V posledních dnech čtenář při procházení médií a debat na sociálních sítích často naráží na slovo pokrytectví. Většinou použité při referování či utahování si z maďarského europoslance Józsefa Szájera, který byl přichycen při účasti na nelegálních gay orgiích v Bruselu, ač se dříve angažoval coby ochránce manželství jako svazku výlučně muže a ženy. Vzhledem k barvitosti detailů té kauzy se asi není moc co divit. Pan Szájer ale samozřejmě není jediný pokrytec na světě (navíc - bez značné míry pokrytectví by společnost nemohla fungovat, jak na těchto stránkách nedávno připomněl kolega Jiří Peňás). A najdou se i pokrytci o dost horší.

V americkém Kongresu se jedná o přijetí dvou zákonů, které mají reagovat na situaci v čínském regionu Sin-ťiang, kde žijí Ujguři, kteří jsou čínským komunistickým režimem po statisících zavíráni do „převýchovných táborů“ a mimo ně podrobováni skutečně drastické míře dohledu. Jedna z navrhovaných norem by měla zakázat dovoz výrobků, které vznikají s podílem práce z donucení (čínský režim poslední dobou „vyváží“ ujgurské trestance na nucené práce i v továrnách mimo Sin-ťiang). Druhá by ukládala firmám povinnost hlásit, že jsou se Sin-ťiangem v nějakém kontaktu. Podle zpráv Australského institutu pro politiku a strategii a dalších institucí mají se Sin-ťiangem udržovat kontakty a těžit z práce vězňů mnohé globálně známé firmy – například Apple, Nike a Coca-Cola. Dotčené společnosti dávají okázale najevo svou oddanost věci lidských práv a nějakou svou komplicitu na jejich porušování v Sin-ťiangu popírají. Minulý týden ale v deníku The New York Times vyšla zpráva, podle níž stejné společnosti zároveň platí milion lobbistickým firmám, aby zařídily zmírnění navrhovaných norem, nebo rovnou jejich nepřijetí. Potvrzuje to i spoluautorka návrhů – členka Sněmovny reprezentantů za demokraty Jennifer Wextonová.

Stejné firmy, které bojují za to, aby nebyla zákonem omezena možnost využívat práci politických vězňů v komunistické Číně, se na domácí scéně projevují jako ti největší zastánci pokroku a oddaní bojovníci za „správnou věc“. Velice v tom ohledu vyniká firma Nike, tváří její reklamní kampaně je Colin Kaepernick, hráč amerického fotbalu, který zavedl tradici pokleknutí před utkáním při zvucích americké hymny jako formu protestu proti rasismu. Spoty Nike obecně jsou ukázkou exaltované angažovanosti. Nedá se ale předpokládat, že by se Colin Kaepernick vyslovil kriticky k počínání čínského režimu. Hvězdy NBA, které se k domácím problémům vyjadřují velmi otevřeně, k Číně také mlčí, jsou v tom ohledu také instruovány – liga nechce přijít o příjmy z čínského trhu a utkání, jež tam hraje. A především – Čína si svou image hlídá a vybočení z řady trestá – jak ukázala třeba ostrá reakce na tweet šéfa basketbalového týmu Houston Rockets Daryla Moreyho, který na svém osobním účtu vyjádřil podporu demonstrantům v Hongkongu. Následovaly zrušené přenosy, odstoupení čínských sponzorů (deset procent příjmů ligy pochází z Číny) a také místy dost trapné vykrucování se basketbalových funkcionářů a také některých hráčů včetně superhvězdy LeBrona Jamese.

Když jde o Čínu, zapálení bojovníci velmi často zmlknou nebo – ještě hůře – s režimem spolupracují. Exilový čínský karikaturista, který vystupuje pod jménem Badiucao, na to reagoval úpravou známého plakátu Nike s Kaepernickovou tváří a sloganem: „Věř v něco. I kdybys pro to měl obětovat všechno.“ Tvář fotbalisty nahradil fotkou Ujgura a pozměněným heslem: „Věř v peníze. I kdyby to znamenalo obětovat všechny Ujgury.“ A to je jistě to nejpravděpodobnější vysvětlení – přeuctivé našlapování kolem čínských zájmů, které přitom velice kontrastuje s plamennými projevy angažovanosti doma, je asi motivováno především ekonomicky.

Existuje ale i hrozivější vysvětlení – Čína tvrdě prosazuje (doma i v zahraničí) kulturu dohledu. V něčem podobné představy mají i stoupenci pokrokářské „cancel culture“ a nakonec i velké firmy, především ty internetové. Jasně, odůvodnění jsou různá, jen argumentace zájmy lidstva je podobná. Aby nakonec ta uctivá vstřícnost vůči Číně a ochota přehlížet její praktiky, byť by byly sebehrozivější, nebyla také projevem nějaké hlubší spřízněnosti, než je ta výhradně finanční.