Už tři čtvrtě století nás dělí od krutých střetů mezi USA a Japonskem v Tichomoří, do nichž se na straně zjevně slábnoucího císařství stále častěji zapojovali i sebevražední letci. Do historie se zapsali pod názvem „kamikadze“ a v posledních letech se znovu stávají předmětem intenzivních debat. Byli to opravdu náboženští a nacionalističtí fanatici, kteří se dobrovolně vrhli do náruče smrti, aniž mělo jejich obětování vojenský význam?

Přibližně takto vypadá interpretace, která po dlouhá léta jednoznačně dominovala a na Západě koneckonců převládá dosud. Vzhledem ke změnám v japonské politice ale zřejmě nepřekvapí, že sami Japonci již na tento fenomén hledí naprosto jinak. Kamikadze jsou označováni za velké hrdiny, kteří obětovali život za svou zem. Staví se jim pomníky a točí se o nich oslavné filmy, například velmi diskutovaný snímek Eien No Zero (The Eternal Zero, 2013), který má ale zároveň hodně daleko do šablonovité patetické propagandy.

Někteří tvrdí, že tato změna pohledu na sebevražedné letce je jen důkazem, že se Japonci opět vracejí ke „starým způsobům“. Glorifikace kamikadze podle těchto kritiků reprezentuje příklad revidování historie ve prospěch poražených agresorů. Jiní však říkají, že na kamikadze je nutno hledět i japonskou optikou, která se z hlediska hodnotových východisek od té západní zkrátka zásadně liší, což koneckonců stálo i u zrodu kamikadze.

Strategická situace Japonska na podzim 1944 rozhodně nepůsobila příznivě. Americký postup z ostrova na ostrov zcela jasně směřoval k domovskému teritoriu císařství. Japonská armáda a námořnictvo utrpěly obrovské ztráty. Přicházely nejen o letadla a lodě, které již nebylo možno snadno nahrazovat, ale také o zkušené vojáky. Průmyslová a lidská převaha Ameriky se jevila jako naprosto zdrcující a takřka nepřekonatelná.

Japonští velitelé samozřejmě chápali situaci, takže se někteří pustili do hledání nekonvenčních metod, jak přesilu USA zlomit. Některé prameny tvrdí, že už v červnu 1944 doporučil provést sebevražedné útoky jeden námořní důstojník, který se jmenoval Okamura. Většina zdrojů ale za počátek „éry kamikadze“ pokládá 19. říjen 1944, kdy se konala porada důstojníků námořního letectva, kde se hovořilo o probíhajících bojích o Filipíny. Právě tam s onou myšlenkou přišel admirál Takidžiro Oniši.

Rozhodně však nelze říci, že by navrhl něco zcela originálního a neslýchaného. Právě naopak, bylo charakteristické, že pro zdůvodnění se obracel do historie Japonska, konkrétně k tradicím samurajů, rytířů japonské feudální éry. Jejich kodex, známý také jako bušido, prosazoval nade všechno čest, statečnost, věrnost a poslušnost. Samurajská filozofie zůstávala pevně ukotvena ve společnosti a politice, čerpala z národní historie a náboženství a tvořila i jeden z ústředních základů pro vzdělávání mládeže a vojenskou službu. Kodex bušido sice neříkal, že samuraj musí smrt v boji vyhledávat, ovšem zdůrazňoval, že má být připraven smrt kdykoli přijmout. „Skutečná odvaha je žít, když je nutno žít, a zemřít, když je nutno zemřít,“ říkaly zásady samurajů, a tedy v podstatě všech císařových vojáků. Právě to, že japonský voják byl v prvé řadě poslušným poddaným císaře, ostatně také sehrálo ve vzniku myšlenky kamikadze nesmírně důležitou úlohu. Těm, kteří obětovali život ve službách císaře, připadl čestný titul „gunšin“, což se dá přibližně přeložit jako „válečný bůh“. V představách Japonců totiž fyzická smrt reprezentovala pro tyto padlé jen „přerod“ do jiné formy existence, a sice do podoby jakýchsi „věčných strážců“, kteří i nadále chránili Japonsko a jeho národ Jamato. Monarcha tedy těmto „gunšinům“ každoročně skládal poctu v šintoistické svatyni Jasukuni, která byla založena roku 1869 a kde podle tradic sídlí duše japonských vojáků, kteří padli ve válkách.

