„Je to jediná vláda na světě, jediná nenáboženská organizace, která pomáhá nám, křesťanům, zůstat v Sýrii. Bez postranních úmyslů, bez čehokoliv na oplátku. A za to srdečně děkujeme,“ řekl v listopadu uplynulého roku biskup válkou zničeného Aleppa Abou Khazen. Ta vřelá slova byla adresována polské vládě. Poláci pomáhali při rekonstrukci města a finanční prostředky zacílili konkrétním směrem – na křesťanskou menšinu, která ale ve svých institucích pomáhá všem bez ohledu na náboženství. Těmi postranními úmysly jsou asi míněny výtky, které se křesťanské menšině v Sýrii z bezpečí domova adresují snadno. Že je provládní, proasadovská.

Hozenou rukavici pronásledovaných křesťanů zvedl i Viktor Orbán. Maďarsko se zavázalo, že každý rok pošle milion eur syrské pravoslavné církvi a milion syrské katolické církvi a přijme do stipendijního programu 250 křesťanských studentů z Blízkého východu. Jde o činnost nově vzniklého státního sekretariátu pro pomoc pronásledovaným křesťanům. Cílem sekretariátu je i zvyšovat citlivost veřejnosti vůči osudu pronásledovaných křesťanů a vydávat ročenku o jejich situaci ve světě. V Iráku, na území ovládaném kurdskou samosprávou, Maďaři staví domy a opravují církevní nemocnice. Na starost to má ministr pro lidské zdroje Zoltán Balog, kalvinistický duchovní.

Česko, které jinak deklaruje podobný odpor k migraci z islámského světa, zaostává. Jistě, udělali jsme nepěknou zkušenost s některými iráckými křesťany, kteří pohrdli naším dobrodiním a vyměnili ho za německý příslib sociálu. Ne, nejsou to silná slova, znechucení z takového jednání je namístě. Na druhou stranu komunita čínských křesťanů žije v Česku dva roky za mnohem nekomfortnějších podmínek než předmětní Iráčané: neletěl pro ně vládní speciál, nedostali od státu bydlení, ani v „kravíně“; zažili si uprchlický tábor. Část se odtamtud dostala na vlastní pěst, část za pomoci křesťanských organizací – nicméně po dvou letech mají vlastní bydlení a práci. Jsou to převážně ženy a ničeho špatného se tu nikdo z nich nedopustil. Komu jinému by český stát měl dát alespoň humanitární azyl?

Té skupině čínských křesťanů dnes nehrozí nebezpečí primárně proto, že jsou křesťané, ale protože české úřady se svým rozhodnutím tak dlouho otálely a Číňané měli dost času a prostoru na to, aby si zjistili jejich identitu. Proto se bojí právem, že jim země draka to očerňování v zahraničí neodpustí a oni budou vydáni napospas státní svévoli; soukolí, v němž smrt nebo zmizení pár lidí znamená mnohem méně než svého času v totalitním Československu.

V čínských stranických denících se o nich psalo už v roce 2016 – tedy v době, kdy o jejich případu vědělo v Česku pár lidí. Zpochybňovali jejich motivy a zpochybňovali i to, že je Česká republika stát, který vyznává svobodu náboženství. Důvody se lze jen domnívat, ale v reakci pokud možno potlačme cyklistickou mentalitu (nahoře se ohni – před čínskými potentáty, dole šlapej – po čínských křesťanech).

Pomoc pronásledovaným křesťanům je také dobrá příležitost ukázat, že jsme si zachovali zdravý rozum a zároveň nepřišli o soucit s bližními jiné rasy a kultury – a že ta kombinace je možná. A je to přihlášení se k těm proklamovaným křesťanským kořenům v době, kdy ideovou protistranu – protože to je souboj dvou ideových světů, nic víc, nic míň – znervózňuje pouhé konstatování, že evropská civilizace je, přes svůj dnes až ostentativně sekulární charakter, mnohem více dílem konkrétního náboženství než náhodným shlukem kmenových zvyklostí.