Česko zažívá období nejsilnější prosperity ve své historii. Silný růst provází nejnižší nezaměstnanost v Evropě a rychlý růst platů. Čím dál víc se ale diskutuje o tom, že se v současném stavu ekonomiky dostáváme na hranu svých možností a potřebovali bychom zapracovat na postupu do vyššího vývojového stadia. Ekonom Petr Sklenář v rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětluje, co nás v tom nejvíc brzdí.

Co čeká příští rok českou ekonomiku?

Nic zásadního by se nemělo změnit. Měl by pokračovat současný rychlý růst. Rozhodit by to nejspíš mohl jen nějaký šok, který by přišel zvenčí.

Odkud by mohl přijít? 

Mohl by to být třeba dramatický vzestup cen ropy. Zároveň se postupně začínají obracet podmínky v měnové politice. Centrální banky přestávají podporovat ekonomiku různými stimuly, případně už přímo zvyšují úroky. Podpora ekonomiky, jakou byla třeba naše měnová intervence, nafoukla některé ceny, jako jsou třeba u nás nemovitosti. Pokud se teď měnové podmínky zpřísní, může to přinést otřes.

Ekonomika roste rekordně rychle už tři roky. Máme nejvyšší zaměstnanost a nejnižší nezaměstnanost z celé Evropské unie. Firmy si stěžují, že nejsou lidi. Už řadu měsíců rekordně rostou platy. Stále ale zůstáváme zemí, jejíž prosperita je postavená na byznysu s nižší přidanou hodnotou a levné práci. Jak dlouho ještě může tento model vydržet?

To pnutí bude pokračovat. Zatím ale nejsme tak daleko, že by to vytvořilo tlak na změnu struktury české ekonomiky. Zkušenosti z jižního křídla eurozóny a také z Francie ukazují, že to vnitřní pnutí zesílí, když přijde nějaký šok zvnějšku. Jako byla krize roku 2008.

Jak daleko jsme od bodu, kdy už současná podoba české ekonomiky bude neudržitelná? Na mzdách se tady stále rozděluje nesrovnatelně méně než v bohatších zemích Evropy. Máme jeden z nejlepších poměrů ceny a výkonu.

Je tam ještě hodně prostoru, aby ekonomika dokázala růst v současné podobě. Podíl mezd na výkonu ekonomiky je tady v porovnání s jinými zeměmi Evropské unie menší, protože jsme hodně průmyslová země. Průmysl je v porovnání se službami hodně náročný na investice, které musí splácet. Proto vám zbývá na platy méně než v ekonomikách, které jsou založené na službách, jako je Velká Británie nebo Švýcarsko. Ve službách fakticky investujete hlavně do platů. Nepotřebujete tak velké investice do strojů a technologií jako v průmyslu. Proto u nás vždycky půjde na platy méně než v bohatých zemích založených na službách. I země, které jsou postavené na průmyslu, můžou být bohaté. Klasickým příkladem je Německo. I když ony jsou v celém tom výrobním řetězci, kde se nejvíc inkasuje, na začátku, kde máte vývoj, a na konci, kde je prodej, právě na těch hranách. My jsme na křivce, která má tvar U, dole, kde se inkasuje nejméně.

Německo je podobně bohaté jako Británie, ale platy jsou tam právě kvůli orientaci na průmysl nižší.

Británie je výrazně dražší než Německo. Proto jsou tam i vyšší platy. Podobně je na tom ve srovnání s Německem sousední Švýcarsko. To je velmi drahá země s vysokými platy.

O kolik u nás ještě můžou stoupnout platy v současném ekonomickém modelu, založeném na průmyslu a levné práci?

Platy už teď nemůžou růst o moc rychleji než produktivita práce. Pokud by stoupaly tak rychle jako teď, vyčerpá se ten prostor během roku dvou. Kampaň proti levné práci se pak docela rychle může otočit do vyšší nezaměstnanosti. V Německu v poslední době platy nerostly nijak výrazně rychle. Proto ale mají zároveň velmi nízkou nezaměstnanost. Je to vždycky něco za něco. Buď máte pomalu rostoucí platy a nízkou nezaměstnanost, nebo rychlý růst platů s vyšší nezaměstnaností. Každá země si musí vybrat, co je pro ni důležitější. My jsme dosud byli podobný příklad jako Německo. Platy moc nerostly, proto se u nás ale také po krizi roku 2008 nepropouštělo tolik jako tam, kde platy rostly rychle dlouhodobě.

Dlouhodobě nemůžeme mít rychlý růst mezd a nízkou nezaměstnanost?

Dlouhodobě je to neudržitelné. Musíme si vybrat. Nebo se musí změnit struktura ekonomiky a musíme se posunout k modelu s vyšší přidanou hodnotou.