Admirál Oniši tedy tvrdil, že americkou převahu mohou eliminovat piloti, kteří za cenu svých životů zničí americké lodě prostě tím, že do nich se svými letouny narazí. Ani to nebyla úplně nová myšlenka, protože podobných případů „kolizních útoků“ a „taranů“ nacházíme v historii dost. Patrně nejslavnější byli sovětští piloti a tankisté, kteří k této metodě někdy sáhli (což pak samozřejmě mohutně využívala i Stalinova propaganda), ale v ojedinělých případech se tak stávalo také jinde, a to včetně západních armád. Byl zde ovšem jeden „maličký“ rozdíl. Sovětští „taranščici“ měli aspoň teoretickou šanci svou ohromně riskantní akci přežít. Mnozí skutečně přežili, a dokonce se našli tací, kteří se na tento způsob útoku specializovali. Onišiho návrh ale výslovně počítal s neodvratnou smrtí letce, což se ze západního pohledu jeví jako zcela nepochopitelné až zrůdné, jenže u japonských velitelů se tato koncepce okamžitě setkala s nadšeným přijetím.

Na téže poradě se zrodil i název „Kamikadze“, jenž také čerpal z historie, neboť tak se nazýval tajfun, jenž v letech 1274 a 1281 rozmetal mongolské invazní flotily, které se připravovaly na invazi do Japonska. „Božský vítr“, jak zní tento termín v překladu, přinesl Japonsku záchranu. Admirál Oniši a jeho kolegové tedy toto slovo zvolili jako propagandistické jméno akce, která měla představovat novou spásu pro ohrožené ostrovy.

Oficiálně se tyto jednotky nazývaly „Togugecu Kokegitai“, zkráceně „Tokkotai“, což se překládá jako „speciální útočné jednotky“. Užíval se také termín „šinfu“, který se významově shoduje se slovem kamikadze a jemuž se v dnešním Japonsku často dává i přednost, jelikož podle mínění mnoha Japonců je slovo kamikadze již příliš zprofanované. V každém případě ale ihned začaly přípravy operace, která měla zvrátit běh války, a už 25. října 1944 odstartovali ke svým osudovým letům první japonští „speciální“ dobrovolníci.

Právě ten den se jim podařil i jeden z největších úspěchů, protože u Filipín potopili americkou letadlovou loď. Poškodili také další plavidla, a proto japonské nadšení neznalo mezí. „Božský vítr“ znovu zachrání císařství! Záhy se rozběhla propagandistická vlna, která volala po dalších adeptech na nejvyšší oběť pro císaře – a opravdu se jich hlásily stovky. Brzy se však ukázalo, že celá záležitost bude přece jen poněkud složitější.

Zájem o sebevražednou misi jevili i zkušení letci, jenže právě těch mělo Japonsko málo, takže jako vhodnější se jevilo nasadit jen omezeně vycvičené nováčky. Ti však pochopitelně mívali potíže s ovládáním letounů, nehledě k tomu, že mnohdy ani nenašli svoje cíle. Výsledkem tak byl kompromis. Samotné sebevražedné útoky měli provádět nováčci na starších letounech, ale s podporou zkušených pilotů v modernějších stíhačkách, kteří měli své svěřence navést na cíle a během finálního útoku jim poskytovat i ochranu.

Řady zájemců brzy čítaly doslova tisíce mladých mužů, za čímž ale patrně nestály zdaleka jen „samurajské“ myšlenky, jež prostupovaly celou japonskou společností. Právě to je i ústředním tématem zmíněného snímku The Eternal Zero, jehož hrdina rozhodně není náboženský fanatik planoucí touhou padnout za císaře. Je to veselý mladík, který má rodinu a těší se ze života, ale současně vnímá silnou povinnost přispět k obraně své vlasti, a proto v oné situaci nevidí jinou možnost než se přihlásit jako sebevražedný letec.

Do „speciálních útočných jednotek“ se doslova jako jeden muž občas přihlašovaly celé útvary námořních pilotů, ale našly se i výjimky. Někteří odmítli, a přestože pak na ně jejich kolegové hleděli jako na zbabělce, není znám žádný případ, že by byli jakkoliv trestáni či perzekvováni. Poměrně málo známým aspektem celé problematiky také je, že pohled na sebevražedné útoky se velmi zásadně odlišoval u námořnictva a u armády.

Myšlenka kamikadze se zrodila u námořnictva, které celou koncepci rovněž výrazně rozvinulo. Nejprve se užívaly zastaralé typy letounů, ale později vznikly speciální sebevražedné raketové stroje, které se nazývaly Ohka. Námořnictvo užívalo rovněž výbušné čluny, „lidská torpéda“ a miniponorky. Ostatně už do útoku na Pearl Harbor se zapojilo rovněž pět miniponorek, jejichž akce sice „oficiálně“ nebyla sebevražedná, jenže o jejím reálném charakteru ledacos vypovídá fakt, že z deseti členů posádek jich devět zahynulo.

