Existuje teď poptávka po zprávách pozitivních, snad až radostných. A jedna taková se objevila, zasloužil se o ni Ústavní soud, ještěže ho máme. Při komentování její podstaty se jeden nemusí ubránit návalu sentimentu, preventivně se omlouvám.

Ústavní soud dal za pravdu paní Daňové, jíž úřady odmítaly ustavit jako poručnici sluchově a mentálně postiženého chlapce, o kterého se roky stará. Plynuly z toho různé pro ni byrokratické a další obtíže. Problém byl v tom, že paní Daňová je spolu s manželem v exekuci, dluží tři sta tisíc korun. Ústavní soud tohle odůvodnění odmítl, soudce Vojtěch Šimíček k tomu řekl: „Obecné soudy by neměly klást důraz na to, co stěžovatelka v minulosti nezvládla, nýbrž na to, že prokázala ochotu obětovat se pro jiného a pomáhat mu.“

Jednoho by až udivilo, že kauza, která se mu zdá naprosto jasná, musela skončit až u Ústavního soudu.

Nebo jasná. Jasná srdci, hlava si může vždycky najít svoje důvody. Často naštěstí, chtělo by se říct. Ale ne vždycky. Nevím, jak se paní Daňová do dluhů dostala, a vlastně mi to je jedno. Ústavní soud totiž také jasně řekl, že lidi si zaslouží druhou šanci. Pravda, která by se mohla zdát tak evidentní, že ani není potřeba ji zdůrazňovat. Je přece obsažená v duchovním základu západní civilizace.

Zdá se ale, že představa druhé šance, kterou si člověk může zasloužit, a nejenom nějakým úsilím, ale někdy jen projevem lítosti nebo prostou skutečností svého lidství, z veřejného povědomí nějak ustupuje. Přitažlivější se zdá být souzení jednou provždycky, najít v životě druhého nějakou jednotlivost, která umožní ho srazit z piedestalu, stojí-li na nějakém, ukázat světu, že je kvůli ní právě a jenom odsouzeníhodný a zaslouží si, aby s ním podle toho bylo nakládáno – pokud možno až do smrti.

Je v tom někdy až pomýlený triumfalismus – najít na někoho něco, jaký to důkaz ctnosti těch, kdo se takovým způsobem jako ten odhalený neprovinili (nebo se o tom ještě neví). Je to ale ve společenském kontextu destruktivní chování – ne snad proto, že bychom měli komukoliv cokoliv prominout, druhá šance může existovat až tehdy, je-li nastolena alespoň jakás takás spravedlnost. Tohle nimrání se v jednotlivostech, pátrání po jednom špatném kroku, který umožní někoho zatratit a užít si přitom krátkodobý zášleh rozkoše ze souzení, popírá jednoduchou pravdu – druhou šanci z různých důvodů potřebujeme všichni a je dobře, že to ví aspoň Ústavní soud.

V nálezu Ústavního soudu zazněla i literární analogie. Paní Daňovou přirovnává k Jeanu Valjeanovi z Bídníků Victora Huga. „Netřeba připomínat, jak vzorně, navzdory předchozímu pohnutému životu, poté vychoval a jakou láskou zahrnul svoji chráněnkyni Cosettu.“ Nezní to moc právnicky, ale je to namístě. Protože společnost je definována nejenom zákony a jejich paragrafy, ale taky příběhy, jež si vypráví. Nepřežije, pokud si žádné příběhy vyprávět nebude.

Bídníci asi nejsou to největší dílo světové literatury, ale když se k němu člověk dostane v tom správném věku, může ho Hugova kniha silně zasáhnout (radši nezjišťuju, jak velká část publika ten příběh zná jen ze stejnojmenného muzikálu). Je to romantický příběh člověka, který jednou dostal druhou šanci v situaci, kdy ani neměl právo ji očekávat. Určitě lepší story k vyprávění než různé sudičské výlevy, které kromě své pomýlenosti bývají taky strašlivě nudné.