Daří se nám posouvat se do vyššího vývojového stadia?

Je to hodně pomalé a pozvolné. Všechna měření konkurenceschopnosti, ať je dělá Světové ekonomické fórum, Světová banka, nebo institut IMD, ukazují, že u nás je největší brzdou posunu do vyššího vývojového stadia veřejný sektor. Firmy mají vysokou schopnost uspět ve světové konkurenci. Prostředí, které jim stát pro jejich fungování vytváří, je ale výrazně horší než jinde v Evropě. Proto jsou proti firmám z jiných zemí handicapované.

Rychlému bohatnutí v této chvíli brání nefunkční stát?

Určitě. To nesouvisí s tím, jestli máme vysoké, nebo nízké daně. Máme ale daně, které firmy byrokracií a časovou náročností zatěžují skoro nejvíc v Evropě. Berou jim nejvíc energie, času a peněz. Firma musí dávat víc peněz na účetní a daňové poradce – a ty peníze jí přirozeně chybí na vývojáře. A v posledních letech se to nezlepšuje, ale naopak relativně zhoršuje. Stát to ani nedělá záměrně. Brzdí firmy svou neschopností. Mně se nelíbí nějaké socialistické peklo, ale aspoň chápu, že to někdo vytváří z přesvědčení a ideových důvodů. Ten nefunkční stát, to je neschopnost a šlendrián, který ekonomice ubližuje často víc než to socialistické peklo. Lidem se nevyplácí rozjíždět něco nového, protože je jednodušší a často z krátkodobého pohledu výhodnější přisát se na penězovod dotací.

Špičkové technologické firmy se rodí tam, kde žádné dotace nejsou a nekřiví podmínky na startu.

Stát se u nás vyžívá v dotacích, ale neposkytuje firmám kvalitní veřejné služby.

Mluví se o tom roky. Proč se to žádné vládě nepodařilo změnit? 

I proto, že jsme v poslední době neprošli žádnou velkou krizí. Na Slovensku se fungování státu výrazně změnilo za Dzurindových vlád, které přišly po úpadku v devadesátých letech a chtěly to zaostávání rychle odstranit. Byl tam silný impulz. Chtěly dostat Slovensko dál a udělaly důležité reformy. Podobnou motivaci mělo Pobaltí, které se strašně moc toužilo odstřihnout od sovětské minulosti a lidé tam byli připraveni pro to něco obětovat. U nás nikdy nikdo nebyl moc tlačený, aby s tím nefunkčním státem něco dělal. Naposledy se nějaké drobné změny dělaly za Nečasovy vlády. Chování státu teď výrazně zesiluje pnutí v ekonomice. Nabírá spoustu lidí a výrazně jim zvyšuje platy. Tím firmám zavaří hned dvakrát. Jednak zvýší byrokracii, s níž se musí vypořádávat, jednak je nutí konkurovat vyššími platy. To je dlouhodobě největší brzda vzestupu Česka.

Proč to nikdo z politiků nepochopil? Špičkové služby sídlí v Londýně proto, že jsou tam nejpříjemnější podmínky pro podnikání. Snadno se vymáhají smlouvy a stát nezatěžuje přehnanou byrokracií.

Proto je iluze si myslet, že se po brexitu přesune z Londýna finanční centrum do kontinentální Evropy. Právě v té kombinaci rychle vymahatelného práva a funkční byrokracie může Británii těžko někdo konkurovat. Pokud to centrum nebude v Londýně, nezamíří do Frankfurtu nebo Paříže, ale do Singapuru a Hongkongu, kde jsou ty dobré podmínky.

My zatím nemáme veřejnou infrastrukturu, abychom tady mohli provozovat ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou?

A možná na to bohužel nemáme ani mentalitu. Často mě to zarazí i u lidí, u nichž bych to nečekal. Předseda lidovců, konzervativec Pavel Bělobrádek, se před časem v nějakém rozhovoru svěřoval, jak s hrůzou zjistil, že špičkové české technologické firmy jako Avast a AVG vznikly bez dotací. Hodně lidí je tady přesvědčeno, že pokud tady má být úspěšná firma, musí to být jedině výsledek státního zásahu. A musí u toho být to oficiózní přestřihávání pásky při otevření. Když chcete mít v zemi vítěze, nikdy předem nevíte, kdo to bude. Nemůžete ho uměle vybrat tím, že ho podpoříte dotací. Na začátku Facebooku, Googlu a Microsoftu byly pokusy v garážích. Byli to studenti, kteří to zkusili. Těmhle to vyšlo. Stovkám dalších ne. Ale nikdo předem uměle nevybíral vítěze. Evropský pohled je dotací předem rozhodnout, kdo bude vítěz. Procházíte šíleným procesem hledání toho vítěze, ale nemůžete ho najít. To byste museli mít křišťálovou kouli a vidět, kdo bude úspěšný za deset dvacet let. Nikdy nevíte, kdo ten vítěz bude. Musíte jen dát prostor, aby vyhrál ten nejlepší. Teď jsem si při čtení rozhovoru s šéfem Volkswagenu v německém deníku Handelsblatt uvědomil, jaký je to mor, že všichni přemýšlejí jen o dotacích. Říkal tam, že by se měly zrušit dotace na diesely a zavést je naopak na elektromobily.

Připravili jsme se investičními pobídkami a dotacemi o bohatství?

Tak dlouho a tak masivně se dávaly pobídky a dotace, až nás to přirozeně dostalo do modelu, který tady máme a který se kritizuje jako montovna. Přesto je tady vidět i optimistický vývoj. Když se podíváte, co dělala Škoda Auto v devadesátých letech a co dělá dnes, je to obrovský rozdíl. Škoda Superb a Kodiaq jsou auta vyšší střední třídy, jež se tady kompletně dělají od vývoje a designu po prodej. Z nich inkasujeme celou přidanou hodnotu. Ten posun tady je. Přicházejí sem vývojová centra. Zmíněný Avast je špičkový globální technologický hráč. Vyrostly tady firmy, jako je globální internetový vyhledávač letenek Kiwi.

Všude na Západě se debatuje o tom, jak společnost a politiku ovlivnila globalizace. Jak se podepsala na brexitu nebo zvolení Donalda Trumpa. Je Česko vítězem, nebo poraženým?

Pořád jsme těmi, kdo na ní vydělali. Česká ekonomika je jednoznačně v lepší kondici, než byla před patnácti dvaceti lety. Při globalizaci se těžiště světové ekonomiky přesouvá stále dál od Evropy. V rámci tohoto trendu ale my uvnitř Evropy patříme mezi vítěze.

Díky tomu, že jsme se dokázali zařadit do německé výrobní linky, která je v globalizaci velmi úspěšná a je schopná uspět na trzích v celém světě?

To je podstatný důvod, proč se nám daří. Dokázali jsme v roli důležitých obchodních partnerů Německa nahradit země jižní Evropy. Dnes jsme stejně jako Poláci mezi deseti největšími obchodními partnery Německa. My jako nijak závratně velká ekonomika. Německo má skoro se všemi zeměmi přebytky v obchodní bilanci. Vyváží tam víc, než odtud dováží. S námi je to přesně opačně. My vozíme do Německa víc, než odtud přivážíme.

Kdo jsou v Evropské unii vítězové a poražení globalizace?

Střední Evropa patří mezi vítěze. Jižní Evropa i Francie patří mezi poražené. Je to zřejmé, když se podíváte, jakou mají nezaměstnanost a dluhy. Francouzi byli vždycky silnými vývozci. Teď už mají ale dost dlouho v obchodu deficit.

Jakou roli v jejich porážce sehrálo euro?

Velkou. Podívejte, jak se po vstupu do eurozóny vyvíjel obchod a průmysl ve Francii a v Itálii. Euro je měna do dobrého počasí. Když přišla krize v roce 2008, ukázalo se, kdo na tom zmenšujícím se světovém trhu byl schopný přežít. Němci to zvládli, Francouzi a Italové ne.

Evropský establishment včetně řady ekonomů se pustil po nástupu konzervativních vlád do kritiky Polska a Maďarska, které mimo jiné uvalily daně na nadnárodní banky, energetiky a obchodní řetězce. Předpovídal jim hospodářské potíže. Jak to, že obě země výrazně prosperují? 

Vnitřní hospodářská politika sehrává slabší roli než celkový ekonomický vývoj celého regionu. Ten trend v posledních letech sílí. Střední Evropa je velmi propojená a navázaná na Německo. Vlády svými zásahy do ekonomiky jen rozhodují, jestli v rámci vývoje celého regionu budete mezi těmi, kdo rostou, nebo padají méně, nebo více.

Jsou otevřené středoevropské ekonomiky včetně Česka stále méně závislé na tom, co se děje v jejich domácí politice?

Přinejmenším z krátkodobého pohledu určitě. Když samozřejmě budete dlouhodobě ničit v domácí hospodářské politice, budete za ostatními zeměmi v regionu zaostávat.

Finanční trhy už dnes skoro nereagují na výsledky voleb. I když se někde dostanou do vlády hodně podivné strany, je klid. Nepadají měny ani burzy. Kurz koruny nijak neovlivnilo, že je tady možná vláda s podporou komunistů.

To bylo vidět i v Polsku. Tam po vítězství konzervativního Práva a spravedlnosti na chvíli oslabil zlotý, ale postupně to odeznělo. A přestože tam vláda dělá velké zásahy, na trzích se to nijak neprojevuje.