Naopak u „suchozemského“, respektive armádního letectva nebylo nadšení pro sebevraže dné útoky zdaleka tak velké. Armádní piloti je sice také prováděli, ovšem v podstatně menším měřítku, a navíc preferovali spíš „kolizní útoky“ proti americkým bombardérům. Na samém konci války, kdy již bylo japonské velení takřka zoufalé, dokonce některé útvary dostaly přímý rozkaz, aby uskutečnily sebevražedné operace. Námořní piloti to nejčastěji akceptovali bez odporu, ovšem u armádních jednotek kvůli tomu došlo i ke vzpourám.

Armádní letectvo si totiž obvykle silněji uvědomovalo skutečnou hodnotu vycvičeného letce a převažoval v něm názor, že piloti by měli útočit proti nepřátelským letadlům, nikoliv provádět sebevražedné útoky proti plavidlům. Mentalita japonského námořnictva byla evidentně daleko více fatalistická. Výsledkem tak bylo, že z celkových zhruba 2800 sebevražedných útoků bylo okolo dvou třetin uskutečněno silami námořnictva.

Vnucuje se samozřejmě také otázka, jak efektivní tyto útoky byly. Často se tvrdí, že efektivita byla nízká a že kamikadze umírali „zbytečně“. Jelikož Japonsko válku prohrálo, dalo by se říci, že „zbytečné“ bylo vlastně celé jeho válečné úsilí, ale pokud se pokusíme (ačkoli je to složité) odhlédnout od čistě lidského rozměru a soustředit se pouze na zásahy lodí, pak vystoupí zcela jiný obraz. Kamikadze mohou z pohledu Západu působit jako fanatici, ovšem skutečností je, že z ryze vojenského hlediska byli velmi účinnou zbraní.

Japonsko sice mělo na podzim 1944 málo zkušených pilotů a nedokázalo v dostatečném počtu vyrábět moderní letouny, avšak stále mělo obrovský lidský potenciál a zásobu starších letadel. Sebevražedné útoky proti americkým plavidlům tudíž z hlediska kruté vojenské logiky dávaly smysl, jelikož kamikadze fungovali vlastně jako „přesně naváděné zbraně“. Statistické údaje se pořád hodně odlišují, ale většinou se uvádí, že potopili od 30 do 80 amerických lodí, poškodili skoro čtyři stovky plavidel a zabili okolo 7000 vojáků.

Úspěšná byla jen zhruba pětina sebevražedných útoků, američtí analytici však zároveň dospěli k závěru, že kamikadze byli přibližně desetkrát efektivnější než klasické nálety. Ke konci války měli na kontě asi polovinu všech zásahů amerických lodí. Američané vyvinuli mnoho postupů proti kamikadze (velkou roli sehrály mj. výstražné radary), avšak masové útoky desítek letounů představovaly až do posledních dnů velkou hrozbu.

Kamikadze působili Američanům i těžké psychologické škody, s čímž japonští velitelé nejspíš také počítali, jelikož „speciálním útočným jednotkám“ přisuzovali klíčovou roli při plánované obraně domovských ostrovů proti invazi. Hodlali použít doslova tisíce primitivních dřevěných letadélek, jež měla způsobit americké flotile katastrofické ztráty, aby pak šokovaní Američané projevili ochotu jednat o přijatelném míru. Atomové bomby a sovětská ofenziva v Mandžusku ale rázem učinily tyto úvahy bezpředmětnými.

Dnešní historici se neshodnou, zda měl japonský plán aspoň teoretickou šanci na úspěch, ale kamikadze jistě zanechali nesmazatelnou stopu. Jejich velitelé byli označeni za zločince, ačkoli potrestáni vesměs nebyli, protože většina (včetně Onišiho) se rozhodla pro „cestu samurajů“ a na konci války spáchala sebevraždu. Sami sebevražední letci měli být zapomenuti jako zrůdný produkt náboženského a nacionalistického fanatismu.

Situace se začala měnit v 70. letech, kdy se vyskytly první decentní připomínky, a dnes již lze v Japonsku mluvit o nepokryté glorifikaci. Japonci hledí na své dějiny s větší hrdostí, a ačkoli málokteří omlouvají agresivní válku, o kamikadze hovoří s hlubokou úctou jako o novodobých samurajích. Může to být obtížně přijatelné, jenže pro Japonce je to prostě součást historických tradic, které tento národ stále ctí jako nic jiného.