se bude jen velmi těžko vyrovnávat s faktem, že nutně bude muset hrát ve vztahu druhé housle. Když bylo vyhlášeno, že jméno královského rodu zůstane Windsor a nestane se jím Mountbatten, Philip se vztekal, že je jen „zatracená améba“ a „jediný muž v zemi, který nemůže přenechat své jméno svým dětem“. Manželku musel na veřejnosti oslovovat „madam“ a klanět se jí.

Přesto manželství bylo mimořádně úspěšné. Částečně to bylo jistě tím, že i když královna byla nezpochybnitelnou hlavou státu, v soukromých záležitostech měl hlavní slovo Philip. Byl také jedním z velmi mála lidí, kteří mohli královnu kritizovat říct jí, co si opravdu myslí. Neznamená to však, že by královnu tyranizoval. Alžběta ho v případě nutnosti také dokázala zklidnit a usadit. Nakonec jí byl přes sedmdesát let „silou a oporou“, jak to královna sama popsala. Přece jenom ale v něm vědomí, že v britské hierarchii bude vždy nanejvýš dvojkou, asi hlodalo. Australský politik John Thwaites vzpomínal, že se ho jednou princ zeptal, co dělá. Odpověděl, že je vicepremiérem státu Victorie. „Vím, jak se cítíte,“ reagoval Philip.

Nicméně připomíná se jeho služba královně v roce 1992, který sama Alžběta prohlásila za svůj „annus horribilis“. V tom roce byly ohlášeny odluky či rozvody tří jejich dětí. Prince Andrewa od jeho ženy Sarah, princezny Anny od manžela Marka Phillipse a ovšem Charlese od Diany. Hlavně vztah Diany s Charlesem se mocně propíral v bulváru. Ke všemu shořela část hradu Windsor. Philip byl po celou dobu královně oporou. V případě Windsoru předsedal restaurátorské komisi.

Problém pocitu méněcennosti vyřešil vévoda neúnavnou službou veřejnosti. Za svůj život vykonal přes 20 tisíc veřejných vystoupení. Vrhl se na podporu charity a prospěšných spolků. Mezi nejznámější patří Cena vévody z Edinburghu, program pro vzdělávání mladých lidí k fyzické aktivitě a dobrovolnictví. Účastníci musejí vykonávat prospěšné práce a také vyrazit na několikadenní expedici. V roce založení, tedy 1956, se programu zúčastnilo sedm tisíc chlapců. Dnes se do něj přihlašuje 300 tisíc lidí ročně. Ve svých veřejných aktivitách byl princ neúnavný. Do částečného důchodu odešel teprve v devadesáti letech, do úplného v roce 2017. Tehdy vtipkoval, že je zřejmě nejzkušenějším odhalovačem pamětních desek na světě.

Uhni, Stavrosi!

Přes svou neúnavnou službu však byl vždy považován trochu za outsidera. Královna matka ho prý uvítala do rodiny tím, že ho překřtila na „skopčáka“ (The Hun), říkalo se mu prý i „Řek Phil“ (Phil the Greek) a „Stavros“. Ale nejspíš za jeho zády. Jednou plachtil kolem ostrova Wight a připletl se do cesty jinému námořníkovi. Ten na něj zavolal: „Uhni z cesty, Stavrosi.“ Philip prý odpověděl: „Nejsem Stavros a tyhle vody patří, kurva, mojí ženě, tak si budu dělat, kurva, co chci.“

Přesto si ho veřejnost zamilovala. Přispěl k tomu jeho zvyk trousit politicky nekorektní, ale nepochybně vtipné poznámky. Ty vyšly sebrané i knižně. Ty nekrology, které pociťovaly nutnost zdůraznit, že Philip se údajně občas choval rasisticky, nejčastěji zmiňovaly historku z Číny, kde místním britským studentům na výměně řekl, že pokud tady zůstanou příliš dlouho „zešikmí se jim oči“. V Austrálii se zase skupiny Aboridžinců zeptal, jestli „po sobě stále házejí oštěpy“. Philip se později bránil své pověsti netaktního hrubiána další vtipnou historkou. Byl totiž přítomen při podpisu japonské kapitulace po druhé světové válce. Když po letech Japonsko navštívil, ptali se ho, jestli je v zemi poprvé. Vévoda raději odpověděl „Ano“. Lidé, kteří ho potkali, dosvědčují, že za jeho hláškami nebyla snaha ublížit. Byl si vědom, že setkání s ním jsou často nervózní, a vtipnou průpovídkou se snažil situaci odlehčit a prolomit ledy.

V souvislosti s princem Philipem nelze nezmínit ještě dvě bizarnosti. Zaprvé kmen vesničanů v jižním Pacifiku ho uctíval jako živoucího boha. Zadruhé Philip věřil v UFO a v padesátých letech si o možnosti mimozemšťanů nadšeně dopisoval se svým strýcem Louisem Mountbattenem.

Veřejnost ho sice zbožňovala, ale vztahy v rodině byly složitější, zvlášť s nejstarším synem Charlesem. Toho chtěl vychovávat k obrazu svému, ale Charles byl temperamentem založen úplně jinak. V Gordonstounu, kam ho rodiče poslali, trpěl, zatímco Philip tamější spartánskou výchovu miloval. Byl to také nejspíš Philip, kdo zabránil Charlesovi, aby si vzal Camillu, a nahnal ho do nešťastného svazku s Dianou. Spisovatel Graham Turner tvrdil, že Philip popsal svého syna jako „drahocenného, extravagantního a postrádajícího odhodlání a disciplínu, které bude potřebovat, má-li se stát dobrým králem“.

Jeho popularita poprvé utrpěla vážnější ránu po Dianině smrti v roce 1997. Stoický Philip, společně s královnou, neprojevoval na veřejnosti emoce. Truchlícímu národu se zdálo, že smrt lady Di je královským manželům lhostejná.

V tom je možná vidět největší rozdíl. Philip byl jakýmsi reliktem starého světa, kde se předpokládalo, že elita bude sloužit, a emoce byly luxus. Charles již vyrůstal v jiném světě, v jiném prostředí, ale podle všeho se aspoň snaží dostát očekávání svého otce. S tím, jak oba stárli, se jejich vztah zlepšoval. Kontrast však úplně vynikne ve srovnání s Harrym a Meghan, kteří z rodiny raději utekli a v emotivním interview proprali veškeré špinavé prádlo. Pro Philipa, který se vzdal kvůli monarchii slibné kariéry v námořnictvu, něco nepředstavitelného.

Philip však nebyl jen zavilý tradicionalista. Věřil, že pokud monarchie má přežít, musí jít s dobou a otevřít se lidu. Zavedl neformální obědy, kde se královna mohla setkávat s nejrůznější sortou lidí, zrušil pravidlo, že královské služebnictvo si musí pudrovat vlasy, zavedl v Buckinghamském paláci nejrůznější technologické vychytávky, trval na tom, že si bude sám nosit zavazadla, a sám si ve svém pokoji vařil snídani, dokud to kvůli puchu královna nezatrhla. Byl také nadšeným proponentem dokumentu o královské rodině vysílaného v roce 1969, který jako jeden z prvních poodhalil jejich soukromý život.

S princem Philipem odešel i kus historie, navždy zmizelého starého světa. On sám by ale nejspíš nad nejrůznějšími chvalozpěvy mávl rukou. Přál si, aby kolem jeho pohřbu nebyl velký „povyk“.