Uvědomělá péče o veřejný prostor bývá obvyklá nejen u architektů a urbanistů, ale čím dál víc se k němu odkazují a pracují s ním i sochaři, malíři či konceptuální umělci. Někteří čekají na výzvy státních či soukromých investorů, kteří se uměním chtějí obklopovat a kultivovat „své“ veřejné prostředí, jiní na výzvy nečekají a místo si vezmou sami. Dostávají se často na (či za) hranici zákona, ale jejich důvody a motivy bývají tak silné, že je jim to jedno.

Jedním z těch, kteří o veřejném prostoru uvažují ve snaze ho zdokonalovat či kritizovat za jeho nedostatky a nevšímavost nás ostatních nebo úřadů za to zodpovědných, je Epos 257. Své občanské jméno se svou prací z pochopitelných důvodů nespojuje a ve své přezdívce propojil svůj přístup vyprávět příběhy urbánních krajin spolu s číslem paragrafu trestního zákona o poškozování cizí věci, který vědomě často překračuje. Lhostejnost společnosti k péči o prostor nás všech kritizoval v minulosti mnoha způsoby – za bílého dne si oplotil 50 metrů čtverečních českého Hyde Parku na náměstí Palackého a pak čekal, jestli si toho všimne aspoň někdo z městské části Praha 2, která si za pronájem obvykle účtuje nemalé prostředky. Jeho záboru si nikdo zodpovědný ani nevšiml, a když se tak stalo, trvalo nečekaně dlouhou dobu, než vůbec došlo k jeho odstranění. Téma ignorace a krádeže veřejného prostoru reklamními společnostmi, které instalují bez povolení billboardy, megaboardy, velkoformátové plachty a další nosiče, Epos pojal tak, že tyto plochy pomaloval paintballovou pistolí ve stylu novodobého pointilismu, následně v době prezidentské kampaně z nich začal vyřezávat portréty jednotlivých kandidátů a věšel je pak na svých výstavách. Protože se problém stále neposunul a peníze z reklamy dál válcují schopnosti úředníků a politiků, kteří o společný prostor mají pečovat, rozhodl se z těchto billboardů vyřezávat další a další předměty a vytváří z nich působivé scénické instalace, naposled pro Centrum současného umění DOX.

Červenobílá geometrická mozaika v těsném sousedství pražského autobusového nádraží Na Knížecí je jedním z děl, která od Epose 257 ve veřejném prostoru spatříte v jakoukoli denní či noční hodinu. Obraz velikosti fasády pětipodlažního činžovního domu je vytvořen z použitých směrovacích cedulí, umísťovaných v prudkých zatáčkách. Nutno říci, že každou jednotlivou značku Epos zaměnil za novou se stejnými reflexními parametry a z těch původních vytvořil jakousi mapu Prahy podle míst, kde si kterou část přisvojil.

Dalším zajímavým projektem tohoto umělce se silným sociálním cítěním je poskytnutí malého dřevěného domku lidem bez domova ve snaze umožnit jim bezpečnější přežití zimy i okolností, do kterých se dostali. Autor sám dobrovolně zakusil realitu tvrdého života na ulici, kdy žil měsíc ve stejných podmínkách, aby pochopil instinkty svých sousedů a svou schopnost přežít, oproti nim se ale měl kam vrátit. Jindy se mu podařilo vydražit igelitku plnou peněz za mnohem větší nominální hodnotu, ale to je už zase jiný koncept a jiný příběh umělce, který přichází opakovaně s ojedinělými a propracovanými nápady, kterými se snaží měnit svět i sám sebe.

Epos 257: Cut and Framed, 2017–2018, pozinkovaný plech, lepidlo, potištěný plakátovací papír, 129 × 148 cm.