Polyamorie a její důsledky

Když je pár víc než dva

Polyamorie a její důsledky
Když je pár víc než dva

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Koncem října si Amerika mohla na chvíli odpočinout od cirkusu připravovaného impeachmentu, demokratických primárek a skandálů prezidenta Donalda Trumpa. Politický svět zasáhla stará dobrá sexuální aféra.

Jelikož doba přece jenom pokročila, i tato aféra měla velmi moderní znaky. Nešlo o stárnoucího politika, který podvádí svou manželku se sekretářkou, což byla dosavadní stálice amerických sexuálních skandálů. Hlavní roli hrála novopečená kongresmanka z Kalifornie, dvaatřicetiletá Katie Hillová. Na ni vyplavalo, že žila dva roky ve trojici se svým manželem a asistentkou své volební kampaně. Vzhledem k tomu, že všichni udržovali tento vztah dobrovolně, nebylo na tom teoreticky nic skandálního. Jenže Hillová se stala obětí nových pravidel platících v éře #MeToo. Podle progresivistů podřízený – čili asistentka Hillové –, nesmí nikdy udržovat dobrovolný vztah s nadřízeným, jelikož šéf je vždy v silnějším postavení, kdy zaměstnancem může manipulovat. Hillová by možná skandál ustála, mainstreamová média tvrdila, že jde o temné čachry republikánů, jenže se do aféry vložila předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová. Jejím hlavním úkolem je připravit demokraty na prezidentské volby v roce 2020. Nemůže si dovolit jakoukoli slabinu, dala proto Hillové jasně najevo, že je v zájmu strany, aby rezignovala, což se 1. listopadu stalo. Kromě politické roviny má však aféra i rovinu společenskou. Vůbec poprvé k široké veřejnosti pronikla ukázka polyamorie.

Polyamorie, někdy také označována těžkopádným názvem konsenzuální nemonogamní vztah, je forma dobrovolného soužití víc než dvou lidí. V posledních letech se z toho stalo celkem vděčné téma. A to i v Česku, rychlé googlování vyjeví rozhovory s polygamistou v TV Seznam a magazínu Reflex, článek na dané téma na webu Prozeny.cz, příspěvky bulváru na Blesk.cz a dokument ČT. To vše v tomto roce. Můžeme narazit i na články v iDNES.cz a Lidovky.cz, diskusi na serveru Emimino.cz, reportáž Novy a komentář Deníku Referendum s titulkem „Polyamorie a krize vlastnictví“.

V USA to není jiné. Jen namátkou. Prestižní měsíčník The Atlantic věnoval poylamorii rozsáhlý článek ve svém červencovém čísle v roce 2014. Magazín Rolling Stone zase loni v listopadu. Letos v říjnu televize CBS uvedla o polyamorii dokument, veřejnoprávní rádio NPR zase diskusi v únoru.

Za množstvím článků a dalších mediálních příspěvků o polyamorii není jen fakt, že sex prodává. Hnutí polyamoristů, i když početně nejspíš stále stejně silné, je poslední dobou víc slyšet. Považují se nejen za utlačovanou sexuální menšinu, ale také za lidi, kteří žijí morálněji, přírodněji a opravdověji. Navíc poukazují na to, že jich není zrovna málo. Když skandál Hillové znovu rozpoutal zájem o „otevřené“ vztahy, všechna média citovala zjištění, že vztah, který zahrnoval víc partnerů, zažilo přes 21 % Američanů. Nicméně se všemi těmito tvrzeními jsou problémy.

Například údaj 21 % pochází ze studie, která vyšla v roce 2016 ve vědeckém časopise Journal of Sex & Marital Therapy. Ta však nezkoumala výskyt polyamorie mezi všemi Američany, ale pouze mezi těmi bez partnera. První várka dotazovaných se ptala těch, kteří byli legálně single, čili mohli mezi nimi být jak lidé momentálně bez partnera, tak i snoubenci. Mezi těmito bylo 21,9 % polyamoristů. Druhá várka zkoumala lidi čistě bez partnera, tam jich bylo 21,2 %. Blog Polyamory in the Media to vítal jako důkaz, že reálné číslo ve společnosti bude ještě vyšší. Vycházel z toho, že single jsou lidé spíš na začátku svého života, a mají tedy před sebou mnoho let, kdy mohou do polyamorie proniknout. Jenže opak je pravdou. Vstup do formálního svazku je spíš znak toho, že se člověk usadí.

