Nejprve shrnutí toho, co se odehrálo minulý týden na plénu Evropského parlamentu.

V úterý 11. září projednalo plénum EP návrh vyzývající Radu Evropské unie, aby podle článku 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii rozhodla, že existuje zřejmé nebezpečí, že Maďarsko vážně poruší hodnoty, na nichž je Evropská unie založena. Návrh  vznikl ve výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci, zpravodajkou byla holandská poslankyně za frakci Zelení/EFA Judith Sargentiniová.

Výsledek hlasování, které proběhlo následující den, byl: 448 hlasů pro, 197 proti, 48 poslanců se zdrželo.  O rozhodnutí podle článku 7, odst. 1 Smlouvy o EU (porušení hodnot uvedených v čl. 2 téže smlouvy) se hlasovalo v plénu EP vůbec poprvé. Hlasování pro tento případ upravuje čl. 83 odst. 3 jednacího řádu EP: pro přijetí návrhu se vyžaduje dvoutřetinová většina odevzdaných hlasů, která zároveň představuje většinu všech poslanců EP. Za odevzdané hlasy se zjevně považovaly jen hlasy pro a hlasy proti, jinak by návrh neprošel. Musím se přiznat, že takový způsob rozhodování mne naplňuje lehkým zmatkem (např. v PS PČR se poslanci, kteří se zdrželi, do odevzdaných hlasů započítávají). Přesto je třeba konstatovat, že převažující část přítomných poslanců byla pro návrh. Významnou roli v tom sehrálo poměrně jednotné hlasovaní frakce Evropské lidové strany, která dosud bývala ve věci Maďarska spíše zdrženlivá.

České reakce

Rozhodnutí EP bylo na naší politické scéně hned vzápětí živě komentováno. Zásadně proti se vyjádřili mj.  prezident Zeman, premiér Babiš, Tomio Okamura, komunisté a oba Klausové. Přidat se k tomuto chóru se normální člověk jaksi přirozeně stydí, a to i když mu např. některé názory paní Sargentiniové jsou poměrně cizí. Jediné východisko je pokusit se o vlastní artikulované stanovisko.

Hned úvodem zdůrazňuji, že nejsem ani náhodou „euroskeptik“. Jedním ze základních výdobytků roku 1989 bylo  aspoň pro mne obnovení příslušnosti naší země k západnímu společenství demokratických států, které dnes ztělesňují EU a NATO. Mimo jiné i proto, že druhou naší možností není žádná „splendid isolation“, ale návrat do toho, co se ohleduplně nazývalo „sféra ruského vlivu“, a třetí cesta jako obvykle neexistuje. Ale nejen kvůli tomu. Hlavně mám pořád ještě důvěru, že věcná a otevřená debata na  evropské úrovni je možná a potřebná a že věcné a racionální důvody tu mají váhu. A proto je možné a potřebné brát EU za svou a být k ní loajální. Paní Sargentiniová ve „vysvětlujícím prohlášení“ pro svůj výbor (jakási důvodová zpráva) řekla: „blízcí přátelé se nezdráhají sdělovat si nepříjemnou pravdu“. A tak ji symbolicky beru za slovo.

O co šlo v Evropském parlamentu

U nás se vesměs zdůrazňuje, že „migrační problém“ sám o sobě nebyl v této věci předmětem jednání a rozhodnutí Evropského parlamentu. To zároveň je i není pravda. Ve zprávě je bod věnovaný základním právům migrantů, žadatelů o azyl a uprchlíků. Za druhé, je samozřejmé, že k základům EU, k nimž je třeba se hlásit, patří solidarita s lidmi v nouzi a v ohrožení  a zároveň solidarita se spojenci, z nichž většina s nimi má problém, jenž se nás v ČR zatím bezprostředně netýká. Otázka je, jak obojí v praktické rovině uskutečňovat. Problém je vleklý a dosud se ho nedaří uspokojivě řešit. Dále, ve „starých“ unijních zemích vzbuzuje pochopitelnou nervozitu jakási neúměrnost mezi evropskými dotacemi, které do některých „nových“ zemí proudí, a mezi měrou jejich vstřícnosti tam, kde by je to naopak něco stálo (řeči o tom, že „je třeba pomáhat především na místě“, jsou hloupý alibismus). A konečně, k věci patří i vědět, že Maďarsko jako jediná z těchto nových zemí dostala v létě 2015 „přímý zásah“, když se octla v klíčovém místě hlavní trasy, jíž tehdy migranti do Evropy proudili.

Je otázka, proč bylo jako objekt pro odzkoušení aplikace článku 7 Smlouvy o Evropské unii vybráno zrovna Maďarsko. Celou řadu výhrad, které zpráva vůči Maďarsku uvádí, by bylo možné uvést i proti České republice,  Slovensku, o Polsku raději ani nemluvě. A dále: zpráva odkazuje na instituce a orgány OSN (zejm. Výbor pro lidská práva), Rady Evropy (Benátská komise), OBSE, které vesměs vznikly v době rozpuku a rozvoje Studené války. Vůbec nepochybuji ani o jejich prospěšnosti, ani o dobré vůli těch, kteří v mnohých jejich orgánech pracují. Jen upozorňuji, že ty instituce samy v sobě nesou jisté napětí (zvlášť zřetelné je to u OSN). A to napětí mezi ušlechtilými záměry těch lidí a na druhé straně mezi zjevnou, nanejvýš špatně zastíranou neochotou mocných členů těchto uskupení (tradičně Rusko, též Čína, Turecko, Bělorusko, Írán, některé postsovětské státy střední Asie ap.) ty záměry u sebe doma uskutečňovat. Zkušenost totiž učí, že některé z nich pak o to horlivěji  jejich uskutečňování vyžadují na jiných. I proto by se k závěrům zprávy mělo přistupovat s odstupem a kriticky.

Dva příklady

Takže například: zpráva paní Sargentiniové obsahuje řadu věcí, k nimž lze tu a tam něco poznamenat, ale v zásadě je nelze zpochybnit. Zmiňuje např. v oblasti akademické svobody diskriminační podmínky pro Středoevropskou univerzitu a legislativní balíček zákonů z února 2018, v němž se stanoví nerovné podmínky pro financování nevládních organizací. Je sice zjevné, že Středoevropská univerzita, většina nevládních organizací v Maďarsku i jejich sponzoři nejsou nynější vládě příznivě nakloněni, ale řešit tuto otázku zákonnými restrikcemi je ruská manýra a výraz nedůvěry v to, že veřejnost, voliči, lid se nakonec nerozhodují  podle výše zahraničních dotací, ale podle toho, co je politicky prospěšné, spravedlivé a správné: je to tedy výraz nedůvěry v demokracii jako takovou. Jde o velmi vážnou věc, i když si nejsem jistý, zda by sama o sobě stačila na to, aby se z ní vyvodilo použití čl. 7 odst. 1 Smlouvy o EU. Znamená ve svých důsledcích omezení svobody ve společnosti zákonnými opatřeními.

Zcela opačný případ je, když se ve zprávě (pasáž o právu na rovné zacházení) s odkazy na orgány OBSE a  OSN hovoří např. o nerovnováze mezi konzervativní formou rodiny a politickými, ekonomickými a sociálními právy žen a posilováním jejich postavení, nebo o tom, že v nových  školních učebnicích se stále objevují genderové stereotypy, podle kterých jsou ženy primárně matkami a manželkami, nebo se vyslovuje politování nad tím, „že v Maďarsku stále přetrvávají stereotypní postoje k postavení žen ve společnosti“. Podobná je výtka, že „ústavní zákaz diskriminace mezi důvody diskriminace výslovně nezahrnuje sexuální orientaci ani genderovou identitu“ a že by „jeho úzká definice rodiny mohla vést k diskriminaci, neboť nezahrnuje jisté druhy rodinného uspořádání, včetně párů stejného pohlaví“. (Nezapomínejme, že se tak děje v rámci zdůvodnění, proč se má na Maďarsko aplikovat odst. 1 článku 7 Smlouvy o Evropské unii.)  Chtěl bych upozornit na to, že o těchto problémech se diskutuje v mnoha zemích EU, že probíhá svobodná diskuse s politickými a legislativními dopady, že zákonné úpravy, které z té debaty vzešly, se země od země liší, že je v této oblasti představitelná v konkrétních věcech jistá pluralita řešení. A hlavně: pokud se nad touto politickou rozpravou bude vznášet hrozba postihu ze strany Evropské unie, bude to pro svobodu zemí Unie jako celku mít stejný dopad jako např. pro svobodu v Maďarsku omezení zahraniční podpory nevládních organizací.

Shrnutí

Zbývá už jen jakési resumé toho, co se vlastně stalo.

Kritika, která při projednávání návrhu na adresu Maďarska zazněla, je v lecčems oprávněná.

Důvod, který většinu v EU při rozhodování vedl, je svým způsobem pochopitelný: frustrace z jednání nových unijních zemí (Maďarsko se má stát jakýmsi úvodním, exemplárním příkladem), které štědře využívají výhod, jež jim účast v EU poskytuje, ale nejsou příliš ochotné  projevit solidaritu tam, kde má Unie problém.

Samo rozhodnutí je ovšem nešťastné, neuvážené a přehnané. Zároveň je to trest sice exemplární, okázalý, ale taky poměrně málo účinný – už to samo o sobě je politicky neblahé, protože to jen prohlubuje frustraci na obou stranách.

Nadšení, které zavládlo v zasedací síni poté, co byl návrh odhlasován, je tedy  dosti předčasné. EP zatím jen podal návrh, na jehož základě Rada EU po vyslechnutí dotyčného státu může (ale nemusí) kvalifikovanou většinou  rozhodnout, že existuje zřejmé nebezpečí, že dotyčný stát závažně poruší hodnoty uvedené v článku 2 Smlouvy o EU. Předtím musí dotyčný stát vyslechnout a může mu podat doporučení. Až další krok je jednomyslné rozhodnutí  Rady EU, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot EU ze strany dotyčného státu. S ním pak musí znovu souhlasit EP. A teprve pak může Rada EU kvalifikovanou většinou rozhodnout, že určitá práva dotyčného státu (včetně práva jeho zástupců hlasovat v Radě) budou pozastavena.

Člověk, který chce o tom, co se událo, psát, se ocitá ve dvojím klinči: na jedné straně rozjásaní  navrhovatelé, kteří oslavují exemplární potrestání země porušující zásady, na nichž stojí EU; na druhé (aspoň u nás) rozlícení zastánci práv malého státu, vydaného všanc přesile. Vypadá to, že jedna i druhá strana má v něčem pravdu. Ve skutečnosti je to spíš tak, že se obě shodují v zaujatém fanatismu, který vylučuje věcnou debatu. Obojí je projev hysterie, z níž pro budoucnost Evropy a Evropské unie nekouká nic dobrého.