Když je miluješ, není co řešit... - Foto: Shutterstock

Skutečné procento

S průzkumem jsou další dva problémy. Jsou v něm nadreprezentováni homosexuálové. Okolo 15 % respondentů se identifikovalo jako gayové, lesby nebo bisexuálové. Jejich počet v populaci se odhaduje na 3 až 5 %. Jenže u homosexuálů je větší šance, že se přiznají k polyamorii. Poslední výhrada je nejdůležitější. Otázka byla formulována tak, že se pod ni schovalo i časté střídání partnerů nebo randění s více lidmi najednou. Poučkou ze studie tak může být i prostý fakt, že jeden z pěti bez stálého partnera ty dočasné rychle střídá. Což u singlů není příliš překvapivé zjištění. Skutečné procento polyamoristů ve společnosti je tak nejspíš mezi 3 a 5 %.

Závažnější je však snažení polyamoristů dosáhnout legalizace. Ne že by bylo dobrovolné soužití s více partnery nějak ve vyspělém světě stíháno. Polyamoristé avšak chtějí stejná práva, jako mají manželé. Ve zmiňovaném dokumentu CBS je muž jménem Mahdy, který žije ve společné domácnosti se svou bývalou ženou a jejich společnou partnerkou. Mahdy se se svou ženou rozvedl, jelikož jejich sdílené milence mělo vypršet vízum a ona potřebovala způsob, jak USA zůstat. Proto se dvě ženy vzápětí po rozvodu vzaly. Mahdy si v dokumentu stěžuje, že například již tři roky nemá zdravotní pojištění, na které měl nárok jako partner své manželky.

Když v roce 2015 americký Nejvyšší soud svým rozhodnutím legalizoval sňatky homosexuálů, polyamoristé prorokovali, že dalším velkým bojem LGBT bude právě státní uznání jejich svazků. K jejich smůle je předběhla problematika transosob.

Polyamoristé se však nevzdávají. Přinášejí nespočet argumentů, nejen proč by jejich životní styl měl být právně uznán, ale i proč je lepší než „tradiční rodina“. Především je prý méně pokrytecký, a to vzhledem k tomu, že zhruba polovina všech manželství se rozpadne (v Česku je to 47,2 %) a i ta, která vydrží, jsou postižena nevěrou, vzájemnou nesnášenlivostí a jsou vůbec nešťastná. Lepší, tvrdí polyamoristé, je jít s kůží na trh a domluvit se s partnerem, že do vzájemného vztahu bude připuštěn někdo jiný. Není to pokrytecké jako „tradiční manželství“, je to dokonce přirozenější. Koneckonců, podle polyamoristů, člověk není od přírody monogamní tvor. „Je důležité si uvědomit, že narušování monogamní věrnosti nepřišlo na svět spolu s polyamorií. K porušování monogamní věrnosti docházelo vždy. Nové je, že se lidé snaží toto překročení monogamie pojímat čestně, otevřeně a ke druhým citlivě,“ píše například Magdaléna Šipka v již zmíněném komentáři pro Deník Referendum. Polyamoristé jsou tak šťastnější a opravdovější než zbytek společnosti. Jejich netradiční svazky fungují jako rozvětvené rodiny, komunity mnoha přátel. Kdyby se celá společnost odpoutala od hodnot, které do ní hustí konzervativci od mala, například i pomocí disneyovek, kde je vždy ideálním koncem šťastné soužití prince s princeznou, tak by se celkově přesunula na lepší úroveň.

Kongresmanka Katie Hillová s manželem. - Foto: Profimedia.cz

Odsudek společnosti

Největší problém, se kterým se prý potýkají, je odsudek společnosti. Za jejich životní styl jim hrozí vyhazov z práce, napadání a další příkoří. Požadují, aby se jim dostalo stejné právní ochrany, jakou mají ostatní minority.

Celé je to samozřejmě složitější. I když se zdržíme morálních soudů, jen praktické zavedení ochrany polyamorických svazků do zákona je téměř nemožné. Přestavme si pár, ve kterém každý má ještě jednu „bokovku“, ty ale spolu ve vztahu nejsou. Jak se to bude právně řešit? Kdo požívá jakou legální ochranu? Navíc tyto řady lze teoreticky rozmnožovat donekonečna. A to je ještě předtím, než se do toho zahrnou děti. Pokud otěhotní žena žijící v polyamorickém svazku se třemi muži, byli by za otce uznáni všichni tři, nebo pouze biologický otec? A co kdyby to nebylo jasné, nebo by všichni tři své otcovství zpochybňovali? Kdo by měl výživovou povinnost, když koneckonců ve společné domácnosti bydlí všichni?

Přes veškeré ujišťování, že jsou šťastnější než běžní manželé, můžeme narazit na řadu svědectví popisujících peklo polyamorických vztahů. Důvod je jednoduchý, už udržování normálního monogamního partnerství může být náročné, polyamorie znamená, že se tyto nároky násobí. Například autorka Ossiana Tepfenahrt na webu Bolde.com popisuje své zkušenosti s polyamorií. Většinou její vztahy byly plné žárlivosti, jelikož nešlo o rovnocenné svazky, ale hierarchizované, kdy jeden člověk byl přirozeně na vrcholu a zbytek mu tvořil harém. Což vedlo k pletichaření, hádkám a dalším nepříjemnostem.

I v Česku máme známé polyamoristy. Chování společnosti k nim nasvědčuje, že Češi jsou velmi tolerantní. Politickou kariéru bývalého ministra zdravotnictví a hejtmana Středočeského kraje neukončil dobře známý fakt, že žil zároveň se svou ženou i milenkou, ale přichycení s úplatkem. Milostné eskapády miliardáře Karla Janečka jsou sice vděčným tématem pro bulvár, zdá se však, že společensky mu neškodí. Přesto se sem dostává jedna nebezpečná tendence, která s polyamorií souvisí. Totiž snaha naprosto zlikvidovat tradiční rodinu. V poslední době vyšly v českých médiích dva příspěvky, které na ni přímo útočí. Nejdříve herečka a diplomatka Magda Vášáryová v rozhovoru pro Deník N prohlásila, že rodina je jen nástrojem v hybridní válce a že „tradiční rodina neexistuje a nikdy neexistovala“. Martin Fendrych zase v komentáři pro Aktuálně.cz tvrdí: „Beze všech pochyb se ukazují dvě věci: tradiční rodina neexistuje, je to jen konstrukt, a neohrožují ji svazky osob stejného pohlaví, úspěšně se ničí sama. Žijeme v době netradiční rodiny, volat po oné tradiční je asi jako křísit dinosaury.“

Zdá se, že do Česka se částečně dostává tendence americké levice, která považuje tradiční rodinu a priori za špatnou, jde podle ní o patriarchální instituci, kde je žena držena u plotny a u dětí, zatímco muž si užívá. Přes nespočet důkazů, že tradiční rodina je nejlepším prostředím k výchově dětí (vrůstající počet sňatků v Česku ukazuje, že z módy rozhodně nevypadla), se progresivisté nevzdávají. Homosexuální manželství sice možná tradiční rodinu neohrožují, polyamorie však ano. Znamenalo by to naprostý rozpad pout, která udržují rodinu pohromadě. Sice nám může být jedno, co spolu lidé v ložnici dělají a kolik jich přitom je, ale institucionalizace tohoto faktu je nebezpečná. U nás se o tom sice ještě příliš nemluví, ale v USA už ta debata pomalu začíná; zkušenost napovídá, že dřív nebo později dorazí i k nám.

15. listopadu 